Reklama
 
Blog | Jiří Macků

Co jsem si právě přečetl

Bývaly časy, kdy jsme se o Západu dozvídali neuvěřitelné věci. Například, že tam jsou i uprostřed zimy k dostání čerstvé jahody! Anebo, a to už skutečně zavánělo fantasmagorií, že konkrétně v USA si lidé jezdí pro denní tisk autem, protože jinak by ty několikasetstránkové balíky domů nedostali. A vida, už je to i tady: tak jak se učíme kapitalismu, stále otylejší je i domácí tisk.

Nevím jak to stíhají lidé zaměstnaní, ale rovněž důchodci to dnešní listování zabere spoustu času. I na to si však budeme muset zvyknout: zbytečně ho neutrácet, sledovat jenom podstatná témata, zvláště nám blízká, vybírat si i mezi autory, nemarnit čas přemítáním co nám kdo chtěl mezi řádky sdělit či zatajit. A už vůbec ne kdo, kde a s kým. Já to tedy ještě pořádně neumím, a tak čtu, a dočítám se, leccos. Například…

TOTALITNÍ DONUTILOVA KARIÉRA. Mám tohoto pána rád nejen proto, že je to můj brněnský spolurodák, jenž – tak jako mnozí jiní výborní herci před ním i po něm – z rodného města prchl do Prahy). Ale ta jeho neuvěřitelná armádní kariéra, nota bene komplet dosažená za totality, mě tedy skutečně štve. Jenom považte: on sám nikdy na vojně nebyl, přitom v Černých baronech se stal zničeho nic podporučíkem, v Tankovém pluku již nadporučíkem, a v Pelíškách dokonce majorem! Zatímco já si odsloužil u tankového pluku poctivě dva roky, a celou dobu jenom jako voják! Kde je nějaká spravedlnost? A kde koncepční práce s kádry, soudruhu Dzúre a paní Parkanová!?
A taky p.Donutil podvádí. Teď mám na mysli ten trik s maršálem Malinovským. My jsme totéž prováděli, u bývalého Škvoreckých tankánů v Milovicích, aniž jsme k tomu potřebovali filmového režiséra, a aniž jsme si spálili huby: stačilo do ní nabrat naftu a prskat ji přes zapálenou sirku. Tak podruhé méně triků a více pravdivosti, p.Donutile! Takhle byste si se Stanislavským neporozuměl.

CHOBOTNICE ZMĚNILA BARVU. Nic nového, to zná dobře nejen každý mořský potápěč, ale i fanoušek přírodopisných filmů. Tento hlavonožec je toho schopen třeba každou sekundu, a nepotřebuje k tomu lidský zásah. Ne tak chobotnice knihovnická (dle úrovně vyjadřování lidí prostých i politických nazývána poeticky též slizem či chrchlem), s prozatímním domovským právem na letenské tramvajové smyčce. Bude zlatá, protože co taky jiného, když má přispět k panoramatu zlaté Prahy. Nemám nic proti samotné stavbě, ani myšlence pozlatit ji statisíci kovovými šupinkami. Když si to můžou dovolit v Egyptě s posmrtnými maskami faraonů – jsme snad horší? Jenom si neumím spočítat, o kolik dražší to zase bude, už takhle v tom falíruje několik miliard. (Ale zase na druhou stranu, kdyby se podařilo dodatečně napálit tu Nomuru nebo toho Diaga Humana, můžeme být právem velkorysí.)

VELKÉ MYŠLENKY A PROJEKTY, VELKÉ KŠEFTY. Kaplického knihovna není jediný mimořádný nápad poslední doby. Je tu i Košťálův národní fotbalový stadión na Letné (do něhož by každý rok možná dvakrát přišlo čtyřicet tisíc lidí, pokud by ovšem mezitím nebyli znechuceni stále bezohlednějším chováním několika desítek mladíků, s nimiž si domácí kluby, policie ani soudy opakovaně neumějí poradit), je tu Bémova olympiáda (jež by na roky přibrzdila, ne-li zcela zastavila výstavbu dálnic, nízkonákladových bytů, hospiců, rekonstrukci památek a kdoví co ještě potřebnější). Mohou nám všichni tvrdit, jak vznešené jsou jejich myšlenky, jak chtějí před světem zviditelnit tento stát (jako kdyby na to nestačilo duo Kožený-Krejčíř), když my stejně vidíme, jak z jejich myšlenek, jako sláma z bot, trčí zájmy natěšené betonové loby. Stavět, stavět, to je jedno co a kde, jenom aby to odsejpalo…

NEBIČUJME, ODPOUŠTĚJME, JSME KŘESŤANÉ. Bylo to neprozřetelné: britská učitelka sudánských dětí pojmenovala, na jejich přání, plyšového medvídka po M. (celé jméno dotyčného neuvádím z taktických důvodů, i. je mstivý). Přitom M. je to první, co z dítěte tohoto náboženství vypadne, i když ho probudíte o půlnoci s dotazem, koho miluje nejvíc. Ne tak však uvažují rodiče těchto dětí. Už nevím přesně, jestli davy Sudánců v ulicích byli odhodláni G.Gibbonsovou za ten nápad ukamenovat nebo umlátit holemi (hole jsou sice měkčí, ale je to relativní…), naštěstí jí svitla naděje, že ji na davu nezávislý soud odsoudí jenom k bičování. Zdravý rozum však nakonec zvítězil úplně na celé čáře, Britka byla propuštěna, ovšem kdyby neměl britský parlament i své islámské siry a baronky… Totéž velkorysé odpouštění se děje naštěstí i u nás: třeba podnikatel V.Dvořák, majitel z nejluxusnějších hotelů v Praze a Mar. Lázních a přítel stínového premiéra, byl rovněž omilostněn, v tomto případě však nešlo o padesát ran bičem, ale o milióny dlužných daní. Nepomohla mu v tom však žádná baronka, u nás se na šlechtice jakéhokoli vyznání tolik nedá, ale před odchodem z funkce kvapem si balící a dnes již rovněž stínový ministr financí B.Sobotka. Bezesporu po rozumné úvaze: vždyť p.Dvořák si nemohl slušně vydělat za totality (neboť – jak známo – spolupráce s StB nebyla honorovaná, ale čestná), a tak všechno musel vydřít vlastní hlavou až v tomto bezohledném kapitalismu. A to se přece musí ocenit, vždyť právě takoví zdatní podnikatelé drží naši ekonomiku nad vodou. Čin odpuštění poté požehnal křesťan M.Kalousek, Sobotkův nástupce a možná i předchůdce. Pokud to má nahlášeno i Nejvyšší, je bezesporu všechno v pořádku. Jako s Grossem, Tučným, Čunkem, Topolánkem a… Sorry, musím končit, už mám k dispozici pouze posledních pár řádků na poznámku…

(POZNÁMKA. Protože již za pouhý měsíc svého blogování znám reakce několika jednotlivců na mé příspěvky upozorňuji, že zdaleka ne všechno, co jsem dnes sepsal, myslím smrtelně vážně. Děkuji za pochopení.)

Reklama