Společností hýbe ´Kauza Milan Kundera´. (Momentálně, jiné podobné předcházející na totéž téma, týkajících se tak často právě kulturní fronty, už dávno klidně vyšuměly…) Novináři mají o čem psát, čtenáři o čem přemýšlet. Hle, světový spisovatel, a udával! Všichni jsou zaskočeni a většinou i rozhořčeni: i ti, co tomu věří, i ti, kteří to považují za výmysl, provokaci, záměrné znectění oblíbeného autora. Odhalení jeho činu – pro někoho udání, pro jiného neškodná informace – rozdělilo nejen spisovatelskou obec. Čemu věřit? Co je pravda, a co vykalkulované? Brát vážně tyto šest desítek let staré dokumenty, nebo je šmahem zatratit jako tehdejší povinné a každodenní výmysly malých snaživých ďáblíků, těchto řadových přisluhovačů tehdejšího komunistického poúnorového pekla?
ESTÉBÁK = LHÁŘ?
Před časem jsem (přitom na výslovnou objednávku redakce) připravil pro Lidové noviny celostránkový materiál o okolnostech zatčení hokejistů, mistrů světa 1949. Fakta doplnilo i několik nezbytných citací z vyšetřovacích protokolů a výpovědi bývalých příslušníků StB (převzatých z již existující polistopadové publikace). Dodaný materiál ovšem vedoucí sportovního oddělení odmítl zveřejnit. Fakta považoval za nevěrohodná, prý kdo by věřil estébákům. Navíc svědecky doložené informace o klíčové postavě událostí označil – ve své totální nevědomosti – za „veřejnou popravu Vladimíra Zábrodského“.
Když jsem pro svou tetralogii Utajené stránky hokejové historie sháněl informace o mnohých dramatických i tragických událostech historie, měl jsem v archívech ministerstva vnitra, tehdejšího Úřadu pro vyšetřování a dokumentaci zločinů komunismu či ÚV KSČ v rukách nejrůznějších dokumentů desítky. Dohromady víc, než kdy kdokoli jiný. Včetně nejrůznějších hlášení, oznámení, výpovědí, či – chcete-li – i udání. Zapsané, podepsané zapisovatelem, většinou i vyslýchaným (informujícím, vypovídajícím, oznamujícím…) a opatřené razítkem Tajné!
Že by byly vymyšlené, zfalšované a vyfabrikované na žádost ´shora´? Že by si řadoví členové SNB, často do státní služby nedávno ´nalití´ většinou mladíčci z řad vojáků, svazáků či milicionářů, dovolili na úřadovnách lhát a podvádět, jenom aby se zalíbili? Aniž by přitom věděli, čím a komu se mají zalíbit? Aniž by tušili, zda se skutečně zalíbí? Nesmysl. Každé hlášení (oznámení, informaci, udání…) pečlivě sepsali do posledního písmena, dbajíce na přesný záznam sděleného. (Čímž pochopitelně není řečeno, že vždy pravdivého, leč ověřovat fakta nebyla jejich práce.) To další, tedy vyhodnocování prvotních informací, následné manipulace s nimi včetně účelových deformací, se totiž dělo až ve vyšších patrech bezpečnostního aparátu, často na objednávku toho stranického, především v kancelářích vyšetřovatelů.
PODOBNOST NIKOLI ČISTĚ NÁHODNÁ
Píše se březen roku 1950, doba pokračujícího poúnorového temna. Doba masových emigrací, masového zatýkání, tisíců postižených rodin. Komunistická moc si upevňuje vládu na úkor všech ostatních, a vyřizuje si účty nejen se svými odpůrci, ale i s těmi, kteří odmítají mašírovat v jednom šiku. „Kdo nejde s námi, jde proti nám!“ hřímá Stalinův klon a v Moskvě vyškolený bolševik Gottwald mezi podepisováním rozsudků smrti. Každého, kdo jde proti, je třeba izolovat, ne-li rovnou zlikvidovat. A jména těch, kteří jdou proti (nebo si jenom někdo myslí, že jdou proti, případně že by snad mohli jít proti…) se objevují v hlášeních, oznámeních, informacích a udáních, která se většinou podobají jako vejce vejci:
Dnešního dne tj.13.března 1950 byl jsem přítomen v kanceláři velitele stálé služby když asi v 19 hodin se dostavila žena jména Anna Kalvodová, nar.17.7.1882 v Přeštici bytem v Praze II Smečky 26, povoláním herečka a hlásila zde, že byla na večeři v hostinci u Herclíků v Praze II Pštrossova ulice. V této době byli zde přítomni nějací mladíci, kteří se mimo jiné hrubé a sprosté vyjadřování běžně vyjadřovali sprostě o lidové demokracii, komunistické straně a vládě (atd.)
Zapsal: Jar.Doubrava
Dnešního dne o 16 hodině dostavil se ku zdejšímu oddělení studující Milan Kundera, nar.1.4.1929 v Brně, bytem v Praze VII a udal, že v této koleji bydlí studentka Iva Militká, která sdělila studujícímu Dlaskovi s téže koleje, že téhož dne se sešla s jistým známým Miroslavem Dvořáčkem. Tento prý si k ní dal do úschovy 1 kufr s tím… (atd.)
Zapsal: Jar.Rosecký
Nejen třináctka nosí smůlu, tenkrát byl zasmolený každý den. Hlášení o kufru je jenom o den mladší. První oznámení nabídl, ve složce Případ Modrý a spol., archív ministerstva vnitra před deseti lety. Druhé přinesla před nedávnem snad všechna média.
