Respektive přesto mýlila: byli to totiž dokonce policisté dva! On a ona, ve slušivých uniformách, zabráni do důvěrného hovoru prošli ulicí aniž si příliš všímali okolí; jako když si dva obránci pořádku dají rande v pracovní době, a mají si toho tolik co říci.
Byl to pro nás přesto malý šok: máme sice na ďáblickém sídlišti služebnu Městské policie vzdušnou čarou asi jenom tři stovky metrů, ale někdo pěší z oné služebny je pro nás zjev skutečně někde na pomezi sci-fi. Chodím se psy ven pěkrát denně, stojím si za tím pozorováním. Pouze při vycházce poslední, kolem půlnoci, stihnu občas zaregistrovat policejní vůz, jak ulicí prokmitne: zřejmě má v denním (ale spíše týdenním…) popisu práce toto, a nic víc.
Leč výjimky potvrzují pravidlo. I o tom vím své, jsa onou výjimkou. Na jednom jediném z mnoha rohů naší jednosměrné ulice se zničeho nic objevila na obrubníku tlustá žlutá čára, roky poté, co zde byly instalovány jasně výmluvné dopravní značky. Dlouho jsme si, my majitelé aut, z té výtvarné akce nic nedělali. Považovali jsme ji za nějaký výstřelek šíleného natěrače z rodiny sprejerů. Konečně tlusté čáry, to je dnes módní záležitost. Humor mě přešel až v okamžiku, kdy jsem našel za stěračem lísteček, abych se za účelem přestupku dostavil. Nemám rád zbytečné tahanice, dostavil jsem se. Přísně se tvářící mladík za zamřížovaným okénkem na mě nejdřív udělal bu-bu-bu („Za tento přestupek vám můžeme udělit pokutu až tisíc korun!“), ale nakonec se slitoval, neboť i policisté jsou lidé jako většinou my. Zaplatil jsem kilo spokojen za jaký pakatel jsem nabyl další životní zkušenost: střez se nejen koňského zadku a dámského předku, ale i žlutých čar! To bude asi to žluté nebezpečí, o němž se tak často hovoří…
Nutno dodat, že my řidiči nemáme v naší ulici na parkovacích místech ustláno. Díky souhlasu polistopadové strany, vlády a magistrátu jsme přišli o několik desítek z nich postavením krytých garáží, a tak tam, kde jsme celý rok stávávali zadara, si můžeme úkryt svého miláčka před deštěm pronajmout za 1700 Kč měsíčně. Takže se parkuje kde se dá, zákaz zastavení sem, zákaz zastavení tam, dokonce se rozmáhá móda postavit to dvěma koly na travnatou plochu. Pochopitelne s rizikem, že budeme mít smůlu, že se třeba jednou za čas probudí v projíždějícím vozu služební povinnost, jeden policista (ten za volantem) zastaví a druhý sice nerad leč vystoupí a začne vypisovat lístečky alespoň těm, kteří devastují veřejnou zeleň či vysloveně překážejí. Mohutné sběrné vozy totiž nemohou někdy projet i dvakrát týdně, a to je tam potom policie hned; jelikož někdy čeká na odtahový vůz i hodinu, je nabíledni, že logicky celou dobu chybí tam, kde by jí bylo skutečně zapotřebí.
Hele, policajt! zvolala žena i dnes ráno. To už jsem o jejím postřehu nepochyboval a spolu s ní se zájmem sledoval, jak uniforma vypisovala lístečky dvěma nešťastníkům u žluté čáry (já to tentokrát nebyl!), zatímco mnohem závažnějšími přestupky těch stojících na zákazu zastavení (bylo jich celkem šest), opovrhl. Byl jsem se o tom osobně přesvědčit. A tak nevím, zda policista č.2383 byl pilník, že vůbec něco dělal, nebo flink, že nedělal to, co by měl. Když už nějakým tím omylem do naší ulice dorazil, že?
Blog | Jiří Macků