Události před odletem na šampionát do Londýna, zákaz obhajovat, výtržnosti zklamaných hráčů v jedné pražské hospůdce, udání, zatčení, mnohaměsíční vazba s vynucovaným přiznáním, soud, mnohaleté tresty odnětí svobody, zamítnuté odvolání, plzeňské Bory a poté uranové lágry, to všechno už zájemci o hokej a historii dobře znají nejen z mých publikací a z tohoto blogu. Stejně jako příběh Vladimíra Zábrodského, který tragédii spoluhráčů, jež garantovali polovinu jeho sportovní slávy, sledoval nejen na svobodě, ale i v reprezentačním hokejovém a tenisovém dresu.
Události připomene i Česká televize. Centrum publicistiky a dokumentaristiky přímo téměř hodinovým dokumentem Postavení mimo hru zkušeného režiséra Ivana Biela, sportovní redakce (která se na podobný objektivní dokument nezmohla ani dvacet let po Listopadu) pouze nepřímo autorstvím svého reportéra Davida Lukšů (spolu s Alešem Palánem) biografie Vladimír Zábrodský: Skutečný příběh hokejové legendy.
Nemusel bych ani číst předchozí dílo obou autorů Stanislav Konopásek: Hráč který přežil (plné chyb a nesmyslů, viz recenze Když historie dostane na frak na tomto blogu), abych s klidným svědomím zapochyboval, že i kniha o Zábrodském (o níž jsem zatím četl jenom propagační řádky nakladatelství České televize, ale i to stačilo…) bude mít k objektivitě daleko. Už jenom tím, že osobní vzpomínky, bez konfrontace s fakty a vzpomínkami druhých (nota bene odpůrců), nemohou být nikdy ani při sebelepších úmyslech „skutečné“, tedy objektivní. A jak známe Zábrodského postoje a proslovy, on ty ´nejlepší úmysly´ ve většině případů ani nikdy neměl. Naopak: překrucoval, mlžil, zatajoval, lhal. A když už něco řekl, tak… Nu, posuďte sami. Nabízím jeden charakteristický příklad přístupu k tématu v podobě otázky položené televizním redaktorem a Zábrodského odpovědi na jedno zvláště diskutované téma (zaznamenáno doslova):
Když jste se teďka seznámil s těma invektivama, který vůči vám různý ty lidi Bubníkem počínaje maj´, tak jak se k tomu stavíte, k těmhletěm věcem, kdy vlastně z vás dělají skoro jednoho z viníků celý tý nešťastný události? – „Já mám takovej dojem, že pokud jsem to mohl novinářům vysvětlit, no tak jsem jim rovnou řek´, asi tak jak to vypadá. A je to tak asi jasný, že jsem to říkal správně, protože teď se to tak nějak více-méně projevilo. Nakonec celej ten problém vznikl taky třeba tím, že… proto jsem šel taky do Sparty z LTC, no a v tý Spartě jsme vytvořili velice dobrý mužstvo.“
Perfektně odborně i novinářsky formulovaná a jazykově vyciselovaná investigativní otázka, neníliž pravda? A ta vyčerpávajícím způsobem zašumlovaná odpověď, která se statečně čelem staví k problému! Inu tak, jak to řekl, řekl to správně, protože se to projevilo… A študovaní novináři se s touto slovní siláží spokojili. Proč? Protože je to v souladu s roky trvající politikou ´televizáků´, v čele s jejich kápem Černým, nejenže se s ním nedostat do sporu, ale dokonce udělat z nesporného sportovního velikána současně i nějakého morálního člověka. Kde se na Kavčích horách bere ta zoufalá snaha obhajovat za každou cenu neobhajitelné? Není určitou nápovědou, že novinářský kandrdas Lukšů o tři generace starší devadesátileté legendě tyká?
