Reklama
 
Blog | Jiří Macků

Pocta hokejovému (rovněž) mystifikátoru

Je to už taková zvyklost v našich končinách: o překot stavíme sochy, a pokud snad někdo významem až k soše nedospěje, alespoň po něm něco pojmenujeme: náměstí, ulici, či jenom nějakou trofej nebo cenu. A tak se naposledy dostalo i na bývalého dlouholetého sportovního novináře Václava Pacinu.

Cenu nejlepšímu hráči hokejového play-off udělovala dvacet sezón redakce deníku Mladá fronta Dnes. Ta se nyní rozhodla, že jí dá pro příště jméno svého vloni zemřelého kolegy a hokejového odborníka: Cena Václava Paciny. Jak zdůvodnila „na počest legendy české sportovní žurnalistiky, proslulé originálním stylem psaní“. Dovolím si jednak zdůvodnění a především oslavování této ´legendy´ poněkud zpochybnit jejím snadno prokazatelným aktivním podílem na deformaci historie tohoto světově úspěšného národního sportu.

Zábava stavění soch a umisťování gloriol

Když chceme někoho do budoucna oslavit, potřebujeme k tomu nutně silná slova, nejraději pak cizí. Tak, jak rozdáváme ocenění, plýtváme i jimi; zvláště v situaci, kdy si sám udělovatel poct i za svého oceňovaného fandí. Jenom v tomto zmíněném stručném odůvodnění je každé třetí, které vzbuzuje pochybnosti.
Co je to vůbec legenda? Podle Slovníku spisovné češtiny (SSČ) buď literární útvar, vyprávějící o životě svatých, nebo pověst či výmysl, případně vysvětlující text k obrázkům. Slovník cizích slov přidává ještě jeden význam: rozšiřovaná nepravdivá zpráva, smyšlenka. Hodí se z toho něco na Václava Pacinu? Jistěže, velmi konkrétně, ale k tomu se ještě dostaneme.
Co je vůbec proslulé? Podle SSČ něco slavného, proslaveného, nebo velmi známého. V.P. byl jistě známý novinář, i když jenom jeden z řady, každá sportovní redakce měla v těch letech své hvězdy, například Josefa Pondělíka, Františka Steinera, Miloslava Šimáka či Jiřího Kohna. (Byli pochopitelně i další, například v redakcích Čs. sportu nebo Čs. televize. Jejich jména však raději nepřipomínám, nechť se dál skví jenom na seznamech spolupracovníků či dokonce agentů StB.)
Co je originální (SSČ: původní, samorostlý, zvláštní) styl psaní? Vždyť vyhraněné novinářské žánry už jsou ustálené dlouhá desetiletí. Reportáž zůstane reportáží, referát referátem, fejeton fejetonem, glosa glosou, sloupek sloupkem. Reportáž napsaná květnatě fejetonově nebude žádná originální ani ´fejetáž´ ani ´rejeton´, ale zase jenom buď jedno, nebo druhé. Nic originálního V.P. do české žurnalistiky nepřinesl, protože to ani nešlo. Pokud pominu jeho květnatější sloh, což je věc originality každého autora.
Začít psát o sportu zajímavěji a barvitěji přestal být v 60. letech takový problém. Končily totiž dvě smutné éry čs. sportovní žurnalistiky. První v souvislosti s poúnorovým zešednutím tisku, spojeným s oklešťováním jakýchkoli zajímavých a atraktivních informací ze všech oblastí společnosti. Doplatila na to zvláště tělovýchova: neexistovaly sportovní stránky, dlouho dokonce ani samostatné rubriky, informace byly omezeny na pár výsledků a krátké noticky, které pochopitelně především vyzvedávaly úspěchy sportu socialistického a kritizovaly, banalizovaly či alespoň zamlčovaly vše ze sportu ´kapitalistického´. Druhou byla éra prominentních pisatelů a režimních slouhů na tomto poli. Především ´rudoprávňáckého´ sekyráře Václava Švadleny (jenž do sportu zatahoval kádrování, mj. se vehementně zasazoval o to, aby krasobruslařská mistryně světa Alena Vrzáňová nesměla na Západě obhajovat titul, dokud nenaučí krasobruslit soudružky v SSSR…) a několika dalších novinářů nebo funkcionářů, kteří jediní směli vyjíždět na západ od Chebu, a tuto výjimečnost si opakovaně vysluhovali dodáváním informací plných tendenčního až štvavého psaní. Byl to v první řadě Karel Bureš (redaktor ČTK a agent StB pod krycími jmény Iv či Váchal; bývalý redaktor Mladého hlasatele a Vpředu, jenž se jako provokatér StB hanebně podílel na tzv. ´skautských procesech´), Augustin Vlk (zástupce šéfredaktora Čs. sportu, agent StB Franta, autor veskrze prolhané Zlaté knihy hokeje a lektor nepravdivé Malé encyklopedie led. hokeje autorů Gut-Pacina), poúnorový člen výboru hokejového svazu Vladimír Kostka, pracovník ÚV KSČ Josef Matějka a ještě pár dalších.
Později, v době nastupující mírné demokratizace společnosti, už věru nebyl žádný problém psát zajímavěji a hlavně objektivněji. Například v článcích V.P. o krasobruslení, tam to bylo věru ´nic proti ničemu´. (Pochopitelně s výjimkou například jakékoli zmínky o zákulisním ovlivňování rozhodování krasobruslařských soutěží ze strany Sovětů, to ale skutečně nešlo…)
Nikdo nemíní upírat V.P. osobní, byť jenom dílčí, podíl na zkulturnění a zkvalitnění české sportovní žurnalistiky. Pokud ale má skutečně být legendou, tak jenom jednou z mnoha, a to především pro jeho rodnou redakci. Ta další činnost, publicistická, patří už k odvrácené tváři jeho profese. Tím se tedy konečně dostáváme k onomu odloženému slovníkovému významu slova legenda: rozšiřovaná nepravdivá zpráva, smyšlenka.

