To nejsou moje slova, i když se pod ně podepisuji. To vyřkl již stereotypně se opakujícími a provokujícími otázkami poněkud otrávený staronovaředitel České televize poté, když se rozhodl zase milostivě komunikovat s tištěnými médii. Já bych k tomu ještě dodal: velkej prd! Protože kdo tu dobu nezažil, ví o ní přesně tolik.
ZMÍNĚNÝ JIŘÍ JANEČEK nepatří do množiny mých oblíbenců tak jako všichni ti, kteří na nás arogantně shlížejí z politických, ekonomických a společenských výšin svých funkcí a důležitostí. Protože člověk, placený a bohatě odměňovaný de facto z našich peněz, by měl s těmi, kteří se na něj skládají, komunikovat. Taky jsem se o to jednou pokusil – poté, když jsem si právě jemu osobně stěžoval na hulvátsky primitivní chování jeho tiskového mluvčího Štichy. Marně, bez odezvy. Inu vrána k vráně, aniž by si oči vyklovaly. A platí to zřejmě i pro kavky…
TO ROZHODNUTÍ PÁNĚ ŘEDITELE, generálního nad řediteli ostatními (je jich prý celkem tucet, radujme se disciplinovaně platící koncesionáři!), opět příznivě shlédnout na domácí mediální scénu, se uskutečnilo formou rozhovoru na stránkách Lidových novin. Velkého, přes celou stranu (a asistoval u toho, a do řečí vstupoval, zmíněný Šticha; proč, na to se redaktoři zeptat zapomněli). Přesto jsem z něj nevyčetl ani řádku zásadních informací, hlavně v čem by se toto veřejnoprávní médium (sloužící ovšem spíš vlastním zaměstnancům a přidruženým skupinám oblíbenců, než veřejnosti) chtělo do budoucna polepšit. Například jak ze sedmimiliardového rozpočtu konečně přestat notnými finančními transfúzemi udržovat při životě rozbujelé zkorumpované prostředí dramaturgie, což není objev můj, ale zasvěcených, mj. režiséra Olmera či novinářky Spáčilové). Leč dotazy novinářů LN směřovaly úplně jinam, protože i kdysi jinak seriózní tiskovina, odvolávající se na Čapky (které si ovšem v redakci úspěšně pletou…), Basse, Poláčka, Těsnohlídka a druhé, zvolna zabředává do bahna současného bulváru. A tak když se i uminutý redakční investigativec Kaiser snažil zpovídaného zahnat někam úplně jinam, čtenář se ani nedivil. Zvláště při pohledu na jeho zfotografovanou tvář: tento machrující hoch mohl husákovskou éru poznat sotva tak sledováním z nočníku, a všechno v jeho předpubertálním období bylo špatné.
PROTO SE V TOM ŠPRAJCU musím Jiřího Janečka zastat. Ano, pracoval v okresních novinách; nikde níž se totiž nedalo v praxi začínat. A jak jinak se v Táboře asi mohly jmenovat, než Palcát; ještě mě tak napadá akorát Žižkovo oko… Taky jsem v podobných v Rakovníku kdysi začínal, i když už v 60. letech. (Zatímco dnes se chodí do redakcí rovnou ze školy bez praxe, zato s titulem doktora filozofie; taky to podle toho leckdy vypadá.) Okresní noviny, to byla ryzí novinařina, každotýdenní makačka, honička tří lidí počínaje sháněním nejrůznějších materiálů z továrenských provozů, kravínů, vystoupení místních ochotníků či hřišť, úpravy příspěvků řady místních grafomanů od funkcionářů až po ´obyčejné občany´, konče malováním špíglů a následným lámáním v tiskárně. Okresní noviny vydával ONV spolu s OV KSČ; první do toho cpal peníze na provoz a mzdy, druhý politický rozhled. Proto ani vedoucí redaktor nepsal ´zásadní´ materiály, od toho si na OV drželi ideologického tajemníka. O školení marxismu-leninismu možná ovšem psal – a proč ne? Co je ostudného seznámit se se základy nějaké ideologie, i když ji právě nebaštíme, třeba právě proto, abychom jí dokázali argumentačně čelit? Proč odsuzovat někoho, kdo o ni informuje, jako protivníka? Něco podobného přece dělal Stalin, když při čistkách nechal jako špióny popravit ty důstojníky Rudé armády, kteří ovládali angličtinu. Také jsem absolvoval mnohá školení, často to byla škoda času, leč vzpomínám i na lektory (uznávané odborníky ve své profesi, i když pochopitelně straníky), kteří si právě v malém kroužku školených dovolili zasvěceně poukázat na mnohé z bídy komunistické reality.
