Buďto nechtěl nebo neměl štěstí, ale nikdy to až do zmíněného Národního divadla nedotáhl. Vlastně se celý herecký život pohyboval "jenom" po divadelní periferii hlavního města. Z Pořící, od E.F.Buriana, kamsi do Libně k S.K.Neumannovi, až k loučení, již se zdravotními problémy, do Nuslí k J.K.Tylovi, tedy na Fidlovačku. Mezitím ovšem bohatých čtyřicet sezón na Vinohradech jako jeden z hereckých sloupů tohoto slovutného protipólu Národního. A tak z jeho divadelních prken nikdy nepromluvil.
Přehled rolí přinesl denní tisk, stejně jako vzpomínky kolegů. Také výčet čtyř manželek a všechny kritické momenty jeho soukromého života: tragická dopravní nehoda (1995), mozková příhoda přímo na jevišti (2001) a jako by to nestačilo, ještě rakovina od roku 2004. Jedna vzpomínka, pro mě tak důležitá, však chyběla. Dovolte, abych ji přidal.
Bylo to 17. listopadu 1989. Živá řeka lidí se valila (z Vyšehradu, a po obuškovém intermezzu před tehdejším ministerstvem spravedlnosti a životního prostředí) podél toku Vltavy až k Národnímu divadlu. Ledva jsme zabočili na Národní, zaregistrovali jsme nadšeně mávající uvaděčky v akváriu Nové scény, stejně jako na druhé straně několik sveřepě, nechápavě a až nepřejícně se tvářích zřejmě – dle tehdejších uměleckých měřítek – výrazných tvůrčích postav na balkónu Svazu spisovatelů.
Na křižovatce u obchodního domu Máj naše dočasně tolerovaná a ústavou garantovaná práva na shromažďování a svobodu projevu zvadla: do cesty se nám postavila hráz oplexisklovaných mladých strážců režimního pořádku. Scéna zmrtvěla, dlouhé desítky minut se nic nedělo, jenom svíčky hořely a občas se z ampliónu ozvaly málem cimrmanovské výzvy "Neshlukujte se! Rozejděte se!"
Patřilo by se, abychom stáli svým dlouhatánskými obušky opatřeným protivníkům statečně tváří v tvář, ale nedělo se tak. Pár samozvaných mladých revolucionářů, kteří pobíhali kolem, terorizovalo dav výkřiky "Kdo stojí je estébák!" Nikdo z nás se k tomu nemínil takto hlásit, raději šli všichni na bobek.
Já, asi v sedmé řadě od ochránců socialistického pořádku, ovšem na všechny čtyři, operované koleno dřepět nedovolovalo. "To už není nic pro nás, že?" obrátil se ke mně soused, šedesátník známé tváře a v semišovém kožichu. Když už bylo toho mlčenlivého souboje neúnosně, když to vypadalo, že jsme rezignovali, najednou se vztyčil, až mezi dřepícími vyčněl jako skála, a pevným hlasem, bez Claudiova zadrhávání a bez prken, jež znamenají svět, zpěvně pronesl slova, která už tolikrát předtím zazněla právě v nedalekém Národním: "Kde domov můj, kde domov můj…"
To hlavní herecké vlastně prožil v komunistickém režimu, do Listopadu. Tím sedmnáctým zmíněný režim de facto skončil. Petr Haničinec k tomu přispěl, alespoň pro nás přítomné, sice nepodstatně, leč nezapomenutelně.