Už je to šedesát let, kdy ve Sv.Mořici skvělým výkonem vůbec poprvé nedovolil v té době bezkonkurenčním Kanaďanům vstřelit Čechoslovákům gól, a měl tím lví podíl na historicky prvních olympijských medailích. Rok poté pomohl ve Stockholmu vybojovat, poprvé za účasti obou zámořských týmů, titul mistrů světa. Před jeho obhajobou v Londýně 1950 se však (po zákulisních machinacích kapitána týmu V.Zábrodského, jemuž pár měsíců před tím Modrý svědčil na svatbě!) reprezentace vzdal, na šampionát již letěl neměl. Přesto byl i on následně zatčen, a ve vykonstruovaném procesu obviněn mj. ze snahy ´nezákonně opustit republiku´.
TEPRVE NYNÍ, 58 LET PO SOUDU, 45 let po předčasné smrti a 40 let po občanské i sportovní rehabilitaci, se B.Modrý zaslouženě dočkal alespoň malé pocty: v jedné vysočanské ulici, po něm pojmenované, mu odhalili pamětní desku. Skromné slavnosti se zúčastnilo už jenom několik přímých pamětníků (dcera Blanka Modrá, jediný ze tří dosud žijících spoluhráčů a spoluvězňů Augustin Bubník a vdova po Stanislavu Konopáskovi) a pár oficiálních hostů. Bohužel i jeden host možná z neznalosti pořadatele (MÚ Praha 9) zvaný, leč nevítaný.
Leč Karel Gut, jenž začal hokejovou kariéru ve dvaceti jako hráč, a dodnes v ní, jako jednaosmdesátiletý, v jakési obskurní čestné svazové funkci pokračuje, nosí už roky kabát z ostudy, a pod ním skrývá i pěkně tlustou hroší kůži. Jakoby potřený nějakým lubrikantem drzosti pronikne snadno kamkoli, tedy i tam, kde o jeho přítomnost nikdo nestojí. Jeho ufňukaně falešná vzpomínka na B.Modrého, kterého roky pomáhal zatajovat, mohla dojmout ještě tak mladičkého redaktora soukromé televize, jenž nic nepamatuje, a pokud vůbec něco ví, tak jenom z Gutových stejně falešných, dle potřeby upravovaných, dokola vydávaných a spřátelenou sportovní redakcí ČT provětrávaných vzpomínek. (Zajímavé: hokejová generalita této redakce Černý-Záruba-Dusík přitom slavnostní akt ignorovala…) Nechme však raději promluvit fakta.
KARIÉRA, JAKÉ DRUHÉ NENÍ. Nebýt v březnu 1950 rozmetaného týmu mistrů světa, ještě dlouho by se Gut – byť talentovaný obránce – do reprezentace (na post odsouzených hvězd Kobranova, Bubníka, Španningera, Hainého či Macelise) nedostal. Štěstí se tak na něj usmálo po neštěstí druhých a během zoufalého hledání náhrady za mistry světa, kdy se jedním z nováčků týmu kapitána Miroslava Kluce stal i bývalý náhradník ATK a spíše pozemní hokejista Gut.
Vlastně nejen štěstí… Kdo věděl, že za Gutovou kariérou stojí i vlivný Augustin Vlk (ideolog předsednictva hokejového svazu, agent StB a pozdější Gutův spolupracovník na Zlaté knize hokeje) ani chvíli se nedivil. A tak stačily dva přátelské zápasy s NDR v létě 1951, aby kolektiv, na ´doporučení´ nového vedoucího reprezentace Vladimíra Kostky, většinou dvou hlasů bezdůvodně odvolal zkušeného Kluce (v té sezóně nejlepšího ligového střelce), a nahradil ho neostříleným zelenáčem Gutem. Ten pak pásku nosil nepřetržitě až do roku 1960, dokud tohoto příkladného úspěšného a čestného sportovce tzv. Čestný soud ČSTV za aktivní roli v ostudné úplatkářské aféře Sazky z reprezentace definitivně nevyřadil…
JAK SE LZE PROLHAT ŽIVOTEM. Ale o Gutovu kariéru dnes nejde, i když byla bohatá: střídavé působení v NSR a na židli reprezentačního či ústředního trenéra, završené předsednictvím. Jde o jeho polistopadově předstíraný ´dojemný a srdečný´ vztah k oněm obětem režimu. Gut měl z pozice své funkce i zkušeností archiváře v monopolním vydavatelství Olympia monopol na spoluautorství nejrůznějších hokejových publikací. Nejznámější jsou Zlatá kniha hokeje (1977, spoluautor A.Vlk) a Malá encyklopedie ledního hokeje (1985, spoluautor V.Pacina). Ani jedna se nepovedla, obsahují (i ve srovnání s jinou literaturou faktu toho neblahého normalizačního období) mnoho ideově motivovaných deformací až lží, o zatajování pravdy ani nemluvě.
Připomeňme si nyní, v souvislosti s Gutovými krokodýlími slzami při odhalování pamětní desky, alespoň to, jak psal o zmíněném ´hokejovém procesu´ a některých jeho obětech. Či lépe řečeno: co všechno dokázaly tyto oficiální publikace oficiálně a dokonale zamlčet.
