V roce 2007 jsem si naivně dovolil to, co je pro autora, ´nezaháčkovaného´ ve vzájemně prorostlém managamentu České televize, zřejmě zcela beznadějné, ba přímo směšné: něco jako nezávislý autor bez jakýchkoli známostí nabídnout. Dovolil jsem si poté ovšem i další: kriticky upozornit zainteresované – a to ne pouze jako divák a poctivě platící koncesionář – na některá pochybení v pořadech ČT. Závěrem jsem si pak dovolil zřejmě to úplně nejhorší: se svými tristními zkušenostmi seznámit veřejnost na svém blogu v Respektu. Na článek jsem osobním mailem upozornil p.Štichu. Aby byl informován; ne proto, abych ho vyprovokoval k následné hysterii a chrlení urážek. Až na jeden případ se totiž všechny ostatní udály před jeho příchodem do ČT, a nemusel je tedy vztahovat na sebe. Jeho reakce mě natolik zaskočila, že jsem se obrátil na Radu ČT a na Etickou komisi Syndikátu novinářů se žádostí o vyjádření (nikoli tedy se stížností), zda je takové jednání v rámci norem chování novináře. Obě instituce mně doporučily, abych vše řešil oficiální stížností na gen. ředitele ČT J.Janečka, tak jak to údajně vyžaduje nějaký vnitřní předpis ČT. Což tímto, s jistým odstupem a chladnou hlavou, činím. Co jsem si tedy, pro ilustraci, během roku 2007 mj. dovolil?
NABÍDKA NÁMĚTU TV SITKOMU. Se šéfdramaturgem p.Otčenáškem jsme byli domluveni, že mu námět (z novinářského prostředí) osobně přivezu na Kavčí hory, tam už však na mě neměl čas. Poslal za sebe dva mladíky, kteří mi po hodinové besedě oznámili, že se mi do týdne ozvou; neozvali se nikdy. Místo nich po měsíci námět písemně odmítl dramaturg J.Bednář, s nímž jsem se ovšem nesetkal, i když napsal, že se nad mým textem bavil. Čekal jsem odborné argumenty, dočkal jsem se však směšných včetně připomínky, že z tohoto prostředí už ČT něco před časem uvedla. (Shodou okolností právě z Bednářova pera seriál Duch český – něco tak nepovedeného, že se to ČT už nikdy neodvážila reprízovat…) Závěrem dodal, že je to námět spíš pro redakci pro děti a mládež, že se mi její šéfredaktor A.Ulm ozve; ani on to však dodnes neučinil. Shrnuto: nevadí mi samotné odmítnutí, nemíním však být komukoli, ani této vážené instituci, za hlupáka. (Když si však člověk přečte články na podobné téma, třeba od režiséra Olmera, nebo novinářky Spáčilové, alespoň ho utěší, že jako s hlupákem nejedná dramaturgie ČT jenom s ním.) Když jsem nedostal žádnou odpověď ani po několika týdnech, vyjádřil jsem svůj údiv nad úrovní komunikace pracovníků ČT samotnému J.Janečkovi. Ačkoli má p.ředitel z našich peněz slušně placený aparát PR, nikoho nepověřil, aby mi odpověděl.
NABÍDKA NÁMĚTU PŮVODNÍ VĚDOMOSTNÍ SOUTĚŽE. Oslovil jsem s ním novou programovou ředitelku pí Fričovou v domnění, že by ČT mohla mít zájem o původní domácí soutěž, a ne pouze přebírat drahé zahraniční formáty. Nestál jsem jí za slovo odpovědi.
