Pětaosmdesátiletý Zábrodský (o němž televizní komentátor R. Záruba prohlašuje, že se nemůže pro špatný zdravotní stav zúčastnit ani telemostu Praha-Stockholm o jeho podílu na zatčení a odsouzení spoluhráčů, k čemuž ho již roky vybízím…) přiletěl při vyhlašování Nejlepšího sportovce roku převzít symbolickou cenu Emila Zátopka pro sportovní legendu, jíž byl tentokrát tým hokejových mistrů světa 1947. (Proč se této pocty nedostalo současně i týmu mistrů světa 1949, když šlo v podstatě o identickou sestavu, to už zřejmě zůstane tajemstvím pořadatelů; v tom případě by se totiž mohli účastnit i další poslední žijící Augustin Bubník, Antonín Španinger a možná i Vladimír Kobranov.)
Výtečně vypadající prošedivělý elegán, jak dojalo evidentně historie neznalou B. Žehanovou z Mladé fronty Dnes, využije každé příležitosti, aby s úsměvem opakovaně nabízel – navzdory známým a publikovaným osobním výpovědím i archívním dokumentům – své lživé verze jednoho z nejdramatičtějších případů světového sportu. Protože skutečně nikde a nikdy si režim nedovolil odsoudit své mistry světa za údajnou velezradu, špionáž a dezerci. Tentokráte Zábrodskému jeho lži ochotně zobal a pro tisk zpracoval i J. Jakoubek z Lidových novin, jenž tak spolu se Žehanovou mj. znovu pustil do světa urážlivou a možná i žalovatelnou pomluvu, že o Zábrodského podílu na dramatickém osudu jeho spoluhráčů mluví jenom ´práskající´ Bubník. (I to je zajímavé, jak dva údajní nezávislí soupeři na mediální frontě zveřejní článek málem psaný přes kopírák. Možná je to tím, že jsou spolu existenčně závislí na témže zahraničním finančním zdroji…)
Upřímně řečeno osobně chápu Zábrodského taktiku opakovaného lhaní, mlžení, zatloukání, kličkování, vyprávění pohádek, popírání prokázaných faktů, neochoty odpovídat na některé otázky. Jednak je to v souladu s jeho (vrstevníkům a spoluhráčům všeobecně známými) morálními vlastnostmi, které byly vždy na velmi nízké úrovni, jednak jsou to vlastnosti profesní, které nezbytně patří do nejzákladnější výbavy každého spolupracovníka tajných služeb. No řekněte: co by to bylo za spolupracovníka StB, případně nějak podezřelého, kdyby na sebe a svou činnost všechno ´vyprdelil´? Jiná věc je ovšem nekončící drzost a bezohlednost, s jakou se snaží svalit jakoukoli vinu na druhé. Pochopitelně si to neodpustil ani tentokrát.
Není zde místo rozebírat všechny Zábrodského skutky a stanoviska, jimž je vysvětluje, je těch témat příliš. Zájemce o podrobnější informace odkazuji na knihu Kauza Zábrodský, což je třetí díl mé tetralogie Utajené stránky hokejové historie. Tam je zaznamenáno vše tak, jak o tom vypovídali pamětníci, vrstevníci, spoluhráči, i co jsem objevil v archívech. Kniha vyšla v roce 2005, a dodnes se proti jedinému zveřejněnému faktu nikdo ani slovem neohradil, tedy ani Zábrodský. A pokud mě někdo podezírá, že na tomto tématu pouze propaguji svou čtrnáctiletou práci, doporučuji i publikaci V.Škutiny a R.Bakaláře Ztracená léta (Helios 1990), v níž je mj. svědectví bývalého pracovníka ÚV KSČ o tom, že V.Zábrodský docházel informovat o situaci v hokejové reprezentaci přímo generálního tajemníka R.Slánského. Ani na toto nenašel dodnes odvahu reagovat.
A tak už jenom stručně o ´bratrských´ článcích obou nejčtenějších deníků, a tím vlastně i o tom, jakými cestičkami se také může v otevřených demokratických poměrech ubírat ´nezávislá´ žurnalistika píšící onou Werichovou metodou socialistického realismu ´Piš jak slyšíš´, tedy bez znalosti problematiky a ověřování faktů.
NENÍ PRAVDA, že se Zábrodský nemohl setkal se Stanislavem Konopáskem. Ten ho totiž, stejně jako ostatní, ho roky ignoruje. („Pozdravili jsme se, podali si ruku. Ale pozvání na společnou večeři s manželkami jsem mu odmítl…“ řekl Konopásek během pražského setkání v roce 1997). Pro jistotu jsem nyní zavolal i paní Konopáskové: „O nějakém osobním setkání se Zábrodským jsme ani náhodou neuvažovali. Po něm by se mohlo Standovi jedině přitížit.“
NENÍ PRAVDA, že komunisté rozprášili celou Modrého generaci. Kdo by potom hrál ligu a reprezentoval? Rozprášili pouze tým mistrů světa, jedenáct hráčů poslali do vězení a uranových dolů. Tedy až na jejich kapitána, trenéra a uznávaného šéfa Zábrodského, oblíbence ministra Kopeckého, informátora gen. tajemníka Slánského, syna spolupracovníka StB a oblíbence všemocného sovětského trenéra Tarasova.
