Tak se mj. stalo, k mé nekonečné hanbě, že jsem třeba Babičku četl až ve věku, kdy se můj otec stal dědečkem. Rád bych to nyní pokorně napravil vlastní studií tzv. literatury faktu o všem dosud neznámém, co předcházelo příjezdu legendární staré babičky na neméně legendární ještě starší bělidlo. Toto jako synopsi zároveň nabízím dramaturgii Národního divadla, jíž je – jak čerstvě dokázala – toto téma velice blízké. Neodmítnu ani případný zájem televizí, vzhledem k honoráři raději zahraničních. Například Polonie TV by to mohla natočit jako Čtyři ze zámku a dva psi, či BBC Prime pod názvem The unknown Vanessa six months ago. Původní český titul ovšem zní:
V JEDNOM BEZEJMENNÉM ÚDOLÍ NEDALEKO NÁCHODA
Nikdy by se toho byl nenadál pan Josef Prošek, muž jména českého, leč jinak veskrze německého vychování, člověk vrtochů koní znalý. Ve Vídni seznámil se s jistou slečnou Terezií Novotnou, jež u své vzdálené tety Doroty na vychování byla. V kostele slovo dalo slovo (konkrétně: Ja! resp. Ano!) a oba mladí se vzali, aniž by o této známosti své dcery jakoukoli povědomost do té doby měla jistá osoba Magdalena Novotná, později všeobecně až celosvětově známá jako Babička (ale to sem zatím nepatří, protože v tuhle chvíli o ní ještě nic nevíme). Terezka byla spokojená, neboť Prošek byl i dle mínění jiných mužem dobrým a rozšafným, nemluvě již o tom, že za Rakousko-Uherska ve Vídni s tvrdou měnou snadněji bylo dlíti. Jejich děti českou školu pilně navštěvovaly, a každou neděli za odměnu se celá rodina zusammmen vypravila lidově se zabaviti do vídeňského Prátru kultury a oddechu. A přesto osud tomu chtěl, že jednoho krásného dne pan Prošek se ženou a dětmi opustil město valčíků a oblíbeného svého fotbalového klubu Rapid, a vydal se na opačný konec mocnářství.
Toto vše vzhledem k novým společenským okolnostem zapříčinila jiná Vídeňačka Kateřina Vilemína, žena prostého původu a příjmení Grossová, s nímž však již od puberty spokojená nebyla. „Krucinál mutter, s tak profláknutým jménem nemohu dále seriálem života. Buď skočím rovnýma nohama do Dunaje, nebo do manželství, a to sice tak, že si vezmu prvního, kdo zazvoní u našich dveří.“ (upozornění režii: vpravdě jednalo se o zvonek ruční, elektrických tehdá ještě nebylo!) Ke smůle její náhodným zvoníkem stal se jistý ošuntělý bezprizorný muž okolím dle zábavy zaháněti toulavé psy Zahaňský zvaný, profesionální žebrák, leč hrdá Vilemína odmítla vzíti slovo zpět. Jejich manželství nebylo pravda zpočátku hmotně příliš saturované, když však manželovi zničehonic vrátili vévodský titul a zámek v Ratibořicích, druhdy po Bílé hoře Habsburky na základě tzv. Ferdinandových dekretů zabavený, hned měla svého muže výrazně raději.
Do nového domova se novopečená šlechta neprodleně vydala novým rychlým pérovaným kočárem saské produkce zn. Volkskutsche 603, sledována několika kočáry stěhovacími, v nichž v jednom našlo se místo i pro početnou rodinu Proškovic. Té potom v podzámčí úředně přiděleno poněkud vytunelované stavení od nepaměti zvané Staré bělidlo. Velice rychle zvykla si rychlokvašená kněžna Zahaňská roz. Grossová na šlechtou permanentně realizovaný zahálčivý tzv. sladký život (jenž již tehdá kritizoval jistý Marx a dodatečně poté na celuloid zachytil jistý Fellini). Většinu času zbůhdarma trávila buď v křesle svého pokoje, vzdychajíc u dobře vybavené sochy Apollona z pravého kararského mramoru, nebo kompletovala svou pravidelnou dávku emocí a orgasmů ve speciálně upraveném sedle svého oře Orlanda. Ve slušnějším případě pak bloumala zámkem od ničeho k ničemu.