Encyklopedie, která zapírá a lže

Shodou okolností ve dnech, kdy vyšla zpráva o ´kanonizaci´ V.P., se na mě obrátil jeden nadšený a úspěšný sběratel autogramů, jestli bych mu neporadil. Prý má podpisy všech mistrů světa 1949, až na předčasně zemřelého Bohumila Modrého a také Zdeňka Marka, jehož sportovní kariéru, zakončenou emigrací ve Stockholmu, jsem vzpomněl v knížce Obětovaní šampióni. A právě připomínka jména, rovněž oficiálně zapřeného, byla tou druhou motivací k napsání tohoto článku.
Nikdo není jenom bílý, nebo černý. K odvrácené ´novinářské tváři´ V.P patří jeho aktivní spoluautorství na vzniku Malé encyklopedie ledního hokeje (Olympia 1986). V době postupující otevřenosti a ´glasnosti´ se tato publikace stala nadlouho prostředkem šíření mnohých nepravdivých informací a zamlčování jiných. Na rozdíl od Zlaté knihy hokeje (1978) si už sice nemohla dovolit zatajovat jména některých slavných emigrantů, a tak je alespoň odbyla pouhými několika řádky prokádrovaných informací. Proto v této oficiální publikaci nenajdete fotografie takových hvězd našeho sportu (vedle hokeje i tenisu), jakými jsou například Josef Maleček, Jaroslav Drobný či Vladimír Zábrodský, kvůli témuž ´zločinu´, jímž bylo ´nedovolené opuštění republiky´, ji nemají ani mistři světa Vladimír Kobranov, Miroslav Sláma, Václav Roziňák, Josef Jirka, Jiří Macelis, Václav Nedomanský, Richard Farda či Jiří Kochta, ani bájný Vladimír Zábrodský.
Další významní dokonce chybí úplně, například velikáni meziválečného období Karel Hromádka (9 světových šampionátů), Oldřich Kučera (7), Zdeněk a Drahoš Jirotkové (5+4) a Zbyněk Peters (3). Neuvěřitelné: autor a uznávaný hokejový odborník V.P. se postaral, aby v publikaci, která by měla být objektivní a odborná, chyběla jakákoli zmínka o pětici, která dohromady odehrála 172 mezistátních utkání a nastřílela v nich 62 golů! (Přitom Drahoš Jirotka emigroval poprvé již před Hitlerem, v řadách čs. armádní jednotky v Anglii se zúčastnil invaze a poté bojů u Dunkerque! Po osvobození záhy poznal, kam spěje politický vývoj, a včas s bratrem emigroval podruhé…)
A censurovalo se dál, tentokrát za emigrace po ´vítězném únoru´. Z encyklopedie proto agilností autorů mj. vypadl již zmíněný mistr světa Zdeněk Marek, Milan Matouš, akademický mistr světa v hokeji i tenisu 1947 (kolik podobných má světový sport?), stříbrný olympionik Oldřich Zábrodský, účastníci světových šampionátů Jiří Hanzl, Miloslav Pospíšil, Petr Hejma a další.

