Jeho životopis je plný dat zvláště období hlásícího se jara, kdy sezóna vrcholila boji na nejvyšším světovém fóru. Zúčastnil se (směl se zúčastnit…) pouze dvou šampionátů (1947 a 1949), a pokaždé se vracel jako mistr světa. Na jediné olympiádě (1948) výrazně dopomohl k historickým stříbrným medailím poté, kdy ČSR vůbec poprvé nepodlehla suverénní Kanadě.
MUKL – MUŽ URČENÝ K LIKVIDACI
Narodil se 18. dubna 1923 v Hořovicích a již jako desetiletý se objevil v žákovském dresu LTC. Slavnému klubu zůstal věrný až do dramatického března 1950, kdy jeho sportovní kariéru ukončila politická zvůle. Zemřel přesně 58 let poté, kdy zahájilo soustředění na šampionát v Londýně; k obhajobě mistrovského titulu však tým už odletět nesměl. Tenkrát 14.března, v den zahájení turnaje, byli již první z úřadujících mistrů světa ve vězení, za pár hodin si přišli i pro něj. Zatímco hráči vojenského ATK se dostali do spárů vyšetřovatelů 5.oddělení Hlavního štábu Ministerstva národní obrany a byli mučeni v nechvalně známém hradčanském Domečku, hráči civilního LTC, zatčení příslušníky StB, skončili na Pankráci. Po půlroční vyšetřovací vazbě, kdy se často zoufale hledaly vůbec nějaké argumenty k jejich odsouzení, vynesl zpolitizovaný proces drastické tresty. Stanislav Konopásek dostal třetí nejvyšší, dvanáct let ztráty svobody. Následoval transport na plzeňské Bory a poté anabáze po uranových koncentrácích, kam byli odsouzení posíláni ´na odpis´.
Přežil však, i když dlouho pracoval na smutně proslulé likvidační vykmanovské třídičce rudy. Vrátil se. I díky tomu, že po všemi mukly nadšeně přivítaném konci komunistických vrahů Stalina a Gottwalda došlo ve společnosti k jistému uvolnění, jehož následkem byly některé amnestie. Po pěti letech, koncem února 1955, se mohl vrátit, ne však domů, protože původní byt jim státní moc ještě před vynesením rozsudku zabavila. Pět let ztráty svobody, a také pět let zcela vymazaných z jeho sportovní historie. Tzv. Zlatá kniha hokeje (1978, spoluautor současný čestný prezident hokejového svazu Karel Gut) ji v případu dvakrát zlatého Konopáska zaznamenala následovně: „Byl členem mužstva, které získalo titul mistrů světa v roce 1947 a 1949, a mistra Evropy 1947, 1948 a 1949. V dalších letech působil úspěšně jako trenér.“ Zapřené roky, ani zmínka o zatčení, procesu, odsouzení, lágrech. Nic o jeho hokejovém životě až do roku 1963, kdy začal s trenérskou činností. Celé tragické období poté servilně zamlčela i Malá encyklopedie ledního hokeje (1985, autoři Karel Gut a Václav Pacina).
SPORTOVNÍ I MORÁLNÍ VELIKÁN
Do reprezentace se, stejně jako ostatní, už nikdy nesměl vrátit, po delších průtazích nechali všechny ´vlastizrádce, špiony a desertéry´ hrát alespoň ligu. V dresu Sparty (Sp. Praha Sokolovo) se poté spíše z nostalgie, z nevelké ochoty obou křídel a proto jenom nakrátko sešel kdysi nejlepší evropský útok.
Jeho centr Vladimír Zábrodský byl hokejový velikán, to mu nikdo neupírá; však je také členem Síně slávy světové hokejové federace. Stanislav Konopásek (ani Václav Roziňák) v ní místo nemají, i když jako hráči byli stejně vynikající, a navíc nad svým bývalým šéfem vysoko ční morálně. Na rozdíl od něj totiž nevyjednávali emigraci celého týmu, nikdy nepodmiňovali start v reprezentaci mimořádnými finančními částkami, neorganizovali a ani se nepodíleli na podvodném sázení, nestali se spolupracovníky StB a především neudali své spoluhráče z národního týmu.
Stanislav Konopásek, jeden z nejsvětlejších zjevů stoleté historie našeho hokeje, ukončil v 85 letech svůj život, 58 let poté, kdy komunisté ukončili tomuto dvojnásobnému mistru světa sportovní reprezentační kariéru. Zemřel pouhých pár dní před smutným výročím likvidace jednoho výjimečného týmu. Ani se mu nedivím, že už si to nechtěl znovu připomínat…