To není formulace z mé hlavy, ačkoli se mi v ní honí podobné myšlenky, bohatě zkušenostmi podložené, už pár let. Doslova takto se ptá v Lidových novinách (5. září), pod titulkem Anarchie v ČT, komentátor Martin Zvěřina.
Má odpověď na vyslovenou otázku zní: ano
Dělali, dělají, a – s požehnáním dosavadního vedení, které si rozhodně nenechá narušovat klid k veřejnoprávní práci – i nadále dělati budou. Že mohou skoro vše, co je napadne, je už taková tradiční obsese (= chorobně utkvělá představa) převážné většiny těch, kteří si v nejrůznějších polstrovaných bydlech velkopansky lebedí na nějaké vyvýšené tvrzi, ať se již jmenuje Hradčany či na opačném konci stolice Kavčí hory.
Slova komentátorů pronášené do éteru jsou jenom jako motýlci, kteří se rozletí a zmizí. Neberme proto sportovním redaktorům ČT jejich touhu a ambice zanechat po sobě příštím generacím i slovo psané. Zvláště z končin a akcí atraktivních, kam se průměrný televizní koncesionář v životě nedostane. Tedy za své peníze. Však i na samotných ´Kavkách´ se o sportovní redakci nehovoří posměšně i závistivě jinak než jako o koncesionáři bohatě dotované ´cestovní kanceláři´.
M. Zvěřina si vybral případ poslední, a mj. píše: „Nepřípustné však je, aby redaktoři, kteří za peníze ČT jeli do Pekingu a díky ČT se akreditovali na olympiádě, a jedině proto pak mohli vyrobit knihu, za niž dostanou peníze (a vydělá na ní komerční nakladatel), jí udělali ve vysílání reklamu. Kdyby ji měli zaplatit, stála by statisíce.“
Funguje to osvědčeně a tedy dokonale
Za peníze koncesionářů let a pobyt do Pekingu (či jinam), námi zaplacená každá minuta volna, v níž komentátor pilně píše pro onu slávu i svůj vedlejší výdělek (ale pozor: možná právě vzhledem k nadhozenému se autoři spokojí pouze s onou slávou, a honorář vloží na oltář charity, to fakt nevím…). Poté kniha, ČT realizovaná za naše peníze (nebo že by jinak?) ve vydavatelství ČT, je ČT prodávaná díky internetové prodejně ČT, čímž ČT dál vydělává. A aby se prodávala, aby vydělávala, a aby se věhlas autorů ČT, pro další popularitu ČT, dostal i do té poslední vesničky se signálem ČT, je následně donekonečna propagovaná v ukrutně drahých reklamních časech ČT díky miliardám, které my odvádějí koncesionáři odvádíme na veřejnoprávní snažení ČT.
Našinci pak nezbývá, než s jistou dávkou obdivu povzdychnout „Ó jak dokonale fungující spojité nádoby!“ Sportovní redaktoři se však tomu obratu jenom povzneseně usmějí, oni mají svou hantýrku: „No co závistivci, vždyť to je jenom obyčejná malá domů…“ Proto sportovní příznivci neváhejte a díky této promyšlené obchodní politice ČT zakupte za své peníze třeba knížku Brankám bylo padesát, kterou napsal z našich peněz placený šéfredaktor sportovní redakce ČT O.Černý. Vydala ČT, prodává ČT, k objednání v internetové prodejně ČT. Neboli, jak to též shrnul M. Zvěřina, ČT se zhlíží ve sféře komerční bez ohledu na koncesionářské poplatky či své legislativně dané povinnosti.
