Co mají společného? Jednak náhodné televizní setkání v čase, jednak originální pojetí politiky jako služby veřejnosti. V případě prvním se v jednom dni objevili na televizních obrazovkách: Eastwood v humorné noční show Davida Lettermana na kanálu AXN, Benda v tragikomické denní show nazvané ´jednání parlamentu´, v tomto případě bohatě provětrané všemi domácími televizními stanicemi.
Zatímco první na americkém Západě většinou úspěšně hájí pravdu a právo (byť mnohdy s koltem v ruce), druhý se na českém stále zbolševizovaném Východě neméně úspěšně pokouší (byť nekrvavě, pouze za použití pusté demagogie) o pravdy potírání. Jak alespoň dokazuje jeho poslední iniciativa v otázce zákazu používání policejních odposlechů, a případného brutálního trestání přestupníků. Ano, pochopili jsme dobře, co motivovalo tuto hlásnou troubu našich drahých a draze placených zvolenců, svorně vystrašených vidinou odhalování pravdy. A žasneme: zákon ohrožující svobodu slova iniciuje – a co víc, do ostatních poslaneckých hlav úspěšně nacpe – člověk bez patřičného odborného vzdělání! (Vojtěch Cepl, bývalý ústavní soudce, v MfD: „Benda není vzdělaný právník. Ochranu osobnosti jednotlivce staví nad ochranu celé společnosti před trestnou činností, což je katastrofa.“)
Bývalý student Benda kdysi pohotově využil svých veřejných aktivit v době onoho Velkého polistopadového sametového třesku (a zřejmě ještě víc jména otce disidenta), aby se uchytil v politice; tak zdařile napevno, že už si v ní lebedí skoro dvacet let. Filmový herec a režisér Eastwood se za tu dobu podepsal pod téměř dvě desítky filmů.
Že je to srovnání obou jmenovaných poněkud přitažené za vlasy? Vůbec ne v okamžiku, kdy si rovněž Eastwooda připomeneme jako politika: před časem byl totiž 72% hlasů zvolen republikánským starostou Carmelu u San Franciska. Na dvouleté působení vzpomínal s úsměvem právě ve zmíněné show. „Jakou jsem měl motivaci? Hlavně jsme si s přáteli řekli, že je třeba nahradit administrativu, která životu obyvatel našeho města moc nepomáhala… Bavilo mě to, ale stačilo, dál jsem pokračovat nechtěl…“ Přeloženo: udělal jsem pro své město co jsem nejlíp uměl, a potom se zase vrátil k tomu, co umím zřejmě líp.
Představte si, kdyby takhle uvažovali i naši politici: jako velká individualita (třeba i kulturní sféry) si odskočit pár let ze všech sil a vkladem svého jména posloužit veřejnosti, a potom – jistě i poněkud unaveni a politicky vyhaslí – se zase pokorně vrátit tam, kde jsou užitečnější.
Představte si, že by takto uvažoval i dávno vyhaslý Marek Benda. Jenže kam by se on mohl vrátit? Kam se vrtnout, když na Národní už se nemanifestuje? Snad jedině do toho Hollywoodu scénáristicky Eastwoodovi ztvárnit příběh o tom, jak jistý právně nevzdělaný volený představitel jisté nevelké a údajně demokratické společnosti úspěšně po křesťansky splétal censurní náhubek tamním novinářům.
Závěrem ještě malá orientační nápověda z anglicko-českého slovníku: sloveso BEND znamená mj. zahnat (též novináře do kouta), ohýbat se (též před mocí), zakřivit se (též v charakteru) či být nakloněn (též názorům z odhalování pravdy vyděšených spoluposlanců napříč celým politickým spektrem). Inu – nomen omen…