Žádný ´hokejový´ proces nebyl

Tak se alespoň tváří encyklopedie, i když realita je jiná: po zmanipulovaném politickém procesu byli zatčeni, k vysokým trestům odsouzeni, uvrženi do vězení a poté posláni do uranových lágrů mistři světa 1949 Bohumil Modrý, Augustin Bubník, Vladimír Kobranov, Stanislav Konopásek, Václav Roziňák, Josef Jirka, Jiří Macelis a další. O této skutečnosti, zcela mimořádné v historii světového sportu, která z politické zlovůle zcela zlikvidovala velký tým mistrů světa, se čtenáři encyklopedie – přičiněním Václava Pacina a Karla Guta – nedozvědí nic. Plných osmnáct let (!) po zrušení nespravedlivého rozsudku a jejich sportovní i občanské rehabilitaci je v přehledu sportovní dráhy jmenovaných zcela zamlčeno období mezi lety 1950 a 1955, kdy po amnestii vyšli z lágrů poslední odsouzení. Jako by za to, že byli nejlepší na světě, pět dalších roků nežili a netrpěli. Jako by si za to nezasloužili malou omluvu aspoň tou zmínkou. Není to ovšem náhoda či nedopatření. V.P. již rok před tím v publikaci Náš hokej (spoluautor Karel Gut…) ´zvládl´ toto období úžasným oslovským můstkem:
„Roku 1949 končí nadvláda LTC. Mistr ligy ATK má i nejlepšího střelce, kterým je A.Bubník. Následující sezóna 1950-51 patří jihočeskému hokeji.“
A nic víc! Ani slovo o likvidaci ´buržoasního´ LTC, ani zmínka, kde a proč zmizel střelec Bubník… Spisovatel Josef Škvorecký má na tvorbu podobných ´kolegů´ svůj názor: „Jestliže spisovatel mlčí o pravdě, je to lež.“ Jenže V.P. lže i přímo. Například u Václava Roziňáka a Vladimíra Kobranova encyklopedie uvádí „1969 ilegálně opustil ČSSR“. Pochopitelně to není pravda, protože oba vycestovali legálně, se souhlasem politických i tělovýchovných úřadů a smlouvou od Pragosportu, k zahraničnímu trenérskému angažmá. Ani Václav Nedomanský se tohoto nedopustil, odejel s rodinou na dovolenou legálně, navíc po osobním souhlasu předsedy ÚV ČSTV Antonína Himla. (Že se potom nevrátili, že ´zradili vlast´ je věc druhá, a oba autoři také v encyklopedii tuto ´zradu´ s chutí národu připomněli.) V.P. byl i u toho, když si Karel Gut upravil vlastní nabubřelé informace o sobě; tak se mj. dozvíme, že je od roku 1964 nositelem ocenění Zasloužilý mistr sportu. Další lež: tentýž titul už jednou dostal, musel ho však odevzdat roku 1958 po svém odsouzení civilním i sportovním soudem za aktivní podíl v sázkařské aféře!
Taková je tedy druhá tvář jedné další legendy české sportovní žurnalistiky (tou první je bezesporu zaslouženě a bez rozhodnutí jiných Josef Laufer). Až do své smrti v 78 letech V.P. pilně na stránkách MfD vybranými informacemi oslavoval svého kolegu z encyklopedie a současně ovlivňoval (rozuměj censuroval, či k censurování doporučoval) na jejích stránkách zveřejňování informací, jejichž zlomek jsem dnes připomněl. Malá encyklopedie ledního hokeje spoluautora Václava Paciny, a jeho až do posledních dnů navazující svévolná práce s fakty, je důkazem, že ani legendy nemusejí být za všech okolností vhodné k následování. Jak špatné a škodlivé jeho dílo je dokazuje skutečnost, že nakladatelství Olympia už později zcela rezignovalo na vydání dalšího doplněného vydání.
Řadový fanoušek ještě dnes shání podpis Zdeňka Marka. Mistra světa z před téměř půlstoletí, jehož existenci (stejně jako v případě jiných), jedni zatajují a druzí, odborníci z médií, o nich pravděpodobně nic netuší. To co vědí, a na čem staví, jsou totiž převážně lžemi zasmrádlé informace pocházející z valné části z pera jedné novopečené legendy a jednoho čestného prezidenta, kteří si v období normalizace udělali – ruku v ruce – z vykládání hokejové historie svůj monopol a kšeft. Na ně, ke smůle sportovních příznivců, v této tématické oblasti (podle mých osobních zkušeností) slepě navazuje nejen Pacinova rodná Mladá fronta Dnes, ale i další, zvláště Lidové noviny a Česká televize.

Reklama