ZLATÁ KNIHA HOKEJE (vydaná k 70. výročí založení českého hokeje) se ještě devět let po úřední občanské a sportovní rehabilitaci všech odsouzených o procesu a jeho následcích nezmínila ani slůvkem. Samotnou příčinu zatčení (kterou byla bezesporu především obava z možné emigrace hokejistů během šampionátu v Londýně) směšně nahradila tradovanými, a v rámci chystaného kompletního zákroku zcela okrajovými nedůležitými výtržnostmi v hospůdce. O zcela bezprecedentní skandální události ve světovém sportu, kdy režim z politických důvodů násilně zlikvidoval chloubu národa, jeho reprezentační tým mistrů světa, napsala pouze toto: „Ze startu v Londýně sešlo z politických důvodů. Ve studené válce se uplatní i nejšpinavější zbraně, v Londýně naše hokejisty nečekali stockholmští fanouškové, ale hodně ´přátel´ s pečlivě připraveným programem. Nedočkali se. Zklamání z neúčasti někteří hokejisté neunesli. Několik jich ztropilo výtržnost v hospůdce, a skončili před soudem. Žijí dnes mezi námi…“
Nic víc, jenom těchto pár frází… Ptáte se, jací že to byli Gutem naznačení ´přátelé´? A jaký program měli? Jaké špinavé zbraně mínili nasadit? A proč byli odsouzeni i ti, kteří v hospůdce vůbec nebyli (mezi nimi i B.Modrý, ten dokonce k nejvyššímu trestu 15 let)? A proč, místo za údajnou výtržnost, byli nakonec odsouzeni za špionáž, velezradu a dezerci? Žijí mezi námi, chválabohu – proč však některým za pár nadávek hrozil dokonce provaz? Ptejte se zamlčovatele pravdy Guta na adrese Českého hokejového svazu.
Promyšleně ideově ´zpracoval´ lžihistorik i profily hráčů. Některé pro jistotu rovnou vynechal, jako kdyby si tito mistři světa alespoň několikařádkovou připomínku nezasloužili: V.Kobranova, V.Roziňáka a dokonce i A.Bubníka, jenž přitom – na rozdíl od obou předchozích – po roce 1969 ´nezradil´ a nezůstal v zahraničí.
Pár okleštěných řádků (necelých pět…) věnoval pouze S.Konopáskovi. Druhá polovina miniprofilu doslova: „Byl členem mužstva, které získalo titul mistra světa 1947 a 1949, a mistra Evropy 1947, 1948 a 1949. V dalších letech působil úspěšně jako trenér doma i v zahraničí (Polsko)“. A o celém pětiletém období nic! O zatčení, o věznění, o uranových lágrech včetně neblaze proslulé věži smrti na táboře L, o rehabilitaci, nic o tom, proč nepokračovala reprezentační kariéra, proč ho vládnoucí dvojice Kostka-Andršt odmítla pustit trénovat do finančně zajímavého zahraničí… Proč, proč, proč? Ptejte se manipulátora s fakty Guta na adrese Českého hokejového svazu.
MALÁ ENCYKLOPEDIE LEDNÍHO HOKEJE vyšla plných 17 let po zmíněné rehabilitaci a již v období postupující ´perestrojky a glasnosti´. Na její otevřenosti a pravdivém informování o minulosti se to však vůbec neprojevilo. Pod heslem ´Československo´ ani zmínka o procesu, stejně jako v heslech jednotlivých ´zaangažovaných´ hráčů. U Konopáska zmíněné tragické období rámují věty „…Účastník památného zájezdu LTC Praha do Moskvy 1948. Po skončení aktivní činnosti trenér Motorletu…“ U Bubníka podobně: „…hrál za LTC Praha (1936-49), ATK Praha (1949-50, Spartak Brno ZJŠ (1956-58)…“ Ptáte se, kam se podělo oněch pět let vyšetřovací vazby, plzeňských Borů a jáchymovských lágrů? Nebo aspoň, proč v letech 1950-55 nikde nehráli a nereprezentovali? Vysvětlení vám sotva podá cenzor historie Gut na adrese Českého hokejového svazu.
Ještě hůře pochopitelně dopadli Kobranov a Roziňák, posrpnoví emigranti. Jejich existenci sice autoři zatajit nemohli, tak alespoň vymazali z paměti fanoušků jejich tváře, když do encyklopedie odmítli zařadit jejich fotografie. Zato přidali jednu vyslovenou lež: 1969 ilegálně opustili ČSSR. Přitom oba vycestovali trénovat do Švýcarska s řádným kontraktem Pragosportu a se svolením úřadů; že se po srpnu 1968 odmítli vrátit je věc zcela jiná.
Takové je tedy skutečné pozadí falešných krokodýlích slz K.Guta na adresu lidí, které – věrný službám režimu, jenž se mu odvděčoval jenom samými prebendami – pomáhal dvě desetiletí poctivě zatajovat a retušovat z historie tohoto sportu.
Neuvěřitelná hokejová kariéra, která trvá už 57 let. V jejím závěru se dnes tento bývalý čestný předseda Českého hokejového svazu, a dnes čestný člen jeho představenstva, trapně vnucuje do přízně těch skutečně čestných, které roky jako jejich kolega, i jako úspěšný autor ´literatury okleštěného faktu´, ignoroval.
Což o to, čestných funkcí má Karel Gut víc. Zato samotné cti se mu příliš nedostává, jak konečně už před téměř půlstoletím konstatoval Čestný soud ČSTV…