„Ještě nedávno se zdálo, že se pravdu nikdy nedozvíme,“ tvrdí propagační text. „Vladimír Zábrodský, který již více než 40 let žije ve Švédsku, mlčel. Až nyní se jediný svědek, který může předložit víc než pouhé dohady, rozhodl promluvit.“
Nic než další lež. Zábrodský nikdy nemlčel, vždyť již mnohokrát „se rozhodl promluvit“ a vždy ochotně odpovídal na všechny dotazy. Kdykoli se vrátil do vlasti, a už to bylo mnohokrát, ale třeba i ve Stockholmu pro medailon ČT. Jenže odpovídal vždy jenom tak, jak mu to vyhovovalo, přičemž nejednou vysvětloval stejnou událost různě, a neznalí novináři, včetně jinak vzdělaného Roberta Záruby, se s tím spokojili. A není vůbec jediný, i když už přežil většinu spoluhráčů-obětí, kteří se s ním až do smrti odmítali stýkat, ještě jsou tu Kobranov, Bubník či Španninger.
Se souhrnem jeho názorů, stanovisek a obhajob se můžou seznamovat čtenáři publikací Obětovaní šampióni či Kauza Zábrodský již od roku 2003, resp. 2005. A co si myslet o ´odhalení´, že on sám je „jediným svědkem“ svého života a sportovní kariéry? Pousmání. A že události a činy, prokázané svědectvími a dokumenty, jsou pouhé „dohady“? To jenom přání je otcem myšlenky.
Televizní film bude pravdivý a objektivní, protože zaznamenal autentické výpovědi řady dnes již nežijících účastníků smutných událostí a představí archivní listiny. Přesně to, co bude knize chybět. Nedivme se tedy intervenci Černého u nové šéfky Centra publicistiky a dokumentaristiky Jany Škopkové, že ´její´ dokument je neobjektivní. Byl odmítnut. Stejně jako opakovaně já, když jsem Černému a Zárubovi nabízel uspořádat se Zábrodským výměnu názorů v přímém přenosu.
Postavení mimo hru uvede Česká televize na 2. programu ve čtvrtek 4. března ve 20 hodin, den předtím se s ním seznámí novináři a historici na promítání v kinu MAT. Téměř ve stejných hodinách bude Vladimír Zábrodský podepisovat svoje ´skutečně pravdivé´ vzpomínky. Je to zajímavé srovnání: dokument připomene březnové události roku 1950 a tragédii hokejistů s výjimkou kapitána Zábrodského, zatímco do stejných hodin ´takticky´ umístěná prezentace knížky (původně anoncované již na podzim 2009) míní naopak oslavit toho, kdo měl nesporný podíl na osudu spoluhráčů už jenom tím, že byl jedním z iniciátorů hlasování o kolektivní emigraci, což se potom v rozsudcích objevilo jako klíčový paragraf velezrady, Modrému a Bubníkovi původně hrozící dokonce šibenicí.
„Ještě nedávno se zdálo, že se pravdu nikdy nedozvíme,“ tvrdí propagační text knížky. Takže až teď, zaplaťpánbůh. Už se na všechny těším, ale myslím, že budou značně prokádrované a některé i chybějící. Třeba o tom, proč se nedostal k soudu se spoluhráči ani jako svědek, i když byl u všeho, a jako kapitán týmu snad i za chování spoluhráčů morálně odpovědný. Nebo o jeho klíčové účasti (spolu se současným čestným prezidentem hokejového svazu Gutem) při organizování falešných sázek, za což byl odsouzen civilním i tzv. čestným soudem ČSTV a odnětím titulu zasloužilého mistra sportu. O aktivní dobrovolné nabídce spolupráce s StB výměnou za možnost trénovat v zahraničí. O následném útěku do Švýcarska i s penězi, které pár dní před tím vyinkasoval od Motorletu (a současně i od Plzně!) za slib převzít v klubu funkci trenéra.
Ke způsobu podobné práce s fakty už jenom názor dvou velikánů kulturní fronty. Spisovatel Jaroslav Seifert, nositel Nobelovy ceny, řekl už dávno „Smlčí-li spisovatel pravdu, lže.“ A světový filmový režisér Andrzej Wajda později tuto myšlenku ještě zdůraznil „Když se o něčem nemluví, má to ještě horší důsledky, než když se lže.“
To je, v případě Vladimíra Zábrodského, vizitka novinářské práce sportovní redakce České televize. Lžou nám za naše peníze…