Jenže poté, když se zase kolo dějin obrátí, většinou přijdou potíže. Vzpomeňte třeba na ty poválečné populárního tria krásek českého filmu Lídy Baarové, Nataši Gollové a Adiny Mandlové, nařčených z kontaktů s představiteli německé okupační moci, bohatě fotograficky zdokumentovaných. První se usmívá na Goebbelse, druhá pózuje se svým německým manželem Sohnelem (co na tom, že po válce dostal čestné občanství za to, že pomohl za války na Barrandově točit české filmy…), třetí září ve společností německých oficírů… Potom už to šlo rychle.
BAAROVÁ byla obžalována z velezrady a kolaborace, a než byla shledána nevinnou, uběhlo ve vězení 16 měsíců. MANDLOVÁ byla v květnu 1945 zatčená příslušníky Revoluční gardy, což jí však zřejmě zachránilo život před zfanatizovaným davem. Byla obviněna z přijetí německé státní příslušnosti, a než byla pro nedostatek důkazů osvobozena, strávila v pankrácké věznici rovněž mnoho měsíců. GOLLOVÁ jediná potupnému uvěznění předešla, když se jako ošetřovatelka dobrovolně vydala do terezínského tábora zamořeného skvrnitým tyfem; sama nakažená bojovala o život půl roku.
Svobodu si nakonec zachránily, pokračování významné herecké kariéry však už ne. Baarová s Mandlovou (doživotně vyloučenou z řad českých umělců) v emigraci, zatímco Gollová ani doma (mj. s ní odmítl spolupracovat ´kolektiv´ zmilitarizovaného Vinohradského divadla). Navíc měly být zcela vymazány z historie čs. kultury, jak se o to pokusil i normalizační Encyklopedický slovník (Academia 1980), jenž se ani o jedné ani řádkou nezmínil.
Ty ´důkazové´ fotografie zmíněných hereček jsou všeobecně známé, stejně jako mnohé další, například Světly Amortové (jedné z těch ´revolučně uvědomělých´ hereček Vinohradského divadla, která mj. žádala trest smrti pro kolegyni Štěpničkovou…): šťastně rozechvělá ve společnosti poúnorového likvidátora kulturních osobností ministra V. Kopeckého, či nadšeně podepisující Antichartu. Anebo Jiřina Bohdalová, vždy pohodově se tvářící ve společnosti představitelů panstva jak posrpnového, tak i polistopadového.
ABY BYLO JASNO: tohle mi na J.B. nevadí. Herci sami o sobě a o své ´prodejné´ profesi často nemluví příliš lichotivě, vždyť v podobných situacích jde nejen o zajištění živobytí, ale často i o pouhé přežití. Navíc to legendární protirežimní celuloidové UCHO, na dvacet let zavřené v normalizačním trezoru, bylo třeba nějak odčinit, a na autory husákovsko-bilakovského censurního zákroku se v prostorách Pražského hradu usmívat. I to dokážu pochopit.
Vadí mi jiné: pravidelné, a v podstatě dobrovolné, kontakty Jiřiny Bohdalové a podobných s těmi, kolem nichž se v normalizačních letech dychtivě naslouchající režimní UŠI spolupracovníků či důstojníků Státní bezpečnosti pohybovaly. Nic na tom nemění fakt, že to mohly být kontakty nevědomé. Že ona jim z vlastní vůle nic nenašeptávala, ani že se k něčemu podobnému nenechala přinutit. Ono totiž stačilo, aby se ti zvídaví estébáci kolem podobně rozpustilé, rozjařené a užvatlané osoby jenom motali, a přitom poslouchali, a nahrávali, a zapisovali. Že se potom dotyčný zdroj dostal – ano, i proti své vůli – na nějaké seznamy takto ochotných informátorů je jenom přirozené.
