Dobrovolně totiž opustil všechny své státní, partajní a vojenské funkce. Jedenaosmdesátiletý stařec se rozhodl v nich neumřít, jak se to běžně stávalo jeho sovětským soudruhům spojencům.
Při pohledu na tuto již jenom trosku bývalého statného revolucionáře jsem si připomněl březen roku 1979 v Moskvě. Pokud se ten den nehrálo nějaké utkání světového šampionátu v hokeji, panovala nuda k ukousání. Seděl jsem jeden večer na hotelovém pokoji a ze zoufalství přepínal mezi všemi dvěma televizními kanály. Na jednom, tom prvním pochopitelně, šla přitom velkolepá show: udílení dalšího z Leninových řádů jeho pilnému sběrateli, třiasedmdesátiletému generálnímu tajemníku Brežněvovi. Slavnostní a oslavnou řeč držel druhý muž stranické hierarchie, šedá eminence sovětských komunistů sedmasedmdesátiletý Suslov. Držel ovšem jenom tehdy, pokud mu nevypadl text. Leč stalo se, v nenadále vzniklém trapném tichu utíkaly sekundy, desítky sekund, už to snad byla minuta, snad i víc, oba starci na sebe (v přímém přenosu!) jenom mlčky zírali, a na ně zase poněkud tupě zbývající členové místní gerontokracie. Zcela konsternovaní, nikdo si nedovolil napovídat. Konečně Suslovovi zase text naskočil, tak jak se na každého hlavního stranického ideologa sluší, a tak vše mohlo dospět, jak s oblibou říkají sportovní komentátoři, k vítěznému konci.
Břežněv i Suslov poté ještě v Kremlu chvíli pobyli, až své funkce, řády, stranu, soudruhy a vůbec veškeren truchlící sovětský lid oba svorně v roce 1982 opustili. V tomto se tedy Fidelovi příkladným vzorem nestali. Ten se mazaně setkání se Smrtkou, kosící přesluhující politiky, na poslední chvíli vyhnul.