KRITICKÉ POSTŘEHY K POŘADU TŘISTATŘICETTŘI, které jsem adresoval moderátorům Lukešovi a Schmidovi. Pozastavil jsem se nad tím, že ohlašované téma (sportovní literatura faktu) dostalo nakonec jenom polovinu prostoru, a přitom celá oblast sportu byla ´vyváženě´ zúžena jenom na knížky o fotbalu, především ´vyváženě´ na jedno dílo redaktora ČT. Především mě však šokoval závěr, věnovaný obsáhlému oslavnému rozhovoru s J.Suchánkem (jaká ´vyvážená´ náhoda: bývalým sportovním redaktorem ČT), prokazatelným spolupracovníkem StB s krycím jménem Redaktor, což byl také důvod jeho neslavného polistopadového odchodu z ČsT. Ale zřejmě čemu se divit, i v dnešní ČT je bývalé členství v KSČ či LM a spolupráce s StB něčím kádrově přijatelným, jak později dokázal i rozhovor se Š.Škorpilem, bývalým šéfem sportu ČsT, stážistou ÚV KSČ a spolupracovníkem StB pod krycím jménem Štěpán. Že se po těchto výtkách nikdo z ČT neozval, není snad nutné zdůrazňovat.
FAKTICKÉ VÝTKY K DISKUSI. Sportovního redaktora M.Dusíka jsem na příkladech opakovaně upozornil, že svou servilně vedenou besedou s osvědčeným mystifikátorem a lžihistorikem K.Gutem pomáhá ´veřejnoprávně´ deformovat dějiny českého hokeje. Opět bez odezvy.
Obsahem mého příspěvku na blogu nebyla ovšem stížnost, že ČT nestojí o mé nabídky, ale pouze shrnutí zarážejících poznatků, jak funguje komunikace s touto ´naší´ a námi vydržovanou institucí. Se známým ´kdo mlčí vlastně souhlasí´ jsem se nespokojil, a právě proto jsem na svůj materiál mailem upozornil nového tiskového mluvčího L.Štichu, protože to je jeho rezort. Ten, na rozdíl od předchozích, reagoval. Okamžitě, aniž se nad mými argumenty zamyslel, natož aby cokoli ověřoval. A reagoval arogantně, hulvátsky, lživě, urážlivě. Proto ta stížnost.
Pan Šticha, pravá ruka řed.Janečka, uvedl svou veřejně publikovanou hysterickou reakci vzkazem „vedle zjevné grafomanie trpíte patrně i obrovským komplexem méněcennosti“. Netrpím ani jedním, jako novinář jsem od roku 1960 autorem stovek článků nejrůznějšího žánru a jako publicista autorem 15 vydaných knižních titulů. Taková poměrně obsáhlá autorská činnost je sotva znakem komplexu méněcennosti. Podle pochybené logiky mluvčího ČT by tak musel být grafomanem každý novinář a spisovatel.
Mluvčí řed.Janečka pokračoval ve svých výpadech vymyšleným konstatováním, že mám snahu „neustále něco někomu v České televizi vnucovat s neomylným přesvědčením, že mé projekty jsou skvosty.“ Skutečnost je taková, že jsem si – po téměř půlstoletí činnosti českého novináře a publicisty – dovolil něco České televizi nabídnout ve zmíněném roce 2007 vůbec poprvé. Přitom obrat ´neomylné přesvědčení, že mé projekty jsou skvosty´ se zrodil pouze v mozkových závitech tohoto trapného lháře.
Pan Šticha, pravá ruka řed.Janečka, reagoval na moje kritické připomínky ´vstřícně´ slovy „a práce ostatních nestojí za nic jiného než Vaši úchvatnou kritiku“. I za komunistů (p.Janeček potvrdí…) bývala kritika alespoň v něčem ´konstruktivní´, dnes je tedy, podle jeho mluvčího, pouze ´úchvatná´. Každopádně zřejmě každá je na adresu Kavčích hor nežádoucí.
