Třeba tomu jejich brouku mandelince, kterou nám sem vysazovali, aby skrzevá nízkou produkci brambor zdevastovali naše zemědělství, a celé hospodářství zvláště. Ale my se nedali, na Gottwaldovu (nebo až Zápotockého?) výzvu jsme si navlékli pracovní tepláky i pionýrské šátky, a v rodných širých bramborových lánech jsme dobrovolně (protože místo školy) likvidovali nebezpečný hmyz, který nám sem přinášely balóny hnané větry (pochopitelně západními) spolu s letáky Hlasu Ameriky, Svobodné Evropy a jiných štvavých fízilaček.
V oněch temných dobách celospolečenského nevědění, kdy coca-cola from USA byla nápojem masově otravujícím obyvatelstvo celé západní polokoule, nám úspěšná mírumilovná likvidace jinak vcelku na pohled roztomilého brouka dodala kuráže. Ano, příště již nesedět na zadku, nečekat na americké provokace s rukama v klíně! Vždyť nejlepší obranou je útok, tedy hrr na ně po husitsku! I to jsem zažil na vlastní kůži, byť jsem tenkrát ve svém postavení řadového vojína nemohl pochopitelně tušit, že na příští úspěchy již máme sepsanou ´kuchařku´, že na ně tím pádem máme zaděláno, neboť v sejfu generálního štábu mírumilovné Varšavské smlouvy leží plány, v jejichž rámci naše čs. lid. dem. armáda s využitím atomových zbraní během čtrnáctidenního úspěšného ataku rozvrátí řady agresivního Severoatlantického paktu, a po Hitlerově vzoru úspěšně obsadí Paříž (což byl původní sen bývalého Hitlerova spojence generalissima Stalina).
Stalo se na podzim roku 1962, kdy jsme u 15. tankového pluku v posádce Mladá stříhali již poslední dílky z mazáckého krejčovského metru, a kdy jsme byli jednou v noci vyštváni do posledního cvičení. Posledního, a největšího. Již žádná hra na vojáčky doma v milovickém cvičném prostoru, ale masivní dunivý útok několika divizí se stovkami pásových a kolových vozidel z Doupovského vojenského prostoru směrem na západní hranici. Zatímco my ani netušili kam vyrážíme a proč, na velitelském štábu naší čs. lid. dem. armády se (pod dohledem velitelů hrd. sov. armády) nejvyšší důstojníci již tetelili radostnými představami, jak se budou tam u radarů tetelit hrůzou nejvyšší důstojníci štábu NATO. Provokační konfrontace s bu-bu-bu na jedné straně, a očekávaným bojím-bojím-bojím na druhé však naštěstí skončila včas, pár kilometrů před čárou, rozkazem zastavit a otočit. Kdoví kolik minut či jenom desítek sekund před tím, než by nějaká rozechvělá ruka protivníka zmáčkla knoflík. Potom by atomovky prskaly nejen obrazně ´po ztohovensku´ a nejen v Krkonoších. Možná právě díky těm radarům, které prozradily, že zatím je ještě pár stovek metrů čas, že naše mír bránící tanky ještě nezačaly drtit vlastní hradby z ostnatého drátu na cestě zajistit mír na věčné časy i tam těm pod kapitalistickou knutou na Západě.
A jsme u toho. Zatímco v roce 1938 celou Ameriku vyděsila rozhlasová fikce o útoku Marťanů (aniž by za to tenkrát autor a režisér Orson Welles dostal cenu současně s obsílkou k soudu), u nás v červnu loňského roku fiktivní atomový hřib na obrazovce České televize vyděsil jenom těch pár jednotlivců, kteří mají po ránu čas pomyslně brouzdat po turistických oblastech naší vlasti. (Pokud se nad tímto činem rozhořčily tisíce dalších dodatečně, přišly s křížkem po funuse.) V tomto případě však na sebe nenechalo čekat ani ocenění s finanční odměnou, ani soudní předvolání s vidinou finančního trestu. Protože když dva dělají totéž, nikdy to není totéž.
Neabsolvoval jsem ani AMU ani práva, abych si dovolil (tak jako postižená Česká televize ´zobákem svého papouška´) hodnotit uměleckou úroveň a současně míru nezákonnosti této akce uměleckého společenství, jehož víceznačný název ZTOHOVEN mě pobavil víc, než mnohá česká filmová veselohra. Vím jenom, že to byla provokace. (Provokace rovněž jako vyzývavý čin, vyvolání čeho, aktivace, viz Slovník cizích slov.) Nejen důkazem, že objekt společnosti, která přenosy turistických center ČT zdarma dodává, je zajištěný tak bídně, že si na něj troufnou i mírumilovní neterorističtí umělci. (Měla by za to varování ona firma spíš ´Ztohovňákům´ poděkovat.) Nejen v tom, že i Česká televize byla přistižená v nedbalkách a vinna, jak dokazuje i pokuta za toto jí udělená Radou ČT. (Stát se něco podobného třeba Nově, to by Kavky radostí poskakovaly!) Hlavní provokace (tedy aktivace naší pozornosti) ovšem tkví v tom, že jsme se mohli na vlastní oči přesvědčit, jak to vypadá když to bouchne, když nás na to nikdo předem neupozorní, a když nám naštěstí ještě o život nejde.
Přesto americký radar (pochopitelně mnohonásobně výkonnější než ten, který už v době mého cvičení možná zamezil jadernému konfliktu) u nás mnozí nechtějí. Jejich čecháčkovskou logikou permanentních vystrašenců logicky: přitahoval by totiž nežádoucí pozornost. Nebude-li radar, jsme zřejmě z malérů automaticky venku, protože jednou (během hrozícího konfliktu Východ-Západ) budou létat rakety s jadernou náloží via Francie, Velká Británie či USA vysoko nad našimi hlavami. Co je nám do toho kam a na koho spadnou, hlavně když poletí dál.
Jenže, tvrdí zase jiní, ten radar u nás umístí historií prověření Američané, kteří – ač jim do toho moc nebylo – už dvakrát Evropu zachránili ve světových válkách. Včetně nás. S tím radarem by se sice nedaleko Plzně usadilo pár desítek Američanů, ovšem jenom zlomek těch, kteří padli při osvobozování naší vlasti až mj. po Plzeň. Ačkoli bylo, na Stalinův nátlak, již předem dohodnuto, že osvobodí jenom část republiky a co nejdříve zase odtáhnou. Sověti v osmašedesátém neosvobodili nic, s výjimkou několika předposraných komunistických papalášů, obsadili všechno, a mínili zůstat nafurt. Rádo se na ty historické zkušenosti zapomíná.
A bude se zřejmě až do chvíle, než (teď už si vymýšlím jako ten Welles) jedné z včas nezaregistrovaných raket (popsaných nějakými klikyháky či možná i azbukou), cestou na Západ právě nad námi dojde palivo, nebo dech, nebo prostě jenom chuť letět dál – a buch! Takový hřib však už na obrazovce nikdo neuvidí, protože s těmi Brdy půjdou k šípku i Kavčí hory. O nás nemluvě.
Možná, že dnes jsme tady naživu i díky tomu, že tehdy, během mého cvičení, měl Západ tak kvalitní radary, které nedovolily, aby se tamní generálové ukvapili. Protože jakmile někde spadne jedna atomovka, třeba jenom omylem, bude následovat domino-efekt s definitivními následky.
Takže poraďte teď vy všichni chytří, zvláště vy sebevědomě nabroušení starostové ´postižených´ obcí – jak teď ZTOHOVEN?