A protože minule jsme začínali od konce Ediční poznámkou autorů, dnes začněme úvodem publicisty a historika Miloslava Jenšíka. Příznivci fotbalu a hokeje, pravidelní čtenáři dnes již legendárního týdeníku Gól, si na jeho zasvěcené a vtipné pohledy do minulosti obou nejpopulárnějších sportů jistě dobře pamatují. Přispíval tehdy na mně svěřené stránky, a já se klidně pochlubím, že jsem prosadil, aby se tento (po posrpnových prověrkách vyhozený redaktor Světa v obrazech) mohl během normalizace znovu podepisovat celým jménem; navíc jsem si ho později vyžádal i jako nezbytného partnera po nabídce nakladatelství Olympia sepsat obsáhlou Kroniku českého fotbalu.
DO ZÁBRODSKÉHO NEUHODILO ANI NÁHODOU Proto s takovým úžasem čítám jeho opakující se (a nebojím se říci neprofesionální) už vůbec ne vtipné a o fakta opřené úvahy o téměř gloriole tohoto kapitána a lídra v souvislosti s koncem ´jeho´ týmu mistrů světa, tak jak je Jenšík umíněně opakuje nejen ve svých publikacích, ale znovu i ve zmíněné předmluvě. „Pokud lze prokázat jeho vinu kolem atentátu na národní mužstvo, proč se to už dávno nestalo? Mne o ní nikdo ničím nepřesvědčil,“ obrací se dramaticky na veřejnost, aniž alespoň naznačuje, co si pod tím ´atentátem´ představuje. „Ti, kdo rádi máchají plamenným mečem, měli už v ´kauze Zábrodský´ prostoru víc než dost…,“ plamenně máchá slovem. Jenže oni toho přece využili! Jako by tady nebyly desítky nejrůznějších svědectví, oficiální dokumenty, obsáhlé seriály v deníku Čs. sport a týdeníku Stadión z roku 1968, televizní dokument Kam zmizel šéf z roku 1969, jako by neexistovala publikace Ztracená léta z roku 1990 či tetralogie Utajené stránky hokejové historie, jejíž jeden díl (celkem 94 stran) nesl právě titul Kauza Zábrodský. Nezbývá než donekonečna opakovat otázku, v čem mělo podezření z ´atentátu´ spočívat, a kdo ho šíří. Otázku, na kterou nejsou Zábrodského obhájci schopní nejen odpovědět, ale ani reagovat.
A tak Jenšík místo toho plamenně, leč poněkud zmateně, i končí: „Do vysokých stromů bije hrom“. Jak je všeobecně známo, režimní hrom uhodil jenom a především do těch ostatních, když na kolena srazil všechny jeho Zábrodského spoluhráče. Zato on, nejvyšší postavou, hokejovým uměním i postavením, se všem hromům a bleskům zcela bezpečně vyhnul. Jak mu k tomu pomohla legitimace kandidáta KSČ, nebo především bohaté známosti na nejvyšších místech, k tomu se dostaneme už v příštích řádcích.
POD PATRONACÍ KOMUNISTICKÉHO LUMPA Nenapoví to ovšem řádky z biografie, protože i tentokrát Zábrodského paměť spolehlivě vypnula. A ne proto, že události se konaly ještě před jeho narozením, a on je zná pouze z vyprávění. Otec se jako ruský legionář zúčastnil bojů proti rudým na transsibiřské magistrále (včetně legendárního útoku na Mariinsk, odkud si i přivezl ruskou manželku), mj. s otcem pozdějšího filmového režiséra F. Vláčila či pozdějšího spoluhráče O. Němce. Další známost, dokonce klíčová, však z tohoto výčtu a tím pádem i z biografie vypadla, a to sotva pouhou náhodou: Jan Vodička. Tomuto veskrze amorálnímu člověku se jako bolševickému agitátoru v řadách legií podařilo v říjnu 1918 morálně rozložit bojem vyčerpané příslušníky 1. střeleckého pluku Jana Husa tak, že zagitováni odmítli poslušnost svému veliteli plukovníku Švecovi, jenž zklamání z nekázně svých vojáků dramaticky řešil sebevraždou. Webové stránky Čs. obce legionářské však J. Vodičku nepřipomínají jenom jako ´zloducha´ a ´dezertéra z legií´, ale v koncentračním táboru Sachsenhausen i jako spoluvězňům nebezpečného člověka (jehož snaha fyzicky odstranit některé potenciální politické protivníky dokonce narazila na odpor komunistů Zápotockého a Dolanského), a ´kádrováka´, jenž byl hned po Únoru u vylučování nekomunistů z legionářské obce.
