Tak třeba severním směrem procházkami Jezerkou, kam se prý z Vyšehradu chodívala koupat bájná kněžna české historie; dodnes její údajné očistné výlety připomíná ulice U Libušiných lázní. Severozápadně se rozkládá zemský soud s věznicí; považte: právě sem sváželi lumpy už v dobách Rakousko-Uherska. (Do Jezerky jsme chodívali randit, což ovšem do areálu zemské věznice nešlo. Zvláště v těch dobách 50.let, kdy tam soudruzi pravidelně někoho umisťovali na šibenici…) Kousek to bylo za fotbalem, kde jsme si mohli vybrat mezi dvěma historickými rivaly takřka shodného názvu SK Nusle a Nuselský SK. Směrem na jih jsme to měli pár desítek metrů ke statku Reitknechtka s prasečákem; která jiná čtvrt se mohla tak typickém odérem pochlubit? Odsud lehce západně to bylo polem kolem rómské (tehdy ovšem ještě cikánské) kolonie k elegantní vodárenské věži slovutného architekta Kotěry v sousedství motocyklové továrny slovutné značky Jawa. Pouze západně směrem k Vltavě výlet nic moc, kouř z rasovny na Kavčích horách nám docela stačilo jenom cítit. Lecky přebil i to aroma kejdy od čuníků.
Takové jsou moje vzpomínky na pachy a výlety roků dětství na Pankráci, kdy nám z jedné strany smrděl prasečák, z druhé kafilérie, ze třetí michelská plynárna a ze čtvrté pomyslný kouř krematoria po likvidačních soudních procesech.
Statek už dnes není, ani továrna, zmizela i cikánská kolonie a také všechna hřiště, nejen fotbalová. Prý má na kahánku také soud, možná celý objekt předělají na konglomerát hyper a supermarketů. Jenom památková vodárenská věž ještě stojí, i když možná víc vlastní vůlí než péčí odpovědných orgánů. Jo, a abych nezapoměl: rovněž rasovna zmizela, vystrnadila ji Česká televize.
Ve stínu onoho Kotěrova architektonického skvostu (za jaký zlomeček z těch miliard koncesionářských televizních poplatků jakoby komínem rasovny občas zbůhdarma prohnaných by se asi ještě dala zachránit?) se rozkládala již zmíněná bývalá zbrojovka podnikatele Františka Janečka, koncem 20.let minulého století pohotově přešupačená na výrobu motorek včetně legendárního péráka. To bylo ono období lesku fabriky důvěrně nazývané ´Janečkárna´. Období bídy pro jejího majitele nastalo v roce 1945, když mu čerstvě osvobozený stát továrnu kvapem sebral.
Věřte, jinou pankráckou ´Janečkárnu´ jsem při tomto vzpomínání původně neměl vůbec, ale vůbec na mysli. Napadlo mě to až dodatečně: když tu jednu tenkrát znárodnili, nebylo by dnes dobré onu nedaleko ležící druhou pro změnu zprivatizovat? Nějak nám pod pečlivým dohledem státu upadá.
Nějaká naděje na nápravu ovšem, tak jako vždycky, existuje. On už kdysi jistý pračlověk žehral na úpadek doby, načež v prorockém osvícení dramaticky zvolal „A já říkám, že dlouho to už trvat nebude!“
Víte, jak se ten pračlověk z rozhodnutí spisovatele Karla Čapka jmenoval?
Janeček.