Co je dovoleno a co ne
V nabídce e-shopu ČT zato nenajdete tetralogii Utajené stránky hokejové historie. Není taky důvod, napsal jsem ji já, a já nejsem komentátorem ČT. Pracoval jsem na ní čtrnáct let, pročetl jsem kvůli tomu tisíce novinových stran, prostudoval stovky dokumentů z archívů Ministerstva vnitra ČR a Úřadu pro vyšetřování a dokumentaci, měl v rukou desítky dopisů mistrů světa z vězení a uranových lágrů, objevil a zveřejnil jsem na stovku dosud neznámých fotografií. Hovořil jsem s mnoha pamětníky, většinou na poslední chvíli, protože to již byli staří pánové. Stihl jsem tak ještě zachytit osobní vzpomínky J.Drobného, V.Roziňáka, J.Hanzla, O.Němce, K.Cee, M.Matouše, J.Kuse, S.Konopáska, F.Tikala a dalších, včetně dosud žijících O.Zábrodského, V.Kobranova, A.Španningera či A.Bubníka. Na poslední chvíli tak vznikla čtyřdílná publikace o 600 stranách, která díky autentickým výpovědím a bohaté faktografii s maximální možnou pravdivostí mapuje velkou část z dnes již stoleté historie českého hokeje. Skutečnost, kterou představitelé sportovní redakce ČT zcela – a záměrně – ignorovali.
A ne že bych se nesnažil, byl jsem i spoluvydavatelem své práce, propagaci za mě nikdo neudělal. Když jsem první dvoudílný svazek nechal ve vrátnici na Kavčích horách R.Zárubovi, hlavnímu komentátoru, telefonicky mi slíbil, že o knize jistěže pohovoří. Když jsem později druhý dvoudílný svazek šéfredaktoru O.Černému předával dokonce osobně, ujistil mě: „To víš, že ji na obrazovce ukážeme!“ Leč lhali tito přední představitelé veřejnoprávní žurnalistiky. Záruba mi tvrdil, že se sice o přestávce hokejového utkání chtěl zmínit, ale že nebyl čas. Černý mi mailem vzkázal, že si ´ukázání´ rozmyslel, protože on osobně (!!) má na některé skutečnosti z historie českého hokeje, na dramatickou roli V.Zábrodského, na psaní usvědčeného lžihistorika Guta atd. jiný názor. Nic proti jinému názoru, pokud nezadupává do země druhé, jemu nelibé (kde je ta proklamovaná vyváženost, panstvo na Kavkách?). Co víc: šéfredaktor sportu veřejnoprávní ČT, mj. vzhledem ke svým vztahům s K.Gutem, prostě a jednoduše censuroval.
Podražení nebo taktická klička?
Ale abych R.Zárubovi nekřivdil, třeba měl jiný a navýsost taktický záměr. V téže době totiž vznikala – hle: na výslovný popud tohoto hlavního komentátora sportu ČT a jakéhosi samozvaného hlavního hokejového ideologa – biografie S.Konopáska. (Záruba sám o tuto práci zřejmě nestál, vždyť Konopásek bydlel v Praze na Petřinách, co by to bylo za atraktivní zájezd…) Měla být dobrá, protože každá další na dané téma se píše líp. Novináři už to znají a mají dokonale vyzkoušené: nejsnáze tak, že se vlastní myšlenky, o faktech nemluvě, opisují z již publikovaných pramenů.
A tak to všechno dopadlo jak mělo, jak bylo plánováno. Publikace, která píše jinak, než jak si představuje a povoluje sportovní vedení ČT, se na obrazovce neobjeví. Ta druhá zato opakovaně. Z iniciativy hlavního komentátora ČT Záruby ji napsal reportér ČT Lukšů, vydalo nakladatelství ČT a dokolečka je propagována v reklamních časech ČT. Ale o ´vyváženosti´ v tzv. veřejnoprávní ČT už tady byla řeč.
P.S. Čtenářům, kteří si možná budou myslet, že si takto jenom ohřívám svou polívčičku (i když tím nemůžu nic získat), se za své stesky omlouvám. Ve skutečnosti mi totiž vždy (již 45 let novinařiny) šlo jenom o to, aby pravda pokaždé vyšla nahoru jako olej na vodu. Díky těm, kteří to tak pochopili…