Pro p.Štichu, mluvčího řed.Janečka, nejsou kritici, operující fakty, partnery. Ani jako mnohem zkušenější novináři; nemluvě již o nějakém respektování věkového rozdílu, což bývá slušně vychovaným oponentům vlastní. Fakta jednoduše smete ze stolu, a jedinou reakcí jsou další veřejně publikované urážky: „Patrně se mylně domníváte, že mou povinností je diskutovat s každým znuděným blogařem či zpovykaným bláznem, který se otře o Českou televizi. S lidmi vašeho ražení skutečně ztrácet drahocený čas nehodlám“. Nevím sice, jak ´drahocený´ je čas p.Štichy, když ho ani neumí správně gramaticky napsat, každopádně člověkem zvláštního hulvátského ražení je – jak se ukázalo – především on.
Závěrem p.Šticha, tato pravá ruka řed.Janečka, využil informaci z mé vizitky na blogu, aby zřejmě dodal razanci své závěrečné urážlivé sentenci:„Vraťte se raději k Vašim psům a kočkám. Těm snad rozumíte lépe než televizi.“ K tomu už jenom poslední. V ČsT jsem se, jako elév redakcí zpravodajství a sportu, objevil již na samém startu své profesní dráhy, tedy na začátku 60. let. V roce 1971 (tedy v době, kdy p.Šticha vysedával na nočníku) jsem promoval na Fakultě sociálních věd a novinářství KU se specializací rozhlas-televize. Přesto jsem v následujících letech (jako aktivní novinář) na spolupráci s ČsT rezignoval; tedy v době, kdy tam – s legitimacemi KSČ a LM, a s krycími jmény od StB – dělali kariéru kolegové ze sportovní branže Mikyska, Škorpil, Suchánek, Slepička, Jungwirth a kdoví kdo ještě, koho dodnes toto médium, pod šéfováním řed.Janečka, stále připomíná, a leckdy dodnes (Čapek) i živí. Spolupráci jsem navázal až po Listopadu, a vždy se tak stalo výhradně z iniciativy pracovníků ČT. Naposledy jsem k ní byl vyzván letos v rámci projektu Historie.cs. Fakt, že jsem toto pozvání odmítl (důvodem jsou špatné zkušenosti s censorskými manýrami vedení redakce sportu) snad dokazuje, že nemám žádnou potřebu léčit si na obrazovce instituce řed. Janečka a mluvčího Štichy nějaký ´obrovský komplex méněcennosti´.
Na výron lží, hloupostí a urážek p.Štichy jsem v diskusi na blogu hned reagoval obsáhlou obhajobou, v níž byly uvedeny argumenty, které opakuji v této stížnosti. Bez reakce, p.Šticha se svými oponenty, pro něj ´zpovykanými blázny´, prostě za žádných okolností nemíní svůj ´drahocený´ čas marnit. Proto jsem poté se svými zkušenostmi seznámil následujícím mailem i řed.Janečka:
Pane gen. řediteli, pravděpodobně se tyto řádky až k Vám nedostanou, předem zcensurované či alespoň upravené tiskovým oddělením, sekretariátem a kdoví čím ještě, ale jak už řekl Werich, vzdávat ten boj nesmíme. Mám sice, jako vlastenec, rád ČT, ne však mnohé z těch, které tam živíte. Teď do seznamu přibyl další, Váš čerstvý tiskový mluvčí. Přiloženě Vám posílám jeho vzteklou, urážlivou, arogantní a demagogickou reakci na mé zkušenosti s Vaší institucí.
Výsledek? Musím se opakovat: opět pochopitelně bez reakce. Nakonec jsem se, poprvé, obrátil i na Radu ČT, a dostal tuto odpověď:
Vážený pane, Rada České televize obdržela Váš elektronický dopis ze dne 6. prosince 2007. Radě České televize nepřísluší zabývat se stížnostmi na jednotlivé zaměstnance České televize. Váš dopis zasíláme jako podnět generálnímu řediteli České televize.
