Zmíněné Lidové noviny přinesly 31.října článek Zlatou generaci rozprášila StB, který doprovodila velká fotografie Bohumila Modrého a Vladimíra Zábrodského. Část textu (přitom doslova opsaného z článku v těchto novinách z 14.1.2008) tvrdí: Mnozí z odsouzených spatřovali viníka v osobě kapitána Zábrodského, který vyvázl z procesu bez trestu. „To byl akorát Bubník. Proč to říká, to ví jen pánbůh.“
Je to zásadní nepravda: kapitán, hrající trenér a uznávaný šéf týmu se vůbec žádného procesu se svými spoluhráči a mistry světa nezúčastnil – nepředstoupil před soud ani jako svědek, natož jako jeden z likvidovaného kolektivu. Lží je i Zábrodského tvrzení, že „to“ o něm říká jenom Bubník, a proč ví jenom pánbůh. Protože viníka v Zábrodském více či méně viděla, či alespoň tušila, i většina spoluhráčů (jejich osobní výpovědi na toto téma viz publikace Obětovaní šampióni, k zapůjčení v knihovnách).
Zastavme se jenom u ´družebně´ se tvářící fotografie. Bohumil Modrý, i o sedm let mladší Vladimír Zábrodský, byli odchovanci i historicky nejlepší hráči pražského LTC, spolu několikanásobní přeborníci republiky, v roce 1947 mistři světa a rok poté i stříbrní olympionici. Intelektuál Modrý (inženýr stavař, odborník mj. na přehrady) byl bez výhrad uznávanou morální autoritou hráčů LTC i reprezentace. I proto ho na podzim 1949 požádal V.Zábrodský, zda by mu nesvědčil na svatbě. Ve stejném období však již 33letý brankář ztrácel o hokej zájem; poté, kdy ministr Kopecký zrušil slib, že po titulu mistrů světa bude uvolněn k působení v Kanadě jednak jako hráč, jednak na profesní stáž. Nedostal přislíbený vystěhovalecký pas, dokonce mu nepovolili ani studijní cestu – ohrozila by prý důležité zájmy bezpečnosti státu! Za to mu Kopecký nabídl odbornou stáž v SSSR.
Totální zklamání způsobilo pokles zájmu o hokej, a tím logicky i následný pokles formy. Jeho nejisté výkony byly jednou z příčin, proč LTC překvapivě neobhájil titul, on sám oznámil, že se reprezentace vzdává. Jenže bez něj si nikdo neuměl národní tým představit, odpovědní nenašli odvahu ho vyřadit. V přípravě proti anglickým profesionálům Harringay Racers však zcela zklamal, za stavu 0:4 dobrovolně opustil branku. Aby poté pohár hořkosti dopil do dna, napadl v kabině Zábrodský svého svědka a ´nejlepšího přítele´(jak poté bude neustále připomínat), že usilovat o nominaci s takovou formou je drzost. Modrý opustil kabinu a definitivně i reprezentaci, nebyl tedy ani mezi těmi, kteří ve Zlaté hospůdce zapíjeli žal a způsobili výtržnost, která se stala vítanou záminkou k drastickému zásahu. Přesto byl také zatčen – ovšem až 24. dubna! Proč tak pozdě? Vyšetřovatelům po prvních výsleších došlo, že udělat zamýšlenou hlavou tohoto ´spiknutí´ vyučeného řezníka a mladíčka A.Bubníka jim nahoře neprojde, že potřebují nějakou skutečnou autoritu. Byla zde: inženýr Modrý! Téměř šest týdnů po zátahu v hospůdce si přijeli i pro něj. Od toho dne nesou všechny vyšetřovací i soudní dokumenty hlavičku Kauza Modrý a spol.
Důvod ovšem režim měl. A dodejme, že právě díky jeho ´nejlepšímu příteli´. Když na Silvestra 1948, během slavnostní večeře po vítězství LTC na Spenglerově poháru, inicioval V.Zábrodský (který měl ze Západu mimořádné finanční nabídky na přestup) jednání s emigranty Malečkem a Cittou o případné kolektivní emigraci týmu (ve čtyřech: ještě za účasti bratra Oldřicha, Slámy a Modrého), stal se garantem tajného hlasování automaticky Modrý. Rozhodnutím většiny se poté výprava vrátila, byť bez obránců Slámy a O.Zábrodského, i funkcionáře Kroupy. (Proč ostatní opustil Sláma připomněl po letech jeho třebíčský krajan V.Bouzek: „Mirek dostal echo, že starý Zábrodský na něj chce po návratu všechno hodit, označit ho za iniciátora jednání i hlasování. Myslím, že by Sláma šel v Praze rovnou do kriminálu.“) Dodejme, že vedoucí týmu komunista O.Zábrodský starší byl spolupracovníkem StB.
Aby se ze všeho vyvlékl, nestyděl se V.Zábrodský namočit do maléru kohokoli z ostatních. Tehdy také definitivně skončily veškeré kontakty obou hokejových hvězd. A tak už jenom stručně. Zábrodský svého ´nejlepšího přítele´ a svatebního svědka (a svou oběť!) poté nenavštívil ani v borské věznici, ani v jáchymovských lágrech, ba dokonce ani ve značně nevězeňském prostředí konstrukční kanceláře tzv. Basaprojektu, kam byl již vážně nemocný Modrý přeložen. A po amnestii? Rovněž nikdy, dokonce ani tehdy, kdy brankáře vyhledal jeho velký obdivovatel, sovětský trenér Tarasov. Ani jednou do brankářovy smrti v roce 1963!
Dvě události závěrem připomene A.Bubník: „Stáli jsme čestnou stráž kolem rakve a prohlíželi si tváře přítomných. Byly jich stovky. Jenom nikdo z ČSTV, ti zbabělci dokonce nepřinesli Bóžovi ani kytku. Smuteční ceremoniál ignorovali i hokejoví generálové Andršt s Kostkou. Neobjevil se tam rovněž Zábrodský. Asi měl každý z nich důvod… – Když jsme koncem léta 1994 odhalovali Bóžovi v jeho rodném Lanškrouně pamětní desku jenom jsem litoval, že se toho Andršt nedožil. Nebyli tam však ani živí Kostka, Gut a další. Roziňák ze Švýcarska přijel, Zábrodský to však měl ze Švédska asi daleko…
I tak někdy vypadá ´celoživotní přátelství´, jak se to snaží opakovaně připomínat některá média…