Na stavbu kousku dálnice (dle českých norem a na základě zavedeného systému rozdělování úplatků) částka pochopitelně zanedbatelná, zatímco centrům léčícím nákladné choroby jistě výrazně pomůže. V této souvislosti se však nabízí úplně jiná otázka, týkající se každého: kolik by bylo na tyto účely odvedeno (ne vybráno!) ve skutečnosti, kdyby každá zaplacená částka byla řádně dokladovaná? Zřejmě jste to poznali také: někde, především ve velkých zařízeních, si můžete koupit stvrzenku (její druhá polovina je váš doklad), zatímco ne každý soukromý lékař vám potvrzení o zaplacení dá. Že je to jedno? Že vám to stejně nikdo neproplatí? Chyba lávky!
Lékař je dle zákona povinen doklad o zaplacení vydat. (Ovšem jenom na požádání pacienta! Pokud to odmítne, můžete si na něj stěžovat u zdravotní pojišťovny.) Lékaři se soukromou praxí totiž musejí vybrané regulační poplatky přiznat, řádně je zdanit a navíc oznámit jejich vybrání vaší zdravotní pojišťovně, která je zapíše do vašeho limitu 5000 Kč. Opačný postup je jasný: nepřihlášené nezdaněné poplatky spadnou celé do kapsy lékaře. Že jim to přejete? Potom si ovšem nestěžujte, že vám u zdravotní pojišťovny nenarůstá limit, a vy tak (bez možnosti reklamace vzhledem k nevyžádaným potvrzenkám) platíte a platíte dál.
Taky jsem se v pátek ještě v devět ráno dočetl (na informační liště zpravodajství ČT), že naši fotbalisté zahájili kvalifikaci bezbrankovou remízou v Sev. Irsku. Novináři říkávají žertem (to když se jim omylem dostane do novin tzv. double), že dobrá zpráva se dá číst dvakrát. Zato blbá, podle mínění ČT, zřejmě x-krát, protože je čerstvá i 35 hodin po skončení akce.
V MfDnes známkují výroky a činy politiků a lidí veřejných. Tentokrát se mimořádně dostalo i na obojživelníka, středoamerickou žabičku považovanou již za vyhynulou. Dostala jedničku – zřejmě za to, jak dokonale se skrývá prý před nenasytnými čápy. Absurdní představa: pták s velkým rozpětím křídel (a už v žádném případě čáp, který si kořist shání buď broděním kolem českých rybníků či vyhledáváním mršin na africké savaně) volně poletuje a loví v deštném pralese ve větvoví tak hustém, že jím většinou nepronikne ani sluneční svit. Za tuto zoologickou mystifikaci dávám autoru P.Dudkovi pětku, naopak jedničku mu připisuji za přičinlivost dělat ze čtenářů blbce.
Karel Steigerwald, vedle novináře také divadelní dramaturg, si v témže deníku postěžoval, do jakých malicherností, žoviálních vtípků a znicotňování života upadla po revoluci česká kultura včetně divadla. Žádná velká a dramatická témata, jako by před i po Listopadu ničeho nebylo. Pravdu má, vedle vykřičníku by však měl položit i řadu otazníků (a jako zasvěcenec současně mnohé zodpovědět). Což žádná témata nejsou? Což nikdo ze současných autorů nepíše? Což v těch desítkách scénářů, které nabízejí divadelní agentury, není nic ´jsoucího aktuálního´? Nebo je, a divadlům se do toho nechce? Chtějí ušetřit? Proto se místo současného do současnosti donekonečna přešívají již dávno volní všichni ti Shakespearové, Čechovové, Dostojevští a další? Není to snad tím, že pod ´novátorskými´ úpravami nejsou podepsaní nějací noví autoři, ale již staří známí harcovníci prken, jež znamenají svět a pravidelný příjem, tamní režiséři, dramaturgové, ba dokonce ředitelé? Jako bychom i v divadelních křeslech seděli na fotbalové tribuně: hle jaká pěkná, konstruktivní a na tutovku zahraná malá domů…