FOTOGRAFIE POSLEDNÍ: Jiřina Bohdalová se pohodově usmívá na další z figur, tak jak se už desetiletí střídají na našem politickém orloji. Tentokráte na bývalého komunistického aparátčíka Miroslava Šloufa, oslavujícího narozeniny v početné společnosti dalších profláknutých persón komunistického i mafiánského podsvětí (jenom ten chudák Mrázek už to nestihl).
Ne, J.B. vůbec M.Š. nezná, ale když on ji pozval… Věděl dobře, mazaný šíbr, proč tak činí: vždyť je všeobecně známé, že ona už z principu žádné pozvání – slibující další šlechtění vlastní popularity – tu i v zahraničí neodmítne. A přítomnost této bezesporu velké dramatické a komediální herečky, zavedené slavnostní vykopávačky utkání fotbalové Amfory, automaticky ozdobí cokoli, i kdyby to mělo být jenom slavnostní otevření nových pisoárů na Václavském náměstí, natož takovou významnou narozeninovou oslavu. J.B. se totiž dostaví kamkoli, protože oslavy ona k smrti ráda. Tam, kde se nají, kde se může předvádět a bude středem pozornosti (tu promenádu na tureckém hotelovém balkónu ovšem mediálně nezvládla…) a přítomné bavit vším co ví, nebo co jí kdo kdy řekl, nebo co ji kdy napadlo. Jistě, i u Šloufů za přítomnosti nejrůznějších UŠÍ. A jak se ukazuje, i těch patřících do okruhu bývalých Velkých bratrů z nejvěrnějších.
INFORMACE POSLEDNÍ a související: rojí se tady ruští špióni! Všude kolem nás, ale hlavně kolem nejrůznějších důležitých figur, zvláště lobbistů. K nejvýznačnějším patří právě i Miroslav Šlouf, J.B. čerstvě pogratulovaný a knížkou podarovaný. Byli zmínění soudruzi bezesporu rovněž na ex-soudruhových narozeninách, ať už taky pozvaní, nebo se vetřevší. Určitě jejich bystré UŠI naslouchaly všemu, zvláště názorům na vybudování amerického radaru, onoho UCHA nastavenému možné raketové hrozbě. Řekl bych, že už druhého dne měl Kreml k dispozici svodku nejrůznějších tuzemských názorů. Že hned věděl, co si o radaru myslí kde kdo z přítomných na oslavě, tedy i ona upovídaná ´Bohdalka´. A co asi? Že by kvůli tomu příjemnému mecheche u svého náhlého příznivce, antiradarového sociálního demokrata, proti onomu americkému UCHU brojila?
Dejte si pozor, paní Bohdalová! Ze seznamů StB vás možná vymazali, ale dnes už se třeba skvějete na jiných, založených a vedených několika bezpečnostními službami současnými.
APROPÓ ona Šloufovi darovaná memoárová knížka nese název Měla jsem štěstí na lidi. Zajímavá podobnost. Ona předchůdkyně J.B. na scéně Vinohradského divadla, udavačka Světla Amortová, nazvala svůj poslední velký rozhovor (Rudé právo, 1971) příznačně Potkala jsem dobré lidi. Musí to být opravdu mimořádné štěstí neustále všude kolem sebe potkávat podobné dobré lidi. O těch jiných ani nemluvě.
MEMENTO LÍDY BAAROVÉ. Velká a populární herečka o svém životě skepticky prohlásila: „Byla jsem pošetilá, blbá, slávou opilá a proti své vůli jsem se vlastně nepěkně zapletla do dějin…“ Stojí za zapamatování, velká a populární herečko Jiřino ´Fanny´ Bohdalová. I na výsluní popularity je většinou lepší a bezpečnější citovat dramatiky, než plkat vlastní rozumy. Jak se o tom naposledy přesvědčila ona poslankyně za sociální demokracii, která na půdě parlamentu prohlásila „Můžu hájit lidská práva, jak chci, ale nesmím k tomu zneužívat půdu parlamentu.“ Jmenuje se, jaká náhodička, taky Bohdalová…