NENÍ PRAVDA, že Modrý pracoval pět let na uranu. Nejprve byl tzv. odbíhačem s vozíky na šachtě v Jáchymově, a po krátkém působení na třídičce rudy byl, již nemocný, převezen do vězení v Opavě, kde jako stavař většinu trestu strávil v tzv. Basaprojektu, konstrukční kanceláři projektového ústavu Ministerstva vnitra. NENÍ PRAVDA, že jeho nemoc a brzká smrt měly nějakou souvislost s ozářením; na třídící věži vykmanovského lágru například mnohem delší dobu pracoval St.Konopásek, který je zde dodnes. NENÍ PRAVDA, že Modrý zemřel ve 37 letech – bylo mu o deset let víc.
Dojímavé vzpomínání na B.Modrého je další Zábrodského záměrně šířená velkohubá faleš. Prý to byl ´gentleman, prima člověk a velikán, který ovlivnil celé generace´, na něj samotného to však nezabralo. Vždyť obdivovaného člověka, navíc svědka na své svatbě (!) nejenže ani jednou nenavštívil ve vězení, ale nehlásil se k němu už nikdy poté (A.Bubník: „Stáli jsme čestnou stráž u Božovy rakve a prohlíželi si tváře přítomných. Byly jich stovky. Jenom nikdo z ČSTV… Neobjevil se tam rovněž Vladimír Zábrodský. Asi měl nějaký důvod.“)
NENÍ PRAVDA, že ho jako viníka tragédie mužstva označuje jenom A.Bubník. Těch, kteří ho podezírají, je celá řada. Z publikace Ztracená léta alespoň výpověď jednoho hodně zasvěceného, pracovníka ÚV KSČ a tehdejšího vedoucího reprezentace Josefa Matějky: „To, že nebyl zatčen nasvědčuje, že musel udávat.“
NENÍ PRAVDA, že týraný Bubník pod nátlakem mluvil. Seznámil jsem se s jeho celou 52stránkovou výpovědí (veřejně dostupná je v archívu Ministerstva vnitra), a není tam o udání ostatních ani slovo. NENÍ PRAVDA, že je o něčem podobném zmínka v dopisu bývalé soudní zapisovatelky. NENÍ PRAVDA, že tento dopis leží jenom v Zábrodského sejfu, neboť jeho kopii on sám rozdával při své první návštěvě Prahy v roce 1992. Že toto všechno nevědí novináři, kteří se do podobného psaní pouštějí, že nemají vlastní znalosti, a že jsou navíc líní si vyslechnuté nějak ověřit, je jenom dílčím důkazem, v jakém stavu se část naší současné žurnalistiky nachází.
Vladimír Zábrodský se dožil úžasného věku a stále si užívá života. Aby nezapomněl na rodný jazyk luští křížovky. Možná i úspěšně. Ovšem jedné, s tajenkou Pravdivý osud mistrů světa 1949, se vyhýbá jako čert kříži. „Bylo to neštěstí…“ opakovaně tvrdí alibisticky, aniž by naznačil, kdo všechno se na této tragédii jedenácti lidí podílel. Zřejmě existují důvody mlčet i v tomto případě.
A ještě poznámka vztahující se k práci s prokázanými fakty v obou vzpomínaných médiích. V roce 2000 si u mě Lidové noviny objednaly celostránkový článek u příležitosti půlstoletí odsouzení hokejistů. Po dodání materiálu, včetně některých poznatků o Zábrodského ´aktivitách´ (a to jsem tenkrát ještě zdaleka nevěděl všechno), ho odmítla redakce zveřejnit s oficiálním argumentem, že se jedná o ´veřejnou Zábrodského popravu´. Pět let poté si, u příležitosti půlstoletí od propuštění posledních odsouzených, objednala celostránkový materiál Mladá fronta Dnes. Článek, bez mého vědomí a dodatečné autorizace, kdosi na čísi příkaz seškrtal na polovinu, a při úpravě zbylého textu navíc nadělal odborné i historické chyby. Že se sportovními redakcemi obou deníků od té doby odmítám spolupracovat jeví se jistěže býti rozhodnutím zcela logickým. Stejně jako je legrační uvěřit, že po Listopadu byla u nás hydra censury definitivně zadupána do země.