Ale i to všechno je z jeho kádrových materiálů málo. J. Vodička, jenž svorně se svým spolubojovníkem otcem Zábrodským vstoupil ve 30. letech 20. století do KSČ, udělal po osvobození kariéru mimořádně vlivného muže: od srpna 1945 člen prozatímního ÚV KSČ, v národním shromáždění člen výborů branného, bezpečnostního a zahraničního (spolu mj. se Slánským, Šlingem, Brojem, Švermovou či Husákem) od června 1948 předseda národního shromáždění a navíc pracovník tzv. evidenčního sekretariátu ÚV KSČ (utajené komunistické zpravodajské centrály), který založil Slánský a vedl Šváb. Musel být velmi silný v kramflecích, když se v této ´proradné´ společnosti po procesech 50. let vyhnul nejen vězení (jako Švermová a Husák), ale i šibenici (jako Slánský, Šling, Šváb nebo Broj). Nabízí se široké pole spekulací, jak se mohla tato šedá eminence politické scény s dlouhými prsty, spolubojovník a spolustraník Zábrodského staršího (vedoucího týmu LTC) a bratr A. Vodičky, náčelníka LTC, podílet na záchraně kandidáta KSČ V. Zábrodského, kapitána LTC. Možná i tím zcela nejzásadnějším způsobem, jak naznačuje totální ´zamlčení´ jeho existence.
´BIBLE´ HOKEJOVÉ LEGENDY má celkem 300 stránek, dvě třetiny textu však zabírá rozvleklé shrnutí sportovní dráhy, často se zcela nevýznamnými detaily. Na záplavu faktografických chyb, jako v předcházející knize o Konopáskovi, si tentokrát autoři dali pozor (až si myslím, že i díky mému nelítostnému výčtu lapsusů, viz příspěvek Když historie dostane na frak na tomto blogu ze září 2009). Leccos, včetně obvyklých drobných lži, si přesto nechali napovídat, aniž to měli zájem ověřit. (Pochopitelně v tomto žánru memoárů ani ověřovat nemuseli, jenže tím pádem nechali na svém hrdinovi vizitku nedůvěryhodnosti.)
Například zmíněné sibiřské město, rodiště Zábrodského matky, se správně píše Mariinsk, a ne Marinsk; jedno ´i´ navíc je nezbytné tehdy, když se o něm či o bojích legionářů chcete něco dozvědět z internetových vyhledávačů. – Pokud V. Z. vyhrál pardubickou juniorku v roce 1941 (popiska pod fotografií), a narodil se v roce 1923, nelze na téže straně tvrdit, že mu bylo teprve šestnáct let. – Na Letenské pláni plné sportovišť nikdy nebyly zahrádky. Jejich kolonie, kde jednu měli také bratři Čapkové, a kde pobíhala jejich Dášeňka, se rozkládala v místech dnešního tréninkového hřiště Sparty mezi silnicí a železnicí. – Bratru Oldřichu, synu komunisty, komunisté vůbec nezarazili studium práv; emigroval v lednu 1949 ještě jako řádný student poté, kdy na něj s požadavkem spolupráce začala naléhat StB. – Funkcionář LTC Kraffer se sotva jako jednotlivec mohl zasloužit o to, že V. Z. měl po válce několikaměsíční zákaz reprezentovat (V. Z. přiznává, že moc zadobře s ním nebyl, a tak alespoň na něj zákaz hodil…); k tomu ho odsoudil státní tzv. retribuční soud (vyšetřující provinění proti národní cti v době nacistické okupace) za nepříliš vlastenecké hostování v protektorátním německém týmu NSTG. (Původně Zábrodský opakovaně vysvětloval svoji absenci v mezistátním utkání ve Stockholmu nemocí…) – Zmíněné německé mužstvo vůbec nebylo složené z vojáků, kteří se chtěli vyhnout válce (dezertéři ?!), bylo naopak záměrně sestavené na základě politické objednávky, aby v rámci tzv. Říšské ligy propagandisticky dokumentovalo sepětí protektorátu s Říší i na sportovním poli. – Spoluhráči Kus a Němec vůbec nebyli potrestáni za tentýž prohřešek, protože jako totálně nasazení ve fabrice v Klagenfurtu hráli za tamní tým Říšskou ligu legálně. – „Po osvobození jsme se přestěhovali do letenského domu, kterému se říkalo Molochov. Dlouho jsme tam ale nevydrželi. Nedlouho po únorovém převratu v roce 1948 nám komunisti dali najevo, že máme byt uvolnit…“ Proč komunisti přikázali komunistovi otci se synem kandidátem KSČ uvolnit byt nevysvětluje. Nemluvě o tom, že na této adrese Belcrediho 60 ve skutečnosti bydleli (podle úředního dokumentu) ještě v květnu 1950.
Sledujete? Samé drobné nebadatelné a ´nevinné´ lži, a jak přitom dokáží zásadně měnit pohled na některé historické události…
(Pokračování příště)