Reklama
 
Blog | Jiří Macků

Příručka ke čtení memoárů V.Z. (2)

Paměť sedmaosmdesátiletého Vladimíra Zábrodského je někdy tak čistá, že nezbývá než tiše závidět…

Po šedesáti letech si ve své biografii Skutečný příběh hokejové legendy (z níž jsou všechny jeho citace) přesně vzpomíná nejen na průběh jednotlivých hokejových bojů, ale i na to, s kým ve kterém utkání nastoupil, kdy jak komu nahrál na gól, jakou fintou on sám vyzrál na soupeřova brankáře. (Humorná je zvláště pasáž z televizního záznamu, kdy si na dotaz R. Záruby obdivuhodně vzpomíná, kdo tehdy v národním týmu žvýkal, a kdo ne.)

Jindy však paměť silně selhává. Zvláštní na tom ovšem je, že právě v případech pro historii hokeje či osudy jednotlivců tak důležitých. Důležitějších než sestavy, výsledky a góly. A zcela vedle bývá zvláště tehdy, kdy se to nějak bytostně týká právě jeho: kdy co kde udělal, kde komu co řekl, jak se zachoval. Potom se pravdy, tak jak si ji pamatují druzí, tedy pravdy počtem výpovědí jistě objektivnější, scvrknou na subjektivní a poté navíc dodatečně censurované dojmy vlastní. Z nevinných se tak v prořídlé paměti snadno stávají viníci – a naopak.

Záměrem příštích řádků však nebude dokazovat, kdo byl kým. Bude to jenom srovnávání známých skutečností a názorů, tvrzení proti tvrzení, i když jenom jednoho proti mnohým. Obrázek si soudný čtenář jistě udělá sám. Všechna fakta, oponující Zábrodskému, byla již před časem zveřejněna v tetralogii Utajené stránky hokejové historie, aniž na ně on sám kdy nějak reagoval. Aniž to autoři jeho biografie vzali v potaz, natož aby to jakýmkoli způsobem zpochybnili…

PŘÍPAD BUCKNA „Na konci roku 1946 se do Čech vrátil Mike Buckna. S vedením LTC si vyjednal, že bude znovu trénovat první mužstvo. A taky se pak logicky vrátil k reprezentaci. Bucknovi museli jistě slušně zaplatit. Nevím, kolik od klubu inkasoval, a nikdy jsem mu to nezáviděl,“ vzpomíná Zábrodský. Sám Buckna na to vzpomíná jinak: „Moje problémy vznikly záhy po návratu. Reprezentaci trénoval Tožička, a klan Zábrodských se připravoval, že ho potichu vystrnadí a všechno jako šéf převezme Vovka.“ Že by kapitán a šéf mužstva, syn vedoucího LTC a blízký náčelníka LTC Vodičky neměl tušení, kolik Buckna bere? Zábrodský: „Nevím, proč přesně odešel z LTC. Myslím, že vedení klubu mu dál nechtělo vyplácet takové peníze.“ Milan Matouš, reprezentant v hokeji i tenisu: „Buckna byl slušný člověk, který rozuměl hokeji. Ne ovšem politice a čachrům Zábrodských.“ Vypuzení legendárního Buckny nebylo výsledkem bezgólové remízy s Kanadou na olympiádě ve Sv. Mořici. Tahanice kolem taktiky či promarněné zlaté šance byla jenom zástěrka, za vším byly především peníze. Všeobecně se vědělo, že je to za dva trenérské a jeden hráčský úvazek až čtvrt miliónu ročně. Oldřich Němec, mistr světa 1949: „Za vyprovokovaným odchodem Buckny po olympiádě nebyly ani tak spory o herní taktiku, jako o peníze.“ A Zábrodského paměť kontruje: „Jestli se někde objevil názor, že jsem proti Bucknovi brojil kvůli penězům, tak to je úplný nesmysl.“ Skutečně? Tuto vypovídající vzpomínku mi v dopise sdělil Karel Gut: „Jednou jsem se Zábrodského zeptal, proč po Svatém Mořici tak nehezky zlikvidovali Matěje Bucknu. Odpověděl mi bez rozpaků: Řekl jsem si, proč by měl brát tak velké peníze on, když je mohu brát já…“

Prostě peníze a V. Z. bylo všeobecně obehrané téma. Toto například uvedli ve svých zaarchivovaných výpovědích jeho nejbližší spoluhráči: Velice rád má peníze, za kterými jde až do důsledku. (Václav Roziňák) – Strašně rád má peníze a stále se snaží jakýmkoli způsobem je nabýt. (Stanislav Konopásek) A pro důkaz, o co mu vždy šlo až v první řadě, ještě písemná zpráva z archívu ministerstva vnitra: Vladimír Zábrodský jako profesionál obdržel v letech 1947-49 od LTC celkem 196 000 Kč.

