ÚNOR 1948: VŠECHNO JE V HAJZLU!
Je to právě šedesát let, když se v této zemi všechno zvrtlo – sice na první pohled nenápadně, za nadšeného souhlasu mas, leč přesto tragicky. Jenže málo bylo těch, kteří v oněch únorových dnech všechno pochopili, tak jako úřadující hokejový mistr světa a pozdější wimbledonský vítěz Jaroslav Drobný. Když hokejisté LTC a tenisté I.ČLTK poslouchali v moskevském hotelu Gottwaldovu řeč, pronesl lakonicky nezapomenutelnou věštbu: „Panstvo dejte na mě: všechno je v hajzlu!“ Úspěšní sportovci, po válce pilně vyjíždějící do světa (především představitelé tehdy běžné ´obojživelné´ kombinace hokej-tenis), už měli zkušenosti, mohli srovnávat a rozhodovat se. První, pár dní po ´vítězném únoru´, zmizí v emigraci legenda meziválečného období Josef Maleček. Nedlouho poté ho následuje Milan Matouš; jméno dnes již téměř zapomenuté, přesto mimořádná sportovní postava, kterou se každá země nemůže chlubit: v roce 1947 akademický mistr světa v hokeji a pár měsíců poté i v tenisu. Ze zahraničí se spolu s ním nevrátí ani jeho partnerka v mixu a budoucí žena, nejlepší domácí hráčka Helena Straubeová. Postupně jmen do seznamu ´zrádných emigrantů´ přibývá: hokejoví mistři světa Miroslav Sláma a Zdeněk Marek, stříbrný olympionik Oldřich Zábrodský, další dva z tenisové špičky Vladimír Černík a Jaroslav Drobný, krasobruslařka Jiřina Nekolová… Pro vládnoucí garnituru, slibující všem komunistické nebe na zemi, mezinárodní politická blamáž na pokračování.
V únoru 1949 vybojovali hokejisté ve Stockholmu titul mistrů světa. Třináct měsíců poté ho měli v Londýně obhajovat. Ironií osudu se stalo, že na témže ledě pár dní před tím probíhalo mistrovství světa v krasobruslení, na němž Alena Vrzáňová obhájila titul šampiónky – a odmítla se vrátit. Triumfovala ve středu, ve čtvrtek místo účasti na slavnostní recepci na našem velvyslanectví odletěla na exhibici do Paříže, kde ji na letišti Orly trenér Gerschwiller uchránil před dvěma agenty StB, kteří ji nutili odletět do Prahy. V pátek nato bylo hokejistům oznámeno, že soustředění sice pokračuje, odlet do Londýna se ovšem odkládá na pondělí. Jenže těm už bylo leccos jasné, jak to za ně řekl Přemysl Hainý: „To je všechno v souvislosti s Vrzáňovou. Alena je chytrá, ale měla s tím počkat, až bude mužstvo v Anglii, takhle nám to všem zkazila. Až uvidím na Štvanici paní Vrzáňovou, tak tohle jí řeknu!“ Netušil, že se na Štvanici dlouho nepodívá, a paní Vrzáňovou už v životě neuvidí…
MSTA JEDNÉ KOMUNISTICKÉ KREATURY
Mezitím se situace horečně řešila na nejvyšších politických místech. Vrzáňové ´zrada´ byla poslední kapkou do poháru trpělivosti, především ministra informací a osvěty Kopeckého. Byl známým přítelem všech sportovců, vždyť tělovýchovu měl ve svém rezortu, rád se objevoval v jejich přítomnosti a hřál na jejich výsluní, podobné kroky však bral jako zradu nového režimu a svého přátelství zvláště. Od lásky je prý k nenávisti jenom krůček, a tento mstivý člověk, člen ÚV KSČ a agent KGB, ho udělal i v tomto případě. Hokejisté o nichž věděl, že už jednou o kolektivní emigraci hlasovali, to nyní schytali naplno. Osobně se zasadil o to, že přišli nejen o šampionát, ale i o svobodu, o celou další kariéru.
