Fotografií, které svého času pobouřily či dokonce šokovaly, a staly se tak předmětem ostrých diskusí, politické propagandy, ba i soudních sporů. Mezi nimi i jedna legendární (či přesněji ta nejznámější na toto téma): sovětští vojáci vztyčují na Reichstagu nad zničeným Berlínem vlajku vítězství.
Historický dokument ze zlatého fondu světové fotografie, symbolizující vítězství nad fašismem přímo v jeho srdci, je dnes mnohými, kteří válku neznají ani z vyprávění, bagatelizován. Pro server týden.cz to bylo dokonce ´divadélko na Reichstagu´. A co se týká jejího vzniku, hned k němu připojil dramaticko-humornou story na úrovni blábolu. Ve zkratce: autor snímku Jevgenij Chaldej, válečný fotograf agentury TASS, jako profesionál nechtěl nechat mnohé náhodě, a tak si večer 1. května 1945, před odletem do Berlína, půjčil z kantýny tiskové agentury několik červených ubrusů, z nichž narychlo ušili sovětské vlajky, a potom v Berlíně, při hledání nejlepších záběrů, běhal ve zříceninách sem a tam než mu došlo, že nejlepší by to bylo spáchat odněkud z výšky, a tak, když náhodou potkal u Říšského sněmu tři vojáky přesvědčil je, aby mu s ´ubrusem´ trpělivě pózovali na střeše…
Pomiňme sotva uvěřitelný fakt, že profesionál, válečný fotograf státní agentury, byl ještě pár hodin před očekávaným pádem Berlína ´za pecí´ v Moskvě. Že poté narychlo nechal šít vlajky z ubrusů, byť každá jednotka měla své vlastní, včetně bojových standart. Že potom po ulicích sháněl nějaké dobrovolníky ´statisty´, aby mu pomohli vytvořit ´legendární fotografii´, čímž by se z nich po zásluze stali hrdinové Sovětského svazu… Tak se v představách mnohých stala fotografie nejen zinscenovanou událostí, ale dokonce fotografickým falzem.
Nabídnu jinou historii. V dubnu 1972, kdy se v Praze uskutečnilo mistrovství světa v hokeji, přijel i spolupracovník ´mého´ Gólu Vladimír Grebněv, redaktor družebního týdeníku Futbol-chokkej, jeden z bývalých válečných fotografů, jenž se svou leicou prošel celou frontu. Přivezl na ukázku několik desítek válečných snímků z Berlína – poprvé jsme viděli syrovou dramatičnost posledních hodin války v černobílém provedení. Byla mezi nimi i fotografie se vztyčováním rudé vlajky, nikoli tedy ubrusu, a tedy ne ta notoricky známá slavná, i když hodně podobná. Jeho fotografie.
(Kul jsem železo, dokud bylo žhavé, přes noc jsem fotografovy vzpomínky sepsal, a se snímky navštívil redakci Květů. Byl to pro ni, v blížících se dnech výročí pádu Berlína, materiál nad jiné aktuální. I stal se malý zázrak: časopis, jehož výrobní lhůta – včetně schvalování materiálů – byla normálně šest týdnů, přinesl článek i s dosud nepublikovanými fotografiemi již v příštím čísle. Kdo nevěří, nechť navštíví archívy.)
Ten ´podvod´, ´falšované dějiny´ a ´divadýlko´ má zcela jasné a logické vysvětlení. Boje o Reichstag se zúčastnily snad stovky rudoarmějců, desítky jich ještě v budově, doslova pár schodů od vítězství, padly. Pochopitelně v prvním sledu automatčíků nebyl žádný vlajkonoš či dokonce fotograf, veškerá sláva logicky vypukla až druhý den. Se svým praporem postupně na střeše Říšského sněmu před objektivem svého fotografa zapózovali zástupci všech jednotek, které se bojů zúčastnily. Ne proto, aby jim to jednou někde předhazovali jako ´divadýlko´, to jenom na památku…
Všechny byly nainscenované, tak jako ta Chaldejova. Tak jako mnohé jiné válečné, tak jako slavné vztyčování vlajky americké po dobytí japonského ostrova Iwo Jima, aby se staly cenným dokumentem doby a statečných bojovníků za svobodu.
Co si o tom dnes myslí pár mudrlantů není zase až tak důležité.