Pan Prošek, z něhož se v panských službách stal štolba a skrzevá tuto funkci též zasvěcený vína pitel, si chtěl původně mazaně přivést na zámek jakou svou asistentku paní Proškovou, jenže tehdejší neujasněná společenská pravidla období raného kapitalismu to neumožňovala, a tak jeho právoplatná manželka přijala alespoň funkci kastelánky. Dva nezdaněné zámecké platy vylepšily finanční poměry rodiny natolik, že se pan Prošek rozhodl postavit na druhé straně zatím nepojmenovaného údolí stavení, jež by nazval Nové bělidlo. To vše po opakujícím se živém snu, že se k nim chce přistěhovat tchýně. Starousedlíci se mu arci smáli, tam lišky dobrou noc přece dávají, leč pan Prošek se jen pod vousy usmíval: vždyť právě liška to bude, kdo mu se stavbou finančně pomůže! A dělá vše prý jenom proto, aby upevnil rodinné stále velmi křehké vztahy, jak řekl i zpravodaji Náchodského zpravodaje.
Ke skanzenu dobových budov podzámčí patřila rovněž hospoda, do níž se chodilo ze širokého okolí ani ne tak kvůli podměrečnému pěnivému moku, jež točil hostinský Celba, jako za jeho dcerou Kristinou, všeobecně známou jako Kristla. Byla to věru holka krev a pivo, čiperná a ku práci, i když takový smíšek. „Pro Kristlapána, co z té jednou bude!“ starala se za pípou hospodská. A zámečtí panáčkové, kteří po Kristle v jednom tahu pokukovali, si mlsně notovali: „To je holka, ta by sakra uměla podržet!“ A mysleli přitom na to, kolik holb piva naráz unese.
V nejlepších produkčních letech se nalézající kněžna Zahaňská roz. Grossová velice trpěla narůstající opuštěností, protože stárnoucí kníže byl líný úplně ku všemu. Nezbylo jí tak než nezdravě závidět místním prostým ženám, o nichž slýchávala, že celý boží den šukají (viz Vysvětlivky). A zvláště celá pryč byla, když jí jednou Vilík Prošků do ucha prozradil, jak viděl myslivce p. Černého na pasece pilně šoustati (viz Vysvětlivky). Především kvůli této citové zanedbanosti paní kněžna coby částečnou náhradu pořídila sobě až z vlašské Florencie půvabnou a milou dívenku Hortenzii, štíhlou a nevyvinutou ještě, kterou za oddanost jmenovala komtesou. Bylať to schovanka kněžnina, jak se povídalo – a povídalo se vskutku leccos. Pravda však byla jiná, již věkem přerostlá šestnáctiletá Hortenzie měla být pouhou kamufláží na společných vyjížďkách koňmo. Přečasto zajížděla totiž paní kněžna k zahradnímu altánu, kde dováděla místní drobotina. Tu vždy hladívala po růžovoučkých tvářičkách i prdelkách, a obdarovávala ji všelikými pokroutkami a drobnými mincemi. Děcka pak jí z vděčnosti ruku líbaly, a paní kněžna jenom láskyplně vyčítala „Proč jenom ruku, proč hergot furt jenom tu ruku…“ Hortenzie raději pozornost drobotiny stranou ku přírodním vědám odváděla, když z kapsičky černého aksamitového kabátku kousek cukru vyndala a mravenečkům ho nabídla, jež na sladké v okamžení se sesypali. Tak jako ti haranti na grošíky.
Večery, které co denně tmou zahalily zámek i okolí, a milosrdně tím zakryly všechny panující i dosud dřímající třídní rozpory, se podobaly jako vejce vejci. Nad celým krajem velebné ticho se rozlilo, rušené jenom šumící Úpou, a každou lichou hodinu srdceryvným blues bláznivé folkařky Viktorky rozv. Nedvědové. Tu pan Prošek, její oddaný posluchač, jenž česky rozuměl leč nemluvil, vždy jenom potáhl z fajfky a obdivně pronesl: „Krucinálhimlhergot, das habe ich noch nie gehört…“ Na stráni přitom prudce voněla mateřídouška, a dle jedné neoficiální a neautorizované verze kongeniálně též pytlákovo hovno.
A do toho všeho jednoho krásného dne konečně dorazila dlouho očekávaná tchýně Magdalena Novotná. Její milovaná vnučka Barunka tím pádem konečně mohla začít psát svůj deník. Ale to už všichni znají…
VYSVĚTLIVKY – Šukati = po domě slíditi; Šoustati = pohybovati něčím se zvukem, jaký vzniká při tření (viz Etymologický slovník jazyka českého). Myslivec v tomto případě pouze na pasece rukávem leštil lovecký nůž.
OPRAVA AND OMLUVA – V časové tísni dostavila se do anglické verze pracovního titulku zásadní chyba: místo Vanessa (babočka) mělo správně býti Grandmother (babička). Chyba tato včas neodhalená měla by vpravdě fatální dopad na celou historii české literatury. Autor děkuje za pochopení.