Nikdy mně totiž nešlo o samotného Zábrodského, tohoto všemi spoluhráči (žádné kamarády v hokeji neměl, protože nechtěl) doživotně a totálně opuštěného jedince z dramatické kauzy kolem likvidace týmu mistrů světa. Jde mně opakovaně pouze o všechny ty na druhé straně, většinou aktivitami jejich kapitána, šéfa a trenéra postižené. Není vinou autora, když z citací účastníků, pamětníků, médií či archívů dotyčný vypadne tak, jak to o něm řekl jeho spoluhráč z hokejové i tenisové reprezentace, neméně legendární Jaroslav Drobný: Hokejový génius, ale jinak lotr.
Nikdy jsem s Vladimírem Zábrodským osobně nemluvil, tváří v tvář by to stejně nemělo význam. A na žádost, adresovanou sportovní redakci České televize (udělejte přímý přenos či alespoň záznam z kulatého stolu, na něm obě strany vyloží své argumenty a fakta) dostávám opakovaně zamítavou odpověď, ačkoli jeden letitý příslib od R. Záruby v mé mailové poště stále ještě vězí. Místo toho jsem vyzýván, abych si do Stockholmu za Zábrodským zaletěl, tak jako to udělali dva Zárubovi podřízení Lukšů a Palán. (Ovšem zbytečně, jak to přiznávají v doslovu své knihy o Konopáskovi: „V létě roku 2002 se za ním autoři po předchozí korespondenční domluvě do Stockholmu vypravili, aby získali podklady. Vladimír Zábrodský je srdečně přivítal, a s knihou opakovaně souhlasil, ale druhý den bylo všechno jinak: náhle prohlásil, že ze zdravotních důvodů od knihy ustupuje. Nepromluví prý ani později.“ Když ne doma, k čemu by se potom odhodlal v nějaké veřejné diskusi, v níž by ještě před nedávnem našel tvrdé oponenty v čele s Konopáskem, Bubníkem, Kobranovem, Španningerem či archívy?
A má co vysvětlovat. Nejen diskuse k článkům na tomto blogu dokazuje, jak značná neinformovanost stále ještě panuje. A nejen v ´obyčejné´ veřejnosti, ale i v médiích, právě Českou televizí počínaje. Jako příklad něco z rozhovoru s Oldřichem Zábrodským, mladším bratrem Vladimíra, tak jak ho před časem přinesl servr hokej.cz. Některé argumenty z odpovědí nedokázal zpochybnit a na správnou míru uvést ani jinak zkušený hokejový publicista V. Jáchim.
Někteří lidé opakují, že Vladimír měl podíl na zatčení hokejistů. Že hrál v případu určitou roli. Co si o tom myslíte?
– Je to nesmysl! Četl jsem jednu knížku, kterou pomáhal připravit Gusta Bubník. Je tam výpověď nějakého estébáka, který tvrdil, že viděl mého bratra, jak jde ke Slánskému. Oni vezmou výpověď estébáka a mají ji za důvěryhodnou? (KOMENTÁŘ: Tu knihu jsem psal já: Obětovaní šampióni, druhý svazek tetralogie Utajené stránky hokejové historie. Zmíněnou informaci, s udáním pramene, jsem ovšem převzal z publikace autorů Škutiny a Bakaláře Ztracená léta, která vyšla už v roce 1990 – a V. Z. se vůči ní nikdy neohradil. Přitom vzpomínka nikoli estébáka, ale řadového pracovníka ÚV KSČ, je stará již z roku 1969, kdy R. Bakalář psal na toto téma seriál pro deník Čs. sport. Navíc návštěvy V. Z. na ÚV připomíná na dvou místech i Konopásek v knize Lukšů a Palána. A vůbec: proč by tato vzpomínka, ničím neobviňující, musela být nedůvěryhodná? O zmíněné ´určité roli´ ovšem ani slovo.)
– Za druhé prý měl bratr říci, že hokejisté utečou. A tím se vyhnul procesu. Proč by to ale dělal? (KOMENTÁŘ: Stačilo se jenom zmínit otci komunistovi, vedoucímu zájezdu, že se o emigraci hlasovalo, a jak kdo hlasoval; členové KSČ považovali sdělovat veškeré podobné informace za stranickou povinnost. A proč by to V. Z. dělal? No třeba právě proto, aby se sám nepříjemnostem předběžně vyhnul.)
– V roce 1949 emigroval z mistrovství světa ve Stockholmu jen Marek, ostatní se vrátili. Kdyby chtěli pláchnout, dávno by to udělali. (KOMENTÁŘ: Těžko, měli doma rodiče a vlastní rodiny. Jejich útěk by rozhodně neprošel tak zcela beztrestně, jako Zábrodským emigrace – a navíc poté působení ve Svobodné Evropě – syna Oldřicha.)
Hodně kritiků upozorňovalo na skutečnost, proč zůstal stranou váš bratr, když to byl respektovaný šéf týmu.
– Bratra nezavřeli, protože nebyl v té hospůdce, kde vznikl konflikt mezi hráči a estébáky. Jel za ženou, která čekala narození dítěte. (KOMENTÁŘ: V hospůdce ten večer nebyli ani později zatčení Modrý, Konopásek či Kobranov. V. Z. pospíchal za ženou, kterou byl ještě před několika hodinami připravený opustit na téměř dva týdny londýnských bojů. Stalo se 13. března, syn Vladimír se ovšem narodil až 29. dubna.
Svým způsobem je ale Vladimír trošku kontroverzní osoba. Koncem 50. let se zapletl do aféry se sázením na zápasy v hokejové či fotbalové lize. Poté emigroval, když si vzal finanční zálohu za místo trenéra Motorletu.
– Tu aféru mu vyčítám. Udělal blbost, kterou mu nezapomenu. A jeho emigrace? Při té jsem mu pomáhal. Já v osmačtyřicátém odešel, ale on zůstal. Dostal jsem ho do problémů. Vladimírovy děti se ve škole setkávaly s posměšky: Vidíte, jejich strejda je emigrant. Cítil jsem, že na tom není nejlépe, a rád jsem mu pomohl odejít. Bratr původně vyrazil jen na dovolenou, emigraci neplánoval. Auto i veškerý majetek nechal doma. (KOMENTÁŘ: Rodina Zábrodských se nikdy do žádných problémů nedostala, V. Z. mj. dál reprezentoval v hokeji i tenisu, a jezdil za hranice. Synové začali chodit do školy až v roce 1957 a 1959, kde se mohli setkat s úplně jinými posměšky; v té době už dávno nešlo o strýce emigranta, ale o otce podvodníka, za falešné sázení podmíněně odsouzeného civilním soudem, a tělovýchovným připravený o titul zasloužilého mistra sportu. S tím autem, které údajně nechal doma, přijela celá rodina do Jugoslávie. Navíc připomínce o zpronevěřených penězích nejen Motorletu, ale i Plzně, se O. Z. úplně vyhnul, a novinář mu to nedokázal připomenout.)
Možná se tyto jednotlivosti, pomýlenosti nevědomé či záměrné, budou zdát malicherné. Známé přísloví ovšem tvrdí, že Stokrát opakovaná lež se stává pravdou. A o takové pravdy historie nestojí.