Proč ta iniciativa oznámit tak banální události, jako je uložený kufr a opilecké hospodské halekání? Proč jenom kvůli tomu uvrhnout druhé do problémů, které tenkrát zaváněly nejen ztrátou svobody? Byla to píle, vlastenecká povinnost, stranická disciplinovanost? Nebo jenom strach?
Připomeňme si tuto dobu, dva roky po tzv. vítězném únoru, i jak se v ní žilo. Už tři čtvrtě roku je kdesi poházen popel režimem zavražděného generála H.Píky. Už jenom poslední měsíce života zbývají bývalé poslankyni M.Horákové a dalším vylhaně obžalovaným nejen z jejího procesu. Smyčka se dál zatahuje kolem vojáků, včetně španělských interbrigadistů a ´svobodovců´, kněží, členů jiných politických stran, bohatých rolníků, nekonformních umělců… Zmíněnou událostí v hospůdce je konečně oficiálně nastartovaná i akce proti sportovcům. A záměrně proti těm z nejúspěšnějších, obdivovaným mistrům světa – to aby moc dala všem najevo, že se nezastaví vůbec před ničím. Podrobně popisované průběhy politických procesů dokazují, že jde o promyšlenou likvidaci nejrůznějších skupin obyvatelstva za fanatického přikyvování těch, kteří dosud zatčeni nebyli. Aby procesům ještě nějakou dobu nebyl konec, i tomu v první etapě poslouží nejrůznější ochotná hlášení, oznámení a informace. Či, chcete-li, udání. A potom vyrazí do ulic mužové v dlouhých pláštích s legitimacemi Státní bezpečnosti, následníci a dobří žáci příslušníků SS a NKVD. Vyrazili i na adresy hokejistů.
POSLEDNÍ KAPKA DO POHÁRU TRPĚLIVOSTI
Dlouho se tradovalo (do polistopadového otvíraní archívů), že to ve skutečnosti byl Vladimír Zábrodský, kdo vyvádění svých spoluhráčů udal. Jediný ´důkaz´ tkvěl v tom, že sám se posezení nezúčastnil. Byla to notně primitivní představa: sebevědomý Zábrodský, sám sebe považovaný za šlechtice mezi sportovci, stojí kdesi ve Pštrossově ulici, v přítmí za rohem si zapisuje ´protistátní´ výkřiky Bubníka, Roziňáka, Červeného a dalších, a potom s tím spěchá do Bartolomějské… A přesto je to on, kdo moci pomohl dostat spoluhráče do vězení, kdo se podepsal na jejich tragickém osudu.
Píše se poslední den roku 1948. Ve švýcarském Davosu oslavuje tým pražského LTC vítězství ve Spenglerově poháru. Silvestrovský večer obzvláštňuje (pro většinu překvapivá) návštěva J.Citty, bývalého předsedy klubu, a J.Malečka, bývalé největší hvězdy čs. hokeje – dnes ovšem již dvou ´společností zatracených zrádných´ emigrantů. Návštěva je to ovšem hlavně ´pracovní´- jde o to, zda by mužstvo nezůstalo na západě, a nevytvořilo čs. exilovou reprezentaci. Na straně hokejistů jednají Modrý, Sláma a bratři Vladimír a Oldřich Zábrodští. Překvapivě chybí kdokoli z vedení, které tvoří náčelník Vodička, O.Zábrodský starší a Kroupa. Účastníci po letech potvrdili mimořádný zájem V.Zábrodského na úspěchu jednání, protože měl v té době mimořádné finanční nabídky od známých klubů. Každopádně všichni hráči poté souhlasili s návrhem Modrého: pokud se v hlasování nevysloví pro emigraci všichni, mužstvo se vrací. Tak se také, s výjimkou obránců Slámy a O.Zábrodského mladšího, i funkcionáře Kroupy, nakonec stalo…
Vážné koketování s emigrací bylo poslední kapkou do poháru trpělivosti. Těmto hráčům už se ´nahoře´ přestalo věřit. Snad s poslední výjimkou: předseda vlády A.Zápotocký se ještě osobně zasadil, aby v únoru 1949 odletěli do Stockholmu, kde se stali mistry světa. Obhajobu v Londýně, v němž pár hodin před tím emigrovala staronová krasobruslařská mistryně světa A.Vrzáňová, jim už v březnu 1950 znemožnili…
BYL VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ UDAVAČ, NEBO NEBYL?
Kdo ono posilvestrovské tajné jednání ze čtveřice vyjednávajících oznámil? Kdo ho udal? Sotva O.Zábrodský a Sláma, kteří druhý den výpravu opustili. Sotva B.Modrý, jenž se těšil domů na dvě malé dcerky. Zbývá jediný: Vladimír Zábrodský, spoluorganizátor všeho… Udával však? Pomiňme situaci, kterou po letech popsal bývalý pracovník ÚV KSČ Janiš, jenž viděl Zábrodského vycházet z kanceláře generálního tajemníka R.Slánského. Zkusme jenom fabulovat: syn Vladimír se pouze doma jenom tak mezi řečí zmíní svému otci o jednání a hlasování – je to udávání, nebo jenom rodinné klábosení? A O.Zábrodský starší, prokázaný spolupracovník StB, tuto skutečnost písemně oznámí nadřízeným. Je to snad udávání, když jenom plní to, k čemu se zavázal? Konečný názor nechť si laskavý čtenář udělá sám.
Píše se březen roku 1950. Více či méně disciplinovanými členy Komunistické strany Československa, která se již dva roky snaží budovat komunismus i za cenu celostátních represálií, stovek zmanipulovaných soudních procesů, a dokonce i za cenu politických vražd, jsou touto dobou i Anna Kalvodová, Vladimír Zábrodský – a také Milan Kundera. A oznamovat vše nepatřičné, škodící myšlenkám komunismu, je nepsanou součástí stranické disciplíny…