JENŽE JDE I O NĚCO JINÉHO: novináře, znalé onoho ´husákovského prdu´, kteří o co méně vědí, o to suverénněji se chovají, zaměstnává ve své televizním celonárodním podniku i generální Janeček. Čtenáře tohoto blogu o svých trampotách pravidelně informuji: o neustávajícím souboji s neznalými suverény sportovní redakce, kteří odmítají přijmout fakta ne proto, že mají protiargumenty, ale jenom proto, že těm zjištěným nevěří. A protože fakta (již dávno publikovaná a nevyvrácená) nedokáží zpochybnit, chovají se jako neinformovaní oponenti dle známého pořekadla „Když ti dojdou argumenty, ještě vždy můžeš začít urážet.“ Už před časem, kdy jsem si dovolil rozebrat darebnou češtinu a malou odbornost fotbalových komentátorů z mistrovství světa 2004, označil mě ve žlučovité reakci šéfkomentátor Záruba v Mladé frontě Dnes (aniž věnoval jedinou pozornost mým výtkám) lživě za vedoucího redaktora hokejového oddělení předlistopadového týdeníku Gól. Že by netušil, jak propastný byl tehdy rozdíl mezi vedoucím, a tedy straníkem, a řadovým redakčním makačenkem?
NÁZOROVÉ ROZEPŘE DODNES POKRAČUJÍ v mailové poště, nyní na tématech hokejových: já do nich ověřenými fakty, oni do mě profanací. Při takové taktice se hodí úplně všechno. Záruba se mě znovu snaží zatáhnout do mé ´režimní zaprodanosti´, tentokrát výtkou publikace o F. Pospíšilovi, kterou označil za ´režimní knihu o vzorném komunistovi´. Jeho podřízený Lukšů ho později jako spolehlivě vycvičený papoušek podpoří: „Titul o vzorném kapitánovi reprezentace a členovi komunistické strany je ukázkovým příkladem vašeho psaní. Jak jinak by se taky v roce 1983 dostal do tisku. Skutečně klobouk dolů.“ (Pro připomínku stejně neznalým charakteristika tohoto normalizačního komouše: zasloužilý mistr sportu, dlouholetý kapitán čs. hokejové reprezentace, trojnásobný mistr světa, nejlepší obránce dvou šampionátů, tří olympiád a jednoho Kanadského poháru, dvojnásobný vítěz Zlaté hokejky, člen Síně slávy čs. hokeje, Mezinárodní hokejové federace i Hall of Fame NHL.) Ovšem také, jako autorita, kolektivem ´demokraticky´ zvolený předsedou stranické buňky reprezentace, a tím pádem zřejmě, v očích všech neználků, jeden ze spoluviníků husákovské normalizace. Nezbývá než čekat na iniciativní návrh pánů Záruby a Lukšů, šířený televizí, aby byl Pospíšil vymazán alespoň z kroniky kladenského hokeje, kterému šéfuje syn šéfa sportovní redakce ČT. A když už jsme u tohoto právě vzpomenutého O. Černého, i od něj jsem chytil jednu zásadní výtku: „Promocí na komunistické fakultě novinářské bych se moc nechlubil. Navíc jste asi nebyl nic moc, když jste se v TV nikdy nikde nechytil, ačkoliv jste chtěl.“ Promoval jsem v roce 1971 po několikaletém studiu konce 60. let, to byly skutečně trochu jiné nenormalizační časy. A i když bych měl třeba o práci v televizi zájem (jakože jsem se tam nikdy nehlásil), televize tehdy neměla zájem o nestraníky. Tak toto mi vytýká vystudovaný pedagog (ve kterém režimu studoval on?), který se právě dlouholetou externí spoluprací s normalizační televizí vypracoval ke svému polistopadovému korýtku.
TAK SI NESTĚŽUJTE, pane generální Janečku, nejen vám jdou lidé z médií a ´prd´ znající, po krku. Totéž totiž umějí i vaši lidé…