Co následovalo po zrušeném startu už je rámcově známé: zklamaní hráči se v jedné hospůdce opili, nahlas dávali najevo své zklamání, několik jich bylo ještě ten večer zatčeno, zbývající postupně v dalších dnech. Tři čtvrtě roku vyšetřovací vazby, násilím vynucovaná přiznání, vykonstruovaný proces, vysoké tresty, plzeňská věznice a poté pracovní lágry a uranové doly.
Ale o tom dnes řeč nebude. Lze říci, že nebýt rozhodnutí Vrzáňové hokejisté by zřejmě do Londýna odletěli. Těžko to ovšem klást za vinu jí osobně, stala se pouze statistkou v předem připraveném scénáři. Když jsme na události oněch dní před časem spolu vzpomínali, řekla mi velice otevřeně doslova: „Víte, já byla tehdy ještě mladší než mladá. Věkem osmnáct let, mentálně sotva třináct. Nic než krasobruslení mě nezajímalo, o ničem jiném jsem nepřemýšlela. Matka hlídala každý můj krok, s nikým jsem se nestýkala, s nikým se nebavila o politice. Prostě jenom takový kupředu uhánějící kůň s klapkami na očích, který se nedívá kolem a o ničem nepřemýšlí.“
V REŽII AMBICIÓZNÍ MATKY
To ona s jasnými představami denně už ve čtyři ráno vodila čtyřletou Alenku na štvanický led, ona zajistila, že po válce mohla teprve čtrnáctiletá dcera začít pravidelně trénovat v londýnské kryté hale, to ona u Kopeckého prosadila – navzdory štvavému psaní Rudého práva – obhajobu a tím odložení cesty do Moskvy, ona přivedla dceru na ministerstvo zahraničních věcí podepsat prohlášení, že pokud se nevrátí, odnesou to rodiče… A nejen to. Televizní pořad prozradil, že pár týdnů poté emigrovala i ona. Ve skutečnosti již 24.března, kdy se zdárně uskutečnila komplikovaná akce připravovaná dlouho před tím: tři dopravní dakoty, řízené bývalými válečnými piloty, které startovaly z Bratislavy, Ostravy a Brna, přistály se sedmadvaceti uprchlíky na letišti Erding u Mnichova. Po krátkém pobytu v utečeneckém táboru se mohla opět ujmout organizování života své dcery. Spokojeně, bez větších výčitek co všechno po ní zůstalo doma; podle pamětníků bylo mj. její manželství s Aleniným otcem v té době už jenom formální.
Chtělo to pouhých pár hodin taktizování (třeba omluvit se z exhibice v Paříži a místo toho se na recepci usmívat na londýnského velvyslance) a situace se mohla vyvíjet jinak. Matku však zřejmě osudy druhých nezajímaly, a dcera pádila za vidinami s oněmi klapkami na očích. Dagmar Řeháková-Lerchová, další účastnice londýnského šampionátu, mi řekla: „Vůbec mě nenapadlo v osmnácti uvažovat v širších souvislostech a dokonce politicky, třeba spojovat krok Áji s podobnými plány hokejistů. Jenom si vybavuji, že když Vrzáňová opustila výpravu, někomu z naší party to došlo: Proboha! A teď mají přiletět hokejisté…“
Už nemohli. Politicky uvažovali jiní, ti tenkrát v této zemi nejdůležitější. A tak s vysokou pravděpodobností blížící se jistotě lze tvrdit, že rozhodný životní krok jedné krasobruslařské mistryně světa se stal osudným pro několik hokejových mistrů světa. Sama označila svou vůli vítězit za všech okolností výmluvným termínem ´Killer Instinct´; byl skutečně vražedný, a nejen pro soupeřky.
Chmurný osud hokejistů jí ovšem za vinu nikdo klást nemůže. Jenom je nespravedlivé, že ve své Třinácté komnatě ukrývá vzpomínky pouze na otce, kterého opustila a potom třináct let neviděla. Opustila totiž i mnohé hokejové přátele ze štvanické ledové plochy. Brankáře Bohumila Modrého už neviděla nikdy, a ty ostatní znovu až po rovných čtyřiceti letech.