Není však v té nedůvěře závist novináře, který – jako mnozí jiní – nevyměnil jistěže všestranně náročnou práci v redakci za mnohem lépe honorované papouškování názorů svých pánů-krmičů, ať již sedí na ministerstvech či kdekoli jinde. Sám jsem si to kdysi, v prvních měsících demokracie, v jedné předůležité instituci (odborářské Konfederaci umění a kultury) vyzkoušel, leč když jsem zjistil, že jsem v onom ´významném´ postavení v podstatě za blba, slouhu a fackovacího panáka, rychle jsem ještě před skončením zkušební lhůty z tohoto džobu vycouval. Mluvícího (pardon: mluvčího) papouška totiž může dělat jenom ten, kdo – stejně jako ten pták – o zvucích vypouštěných ze svého hrdélka nepřemýšlí, ba je dokonce nechápe, a stačí, když se je bezchybně naučí interpretovat. A taky komu se neudělá špatně z toho, co všechno si musí od každého, včetně svého šéfa, vyzobat.
Přiletěl, nebo naletěl?
Objevení zbrusu nového papouška na pankrácké pláni, dosud obývané obrazně kavkami všeho druhu, jsem přivítal, i když pana Štichu neznám osobně a nic nevím o jeho profesních kvalitách. Přivítal bych totiž, po pčředchozím, na tomto postu změnu jakoukoli. A pan Šticha se hned na svém polstrovaném bidýlku pevně usadil, a od prvního okamžiku začal úřadovat, naplňuje doslova význam dvou lidových přísloví: Nové koště dobře mete, a Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.
Mete tedy, mete, jenže ne když je někde neuklizeno, ale jenom když:
1. se mu chce;
2. se to médiu hodí;
3. na tom má zájem sám chlebodárce;
4. to dostane nařízeno.
Přídomek ´veřejnoprávní´ se v případě přemnožené party z Kavek (vím co říkám, párkrát jsem v tamních prostorách pobýval, a ještě tu přemnoženost, kdy jeden z nich neví, co dělá druhý, na jednom příkladu také předvedu) většinou logicky vysvětluje jako ´televize veřejné služby´. Co si kdo pod tím představuje nechám na něm; já zřejmě naivně něco jako ´sloužit veřejnosti´. Tedy těm, co tyhle platí. Pochopitelně rád objektivně konstatuji, že ČT svou roli převážně plní, množství zajímavých, poutavých a poučných pořadů zvláště na 2. kanálu mě osobně plně uspokojuje (i když pohříchu z valné části pocházejí z externích hlav a jsou většinou vyrobeny mimo prostory ČT). Kvalitu však nemíním ani chválit, ani zpochybňovat, nejsem k tomu vyškolen. Jenom bych se chtěl jako občan, jako koncesionář, jako spotřebitel a trochu i jako autor zastavit u toho zřejmě neuchopitelného, co p.Šticha má reprezentovat: u komunikace nás obyčejných s tímto mediálním molochem.
Papoušek strčil hlavu do písku jako pštros
Ledva p. Šticha hupsnul na své bidýlko, už to 15. listopadu schytal rovnou na komoru: článek v MfDnes (vzápětí převzatý servrem Česká média) s názvem ´V ČT vládne censura, stěžují si redaktoři´. Záběr nového koštěte byl rychlý a razantní, jak naznačuje titulek reakce: ´Kdo je u vás censor, manipulátoři?´ Ponechme oběma stranám, jak se v případě redakcí publicistiky a zpravodajství dohodnou, každopádně já – po zkušenostech s jinou – do diskuse vstoupil příspěvkem (plným jménem podepsaným) ´Koho chleba jíš, toho píseň zpívej´, v němž jsem na příkladech dost nevybíravě napadl metody sportovní redakce, která už roky manipuluje s fakty a censuruje jedna radost. A hle: najednou reakce žádná! Vyšlo v Českých médiích 16.11., když však 20.11. přibyl do diskuse příspěvek p.Štichy, vůbec se netýkal toho mého. (Pro dodatečné zájemce o toto téma: zmíněné vyšlo jako součást článku ´Censoři, manipulátoři a chlapáci ve sportu ČT´ na tomto blogu 18.11.). A opět ticho po pěšině. Stejné, jako když adresujete na Kavčí hory nějaký oprávněný protest, stížnost, kritiku. Papoušek, aby nemusel reagovat, strčil jako pštros hlavu do písku.
Možná mnozí právem poukážete, že tak, jako nedělá jaro jedna vlaštovička, nedá se paušalizovat na jednom případu. Dobrá, nabídnu na téma komunikace s ČT další, a to pouze z letošního roku. A ne nějaké odposlechnuté, ale všechny zažité na vlastní kůži. (Případným kritikům na výtku, že si pouze ohřívám vlastní polívčičku, odpovídám: ano! O čem má taky člověk zasvěceně psát, když ne o vlastních zkušenostech?)