Možná jste zaslali, možná ne. Každopádně i tentokrát zůstalo vše bez odezvy…
(Veškerá fakta, v této stížnosti uvedená, lze ověřit na adrese macku.blog.respekt.cz v článku Veřejné mlčení veřejnoprávního mluvčího z 3. prosince 2007, a v následující diskusi.)
Co si o mluvčím řed.Janečka myslí veřejnost, je už dlouho všeobecně známé, zvláště z internetových diskusí. Na ukázku, na zamyšlení Radě ČT, i jako podnět ke konání, vybírám část příspěvku, který je – na rozdíl od vyjadřování mluvčího – věcný, klidný, oponenta neuráží, jenom konstatuje. Toho p.Šticha není ve své funkci, a za slušný plat i z peněz nás televizních koncesionářů, zřejmě schopný:
02.04 11:40:03 autor: Vlček ip: 85.160.30.242. – „Pane Šticho… Vždyť proč žertovat o tak ukrutně vážných věcech jako je funkce mluvčího ČT, že? Jistě jste na cedulku na dveřích převelice pyšný. Ale teď vážně: ČT s vámi velké štěstí neudělala. Po panu Kraflovi, se kterým jsem byl několikrát v mailovém kontaktu (a přestože jsem ve svých výtkách býval i jedovatý, on reagoval vždy zdrženlivě, trpělivě a noblesně) teď zastupuje ČT ve styku s veřejností nadutý, nedůtklivý, někdy až feudálně arogantní hulvát. Uvědomte si, že veřejnost si vás platí a má tedy právo vám – ČT i vám osobně – vytýkat chyby a očekávat slušnou odpověď. Plátcem je zcela jistě i pan Paulczynski, jakkoli o vašich sporech s ním vím jen to, co se dostalo ven (ale všiml jsem si jiných vašich reakcí, které zasluhovaly minimálně vykoupat v koši ve Vltavě). Zbavte se přesvědčení, že proti ČT nesmí nikdo ani pípnout. Je to blud. Vy jste tu pro veřejnost a máte jí sloužit. Tak to dělejte. Splaskněte, sklopte uši, pokorně služte, a když se vám něco nelíbí, vysvětlujte, vysvětlujte, vysvětlujte. Pokud se někdy – zcela a naprosto nezbytně – musíte ohradit, udělejte to klidně a zdvořile, s vědomím, že jste služebník. Nic víc. A jestli vám to dělá nepřekonatelné potíže, najděte si práci, kde byste mohl svou agresivitu ventilovat účinněji.“
ZÁVĚREM:
1. Žádám Radu ČT o stanovisko, nakolik je vystupování tohoto předního představitele veřejnoprávního média v souladu s jeho postem a profesním zaměřením, a nakolik se ztotožňuje s etickým kodexem dnešního novináře.
2. Kategoricky žádám veřejnou omluvu od řed. Janečka, jehož je p.Šticha hlásnou troubou.
3. Naopak absolutně odmítám jakoukoli omluvu od p.Štichy, protože omluva od arogantního hulváta stejně nemá žádnou cenu.
Konec stížnosti. Na úplný závěr ještě pár zajímavostí. Stížnost jsem poslal mailovou poštou 29.října sekretářce Rady s prosbou, aby mi potvrdila příjem. Nestalo se tak do 6.listopadu (mezitím, něčím podobným nevítaným nerušeno, proběhlo další jednání Rady…). Teprve potom, na základě urgence, jsem se 10.listopadu opakovaně dozvěděl, že v ČT nedokáží otevřít moji přílohu (Word 2007 je zřejmě pro jejich software příliš silné kafe). Stížnost tedy odešla doporučenou poštou 13.listopadu, ale ještě 19.11. do ČT zřejmě nedorazila. Přitom současně podaná doporučená zásilka pro agenturu Aura-Pont, sídlící shodou okolností v Podolí hned po Kavčími horami, byla na místě již následující den.
Strkat hlavu do písku zřejmě v ptačí říši neumějí jenom přísloveční pštrosi. Už se to naučily i kavky…