Ne snad rozumově, vždyť už jsme za ty roky zvyklí na leccos, ale obě tahle divadla se jednoduše nedala stihnout časově. Prostému občanu, stejně jako guru všech zdejších nestupidních voličů. No řekněte: jak mohl být Jiří Paroubek jedním z nejhlavnějších řečníků na dvou místech najednou?
A protože ani v této poznámce nelze stihnout oboje, vynechme poslaneckou sněmovnu. Je to tam stejně pořád ještě zasviněné jedovatými plivanci, jež tak bohatě prskaly zvláště rozeklané komunistické jazýčky. Raději tedy vzhůru na zdravou několikakilometrovou procházku do přírody! Tentokráte ne do Prčic, ale do Řep.
Jak jde čas, chodí člověk na pohřby víc, než třeba právě do divadla. Když jsme se na jaře loučili se Stanislavem Konopáskem, čestným, charakterním a statečným člověkem, dvojnásobným hokejovým mistrem světa a obětí komunistických represí padesátých let, jenž předváděl vrcholné sportovní výkony za dvě stě hrubého za zápas, přišlo jenom několik desítek lidí. Žádní majitelé sportovních klubů s kapsami napěchovanými penězi, nezazpívali zpěváčci, co berou za plejbekové lži desítky tisíc, nepřišli pobrečet rozvrkočení baviči s podobnými honoráři, důležitě se tvářící lobbisté, mafiáni s pistolí v kapse, vyholení valibuci v černém. Zato teď! A jak se v nepřehlédnutelných vlnách valili! Až si člověk maně vzpomněl na jeden optimistický popěvek V+W jaké to bude fajn, až nás jednou půjdou milióny. Konečně tedy, po nezapomenutelném odepsaném Listopadu, znovu poprvé.
Právě v den obou představení, nad jejichž fantasmagoričností rozum obyčejného člověka jenom zůstal stát, přinesla Mladá fronta Dnes úžasný obrázkový návod, jak se bezpečně orientovat (orientovat, ne pohybovat…) v odvrácených končinách této společnosti. Nezasvěcený dostal vzácnou možnost na celé dvoustraně zasvěceně bloumat mezi jednotlivými fotografiemi již profláknutě známých obličejů, z jednoho konce na druhý a zase zpátky, shora dolů a naopak, a přitom – díky vyznačeným či naznačeným vzájemných kontaktům a vztahům – v tom zdánlivém chaosu nikdy nezabloudit, tak jako pavouk ve své poctivě utkané pavučině. A tak našinec sice nezabloudí, zato mu bude na blití.
Vzájemně propletená pavučina světa politiky, kultury, sportu, matějských atrakcí, mezinárodních mafií, ex-bezpečnostních orgánů. Svět, kde se na úkor všech ostatních hrabou peníze, a proto se bezohledně unáší, vydírá, střílí. Svět úplatků a podrazů, fotbalových klubů, heren, sázkařských kanceláří, superhotelů, miliardových zakázek ze známosti, falešných nadací, správních rad a nevěstinců. Svět jedné chamradi bývalých komunistů, veksláků a estébáků, svět vrahů, podvodníků, zkorumpovaných státních zaměstnanců, tunelářů, celospolečenských zlodějů. Svět, v němž se za poslední půlstoletí málem to nejdůležitější odehrávalo v místě, nesoucí pro tento zastrčený stát tak charakteristický název Vystrkov. Na Orlické přehradě, osvědčeném hřbitově ´bílých koňů´. Rekreační sídlo komunistických bossů, kteří ve Štrougalově vile snili o tom, kdy a jakým způsobem konečně dokopou tyto národy k vysněnému komunismu. Tam, kde dnes – snad v téže Štrougalově posteli – realizují své nejen sexuální představy hlavní postavy zdejší šedé ekonomiky, zhusta vyrostlé z komunistického podhoubí. Právě tam, kde se tak úspěšně unáší i vraždí.
Vraždí se však i jinde. Naposledy v jednom baru u příležitosti křtu jedné knihy jednoho již zmíněného guru všech nedebilních voličů. Nešlo přitom ve sporu o nějakou prkotinu, ale o zcela zásadní věc: kdo z obou přítomných VIP hostů, samozvaných příslušníků elity českého národa, má právě v tu chvíli v kapse větší paklík evropské měny. A když jde o prachy, jdou všechny ohledy stranou, to pak neznáme bratra, natož přítele z branže. Pokud vyhrál Václav Kočka junior, bylo to vítězství Pyrrhovo. Nějaký unesený a na Vystrkově vydíraný si ještě může za pár miliónů život na poslední chvíli zachránit, ani sebevětší paklík však už nenavrátí život jednou ztracený.
Zemřel mladý člověk, pro nás normální zcela zbytečně, pro ´tamty´ možná zcela v souladu s jejich mafiánskými pravidly. I tak se sluší vyjádřit soustrast, byť jenom formální. Ale hlavně vzít si nějaké ponaučení. Například vždy brát s rezervou vše, co se kdy, kde a z jakého místa řekne. Třeba jako nyní v břevnovském klášteře. Jeho opat Siostrzonek, služebník boží na zemi, přirovnal zavražděného Kočku k zavražděnému sv.Václavu, neboť i ten se pravděpodobně nevhodně na bratra Boleslava vytahoval, že má v kapse víc stříbrných.
Neuvěřitelné… Člověk je zvyklý slýchat lži a pitomosti zvláště z poslanecké sněmovny, ale že by v tentýž den i od oltáře? Kdyby byl Bůh, určitě by ho z toho trefil šlak. „Až mě andělé povolají k sobě…“ také při smutečním obřadu zaznělo. Nebe nezná vyvolených, tam se proto těší každej lotr. Jako ten Babinský, co na řepském hřbitově spočivá pár metrů od rodinné hrobky Kočkových…