PŘÍPAD MÜLLER K averzi vůči Bucknovi zneužil V. Z. dokonce tragédii spoluhráče Vladislava Müllera. V březnu 1947 si vyjel LTC na turné do Bavor, a protože bylo exhibiční, v utkání s americkými vojáky posílilo domácí několik Pražáků, mj. Müller. Rychlý leč nepříliš disciplinovaný hráč, jehož Buckna ten rok vyřadil z reprezentace, se chtěl předvést v nejlepším světle, a tak se i párkrát dostal do kontaktu s pozičně a tvrdě hrajícím Bucknou. Zábrodský: „V novinách se psalo, že si to udělal o mantinel. Ale na to hrazení ho narazil Buckna. Trefil ho dvakrát, a pak ho srazil bodyčekem ještě jednou.“ Ostatní na to vzpomínají jinak: Müller, létající po ledě jako ďábel, jednou v plné rychlosti škrtl o beton brankáře Jirky, ztratil rovnováhu, a po nárazu na hrazení utrpěl tak vážná vnitřní zranění, že jim za několik dní podlehl. Účastníkem utkání byl i Josef Kus: „Zábrodský poté nechutně využil Müllerovy tragédie, aby vymyšlenou vinu hodil na svého protivníka Bucknu.“

PŘÍPAD AUTOHAVÁRIE Jednoho pozdně letního dne roku 1949 se vracel hokejový tým LTC z fotbalového utkání v Mělníku. Veselá nálada, přetavená do rychlé jízdy a vzájemného předjíždění Bubníka se Zábrodským v nedávno zakoupených tudorech, skončila v Kobylisích havárií a tragédií, usmrcením místního obyvatele. Zábrodský: „Já jel první, a najednou vidím, že mě chce Bubník předjet. Nezpomalil jsem, ale on ještě přidal, a tím pravděpodobně ztratil kontrolu.“ Bubník: „Zábrodský mě předjížděl, a když mě při nájezdu do zatáčky takzvaně zavřel, musel jsem dupnout na brzdu a vůz dostal smyk…“ Oba provinilci stanuli před soudem… Zábrodský: „Ze zavinění havárky byl obviněn Bubník, já tam byl jako svědek, žádnou podmínku ani pokutu jsem nedostal. Ani nevím, jak soud dopadl, ale nějaký podmíněný trest Bubník dostal. Obhajoval se, že u jeho auta nefungovaly brzdy; bylo docela šikovné, že mu to potvrdili.“

Pokud uvěříme verzi Zábrodského ptejme se proč – jako předjížděný – nezpomalil, když to byla jeho povinnost. Už v tuto chvíli se stal spoluviníkem. Havarovaný Bubníkův vůz byl podrobený technické prohlídce, která pro soudní jednání konstatovala, že součástí brzdového oběhu tudorů byly slabé gumičky; ta při prudkém sešlápnutí pedálu praskla, a vůz se stal neovladatelný. Ptejme se dál: proč tuto oficiální zprávu bagatelizuje Zábrodský jako nějakou Bubníkovu (či dokonce soudcovu?) ´šikovnost´? Bubník: „To, že auto bylo neovladatelné, mě zachránilo, přímé viny mě tak zprostili, a u soudu jsme to za rychlou jízdu schytali stejnou měrou: dva týdny podmíněně na rok. Jenže on se odvolal. Nové řízení probíhalo až po roce, v době, kdy jsem byl již odsouzen Státním soudem. Mě přivedli k jednání v poutech, on přišel jako svobodný člověk, ale to mu bylo málo. Když mně do basy doručili nový rozsudek, nestačil jsem se divit: jeho viny zprostili, zatímco mě podmíněný trest změnili na nepodmíněný.“ Zábrodský znovu lže: kdyby nebyl potrestán, neměl důvod se odvolávat. („Na další soudní jednání v té věci si nepamatuju,“ tvrdí dnes.) Že však odvolání s novými verdikty proběhlo, potvrdil i dopis Bubníkovy sestry do vězení: „Tuto středu 13. listopadu se u soudu projednával ten případ s autem, byli jsme tam s mamkou. Vova už má zase všechno v pořádku…“

Kdyby se neodvolal, k žádnému dalšímu projednávání už nemohlo dojít ani v Bubníkově případu. K dokreslení Zábrodského charakteru snad už jenom věta z výpovědi Stanislava Konopáska: „Jest velice chytrý až mazaný, a velice si dává pozor, aby se nedostal do úzkých, a raději nastrčí druhou osobu.“

(Pokračování příště)

Reklama