Rok ignorance
ÚNOR – Nabízím ČT námět na sitkom z novinářského prostředí. S dramaturgem J.Otčenáškem jsem telefonicky domluven, že text přivezu osobně na Kavčí hory, kde další exemplář předávám dvěma mladíkům, kteří jsou pověřeni se mnou pohovořit. Do týdne prý dostanu odpověď. Co si myslíte p.Šticho: ozval se mi dodnes někdo z těch tří? Pouze mě bylo vzkázáno, že téma je spíš než pro Centrum dramatické tvorby pro Centrum zábavné tvorby, kam to bylo předáno, a kde k tomu zaujme stanovisko jeho šéfdramaturg A.Ulm. Tipněte si p.Šticho: zaujal?
KVĚTEN – Když jsem nedostal žádnou odpověď ani po několika týdnech, vyjádřil jsem svůj údiv nad úrovní komunikace pracovníků ČT samotnému J.Janečkovi. Zkuste hádat p.Šticho (pomineme-li, proč by se měl gen.řed. vybavovat s nějakým obyčejným koncesionářem): odpověděl mi alespoň natupírovaný p. Krafl či někdo z jeho melody boys and girls?
ĆERVEN – Dopisem moderátorům Schmidovi a Lukešovi jsem vyslovil námitky k jejich pořadu ´Třistatřicettři´ tentokrát údajně věnovanému literatuře faktu. V tomto pokračování dostal velký prostor, s námětem zcela nesouvisející, herec P.Nový (jaká vyvážená náhoda: z divadla p.ředitele Schmida!), celá oblast literatury faktu byla zúžena na knížky o fotbalu (!), a z nich věnována zásadní pozornost dílu J.Bosáka (jaká vyvážená náhoda: sportovního redaktora ČT!). Kvůli čemu jsem však psal především bylo zcela neuvěřitelné finále, oslavný rozhovor s J.Suchánkem (jaká vyvážená náhoda: bývalým sportovním redaktorem ČT!). Jeho memoáry jsem nečetl, divil bych se však, kdyby do nich zanesl i svůj předlistopadový ´vedlejšák´ jako spolupracovník StB s krycím jménem Redaktor (což byl také důvod jeho neslavného odchodu z ČT). Skutečnost sice z oficiálních seznamů ministerstva vnitra známá veřejnosti, nikoli však autorům a dramaturgům veřejnosti určené televize. Už jsou mé dotazy sice trapné, ale přesto: myslíte si p.Šticho, že se někdo ozval s nějakým vysvětlením?
To už tady bylo: ředitelé nekomunikují
ČERVENEC – Nové programové ředitelce K.Fričové jsem nabídl námět na novou původní a založením originální vědomostní soutěž s tím, že v případě zájmu přijedu se scénářem. Chcete se p.Šticho vsadit, jestli zareagovala? Nesázejte se, prohrál byste.
ŘÍJEN – Sportovnímu redaktoru M.Dusíkovi jsem 11.10. na příkladech dokázal, že svou servilně vedenou besedou s osvědčeným mystifikátorem K.Gutem pomáhá ´veřejnoprávně´ deformovat historii českého hokeje. Bez odezvy. Dopis jsem zopakoval 6.listopadu na jinou jejich internetovou adresu. Co myslíte p.Šticho: jak to dopadlo?
ŘÍJEN – Dramaturgii pořadu Historie.cs jsem nabídl téma hokejových mistrů světa, ve zmanipulovaném politickém procesu odsouzených k vysokým trestům – událost, která nemá ve světovém sportu obdoby. Téma ne ovšem zajímavé pro ČT, neozval se nikdo, ani mnou oslovený moderátor V.Kučera. Co těmto způsobům říkáte, p.Šticho?
LISTOPAD – Na můj již zmíněný příspěvek na servru Česká média, který v souvislosti s censurou v ČT končil značně nelichotivým otitulováním vedení sportovní redakce (´zbabělí manipulátoři´), nereagovali oni, a ve štychu (nebo štichu?) jste je nechal i Vy. Což je p.Šticho jenom taková třešinka na celém dortu nezájmu ČT komunikovat s těmi, kteří ji v podstatě živí.
Končiny, na nichž se rozléhá superareál České televize, pamatuji jako kluk vyrůstající kus dál u Jezerky. Od posledních pankráckých domů to byla vlastně jenom holá pláň, na jejíž konci byla rasovna, neboli kontumační stanice pro psy. Když pracovala, zamořila svým kouřem a nezaměnitelným zápachem široké okolí. Už dávno neexistuje, i na jejím pozemku se dnes rozpínají budovy televize. Ale jakási směsice nejrůznějších nepříjemných pachů, tentokrát z něčeho jiného než z utracených psů, jako by se tady vznášela dál. Jestli to nebude tím, že v oněch končinách si pojem ´veřejnoprávní´ překládají poněkud jinak: jako právo na komunikaci s veřejností kašlat. Tohle by klidně smrdět mohlo…