Díky této direktivě se na jejich policích objevily i ty v knihkupectvích jinak dávno beznadějně vyprodané tituly; kdo měl v knihovně známost mohl se těšit, že časem se podpultovka – režimem sice nezavržená, leč přesto pouze trpěná – dostane i na něj. Už to tak zřejmě není. Přiznám se, že nevím jak, pouze to na mě dělá dojem, že teď se nakupuje knihovnám ze státní kasy, tedy i za milióny daňových poplatníků, ač se to dalo pořídit zadarmo.
Jako obyvatel Prahy 8 se coby vypůjčovatel pohybuji mezi knihovnou v Bohnicích (kde mám letitou známost) a Ďáblicích, kde bydlím. Když jsem, jako hrdý autor, v Bohnicích na známosti vyzvídal, jestli mají moji poslední knihu, podívala se do počítače a smutně pokrčila rameny: „Nemáme, ona Městská knihovna nekupuje všem pobočkám všechno.“ Odsmutnila se až poté, když jsem ji ujistil, že jim dva kousky věnuji.
A když ´charita´ v Bohnicích, tak taky v Ďáblicích. Tam jsem se dnes vydal rovnou se čtyřmi svazky svých dvou posledních titulů a tetelil se předem vidinou díků, jimiž budu zahrnut. Avšak mladík maturitního věku, jenž toho má zatím sotva mnoho načteno, a jenž na sebe vzal roli odpovědné osoby, se ani náhodou nezajímal o obsah mé tašky. Utřel mě jako prdýlku novorozeněte, řka přísně a nekompromisně: „Jestli nám chcete něco věnovat, tak přineste seznam, a my si vybereme!“ Nestačil jsem ani na sucho polknout: „Já vám ze svých autorských výtisků dobrovolně věnuji nové knížky v prodejní ceně přes tisíc korun, a vy je nechcete?“ Mladík byl neoblomný: „My nebereme všechno!“ Zbývalo už jenom dodat, že jeho čtenáři si novými svazky ďáblickou knihovnu rozvracet nedají.
Zaplaťpánbůh za Listopad, opakuji si často. Ale semo-tamo nějaká ta zaběhnutá direktiva přece jenom zůstat mohla…
Blog | Jiří Macků