Důvody jsou různé, zvláště některé. Někomu MDŽ překáží tak jako lautr všechno, co tu bylo před Listopadem. Jinému, že to byla merenda státem nadiktovaná, tak jako Den dělostřelectva či Den pohraniční stráže. Charakterní na ni vzpomíná s odporem jako na pouhou záminku, aby se mohli chlapi na počest žen opít (když je přece tolik možností ztřískat se pouze v pánské společnosti, viďte Frantové, Josefové a další). Konečně přetrvávají i různé komplexy a obsese plodící rádoby humorné pitomosti, jak to v Magazínu MfD předvedl jistý malůvkář Mareš, odmítající slavit zmíněný den řka: ”Už by mi chyběl jen procítěný děkovný projev soudružky Švorcové.”
Tak nevím. Strávil jsem v jedné redakci plných 23 let, a během té doby oslavil s nejrůznějšími kolegyněmi (věkového rozpětí 17-60 let) odpovídající počet jejich mezinárodního svátku. Páni se vždy složili na kytky, oslavenkyně se rády pochlubily něčím napečeným, obložené chlebíčky a víno se pořídilo z kasičky ROH, a pár hodin bez stresu z termínu odevzdávky materiálů bylo našich. Poseděli jsme, zavzpomínali, pobavili se, ba i mnohý drsnější fór ku všeobecnému obveselení padl. Jenom na tu nešťastnou Švorcovou jsme si nikdy jaksi nevzpomněli, neboť nebyl důvod ani doporučení. A pak jsme se zase v míru rozešli a vydali k domovům, aniž bychom (my, páni) blili na každém rohu (viďte Frantové, Josefové a další).
Mezinárodní den žen nevymysleli nenávidění soudruzi, dluží se ještě připomenout. Oni ho jenom zneužívali. Ačkoli je tradičně spojován s komunistickým režimem, nemá jeho vznik s touto ideologií nic společného. S připomínkou, že historická první stávka amerických textilních pracovnic se uskutečnila již v březnu roku 1857, se přesuňme do klíčového roku 1908, kdy švadleny v New Yorku požadovaly zkrácení pracovní doby, lepší platy, hlasovací právo a ukončení zaměstnávání dětí. Právě tato stávka byla popudem, aby dva roky poté rozhodla konference socialistických organizací v Kodani o zavedení Mezinárodního dne žen. Již následující rok se poprvé slavil v Rakousku, Dánsku, Německu a Švýcarsku, v roce 1913 i v Rusku. Kde byli v tu dobu komunisté, zní otázka? A co má co dělat s naší domácí totalitou, že MDŽ oficiálně (1975) uznala i OSN?
Zrušme Mezinárodní den žen, dodnes vykřikují různí pomatení postrevolucionáři. Slavme místo něj neideologický Den matek, který u nás začaly ve 20. letech minulého století propagovat nejrůznější organizace a katolické spolky, a hlavně proto, že byl poté záměrně potlačován, doporučují.
Nemám nic proti Svátku matek. Málo je dnů, kdy bychom měli – tak trochu z donucení, viďte pánové – oslavovat a obdarovávat naše ženy a zvláště matky. Právě proto navrhuji jejich počet dokonce ještě rozšířit, aby si přišly na své skutečně všechny a my alespoň měli víc záminek k projevům pozornosti a vděku:
Den nechtěných matek.
Den matek s podstrčenými cizími dětmi.
Den matek usoužených vlastními dětmi.
Den matek dětí opuštěných jejich otci.
Jenže, zádrhel… Protože co pak s těmi, které nám do těchto oslav nepasují? Které se nikdy matkami nestaly? Třeba nechtěly, kvůli kariéře. Třeba se nepoštěstilo, protože nebyly tak atraktivní, aby se nějaký budoucí otec objevil. Anebo, a to je nejzávažnější, se matkami ze zdravotních důvodů ani stát nemohly. Ty snad nemají na trochu oficiálně posvěcené pozornosti nárok?
Právě proto doporučuji nenáviděný Mezinárodní den žen zachovat. A navíc kvůli těm, které musejí leckde dodnes čelit nejrůznějším problémům jenom proto, že nejsou muži. Pokud vím, nemá barvotiskový Den matek něco jako všední boj za rovné šance a stejný plat, proti diskriminaci v zaměstnání, za volební právo, proti obřízce a bůhví co ještě dalšího ve svém programu.