A dospěl při tom (jak prozradil úvodem svého stesku na stránkách deníku MfD) k téměř šokujícímu zjištění: zatímco tenkrát, za vlády komunistů, se dalo s komunistickými institucemi korespondovat (přeloženo: nekašlaly na vás, i když často již předem věděly, že vyhovět nemíní), dnes, v takzvaně porevolučně demokratickém období, postkomunistické instituce (zabydlené svorně postkomunisty i postrevolucionáři) občany převážně z plna hrdla ignorují. Politici, úředníci, policisté, novináři, stejně tak ředitelé i jejich mluvčí (Noukoment, to se z cizích řečí naučili nejdřív a nejlíp…), mnohdy až po poslední kancelářské čičmundy, snad všichni a všude.
Mám zkušenosti zcela totožné. Před časem jsem měl možnost probírat se korespondencí ještě staršího pamětníka, dnes osmdesátiletého Augustina Bubníka, původně hokejového mistra světa, a hned poté ´velezrádce, špióna a dezertéra´ komunistického režimu. Bránili se tehdy všichni postižení, spolu s rodinnými příslušníky, nespravedlivému odsouzení na mnoho let jak to šlo, psali, kam se dalo. A vězte: pokaždé se jim dostalo odpovědi, od vedení lágru, z Ministerstva spravedlnosti, od Státního soudu, ba i z kanceláře prezidenta republiky. (Pochopitelně, většinou přišly odpovědi zamítavé, zvláště na žádosti o osvobození či revizi procesu, ale teď neřešíme obsah odpovědi, ale formu a samotný fakt, ať už to byla ochota, disciplinovanost, či úřední povinnost.)
Nejsme jako oni! Skutečně, ani v tomhle. Zbývá jediná útěcha: až nás komunisté, jak slibují, zase dokopou zpátky do socialismu, budou s námi aspoň jejich ouřady opět komunikovat.