Není mnoho podobných osudů, podobných příkladů světské slávy i její pomíjivosti. A jaký to byl přitom hokejista! Opora slavné Sparty i reprezentace, hvězda světových šampionátů. Celkem devět jich absolvoval, a to ho režim i režimu posluhující ´kamarádi´ ještě o pár ošidili. Kdo jiný než on by si k 90 letům českého hokeje zasloužil alespoň Pamětní list, jenž v prosinci 1998 slavnostně rozdával předseda svazu Karel Gut. Jenže i kvůli němu ho odmítl osobně převzít.
Tankový prapor na ledě
Hokej je hra nervní. Vyžaduje zápal jako snad žádná jiná, ale stejně tak chladnou hlavu, klid, zodpovědnost, obětavost. Pamětníci tvrdí a knihy dokládají, že právě on byl prototypem takového obránce. Rodák od Českých Budějovic (1933) ovšem brusle tupil jenom na pražském ledě: začínal v Podolí, vlasti sloužil u Tankisty a slávu sklízel ve Spartě. Byl velkým bojovníkem, vždy hrajícím jako o život, ať již měl na dresu velké ´S´, černou siluetu tanku nebo dvouocasého lva. Veškerá konkurence ho dobře znala: houžev, obětavec, tvrdolín, ale vždy fair válčící chlap. Suverén, jenž se i ve chvílích nejvyššího ohrožení nebál u mantinelu vykouzlit neuvěřitelnou a dodnes nezapomenutelnou kličku. Celý sportovní život věnoval Spartě, nedobrovolně ji opouštěl pouze dvakrát: na začátku kariéry o tom rozhodli vojenští páni, a takřka na konci vážné zranění. V jejím dresu propotil většinu sezón. Těch ligových bylo celkem sedmnáct, zápasů asi 370, gólů 80.
Když na podzim 1953 dostal povolávací rozkaz, mohly se o nadějného obránce teoreticky přetahovat tři armádní týmy. Skutečnost však byla mnohem prostší: z čerstvého mistra republiky se měl stát pouze jeden z bezejmenné masy všeobecně opovrhovaných černých baronů. Kdosi rozhodl, že službou u Pomocných technických praporů zaplatí za zradu rodinných příslušníků, když to po Únoru jeho otec s bráchou vzali přes šumavské hvozdy bez velkých kliček rovnou do Austrálie.
„Z vojenské správy mě však bez vysvětlení zase poslali domů. Jako plánovač jsem se v ČKD podílel na konečné a horečné montáži slavných tanků T-34, tam jsem byl asi armádě platnější. Byla to nervózní doba plná hrozeb z blížící se třetí světové války. Ještě celý podzim jsem chodil do fabriky a oblékal dres Sparty, než přišel nový povolávací rozkaz. Vlastně ten původní s jedinou změnou: kód ´52-Pomocné technické prapory´ byl přeškrtnut.“
Minimálně dva roky bez sportu by asi znamenaly konec kariéry. Přihrála mu však náhoda. Ambiciózní velitel tankových vojsk gen. Janko nelibě nesl, že po ATK vznikla i Křídla vlasti, a tak si prosadil vznik Tankisty i jeho bezodkladné zařazení přímo do nejvyšší soutěže. Pro mužstvo zelenáčů navíc získal jako trenéra Josefa Kuse, ještě v předchozí sezóně Tikalova spoluhráče z mistrovské Sparty. Pro něj již nebylo složité vyběhat talentovanému mladíku hokejovou vojnu. Ale ani generál nebyl všemocný: jeho chráněnec, blízký příbuzný zrádných emigrantů, nesměl za žádných okolností vycestovat ani do Polska.
V první sezóně se nesehrané mužstvo poznávalo, ovšem již za rok postoupilo do finálové skupiny, porazilo Spartu, remizovalo s Rudou hvězdou a nakonec skončilo druhé! Kdo by z té euforie pospíchal, podepsal to armádě ještě na další rok. Netušil že na poslední, a to neodvolatelně a pro celé mužstvo. Tak jak jedna z mnoha oblíbených reorganizací dala Tankistovi vzniknout, tak další jeho existenci zase na jaře 1956 jedním škrtem pera ukončila.
Já do bráchy, brácha do mě
Škrt v povolávacím rozkaze zavinil, že o nehynoucí slávu se mu nepostaral populární Švandrlíkův román o ´baronech´ s černými výložkami. Přesto se nakonec literární postavou stal. Dramatický střet dvou bratrů na olympijském turnaji v roce 1960, navíc v ´protivných´ dresech, si přece skvělý sportovní publicista Ota Pavel nemohl nechat ujít (v povídce Dva bratři ze sbírky Cena vítězství). Vždyť to byl právě on, kdo před třinácti lety jako kapitán dorosteneckého družstva Sparty vybral při náboru malého Frantu do svého družstva.
Tenkrát v šedesátém odlétal do amerického Squaw Valley provázen vztyčeným prstem žoviálního příslušníka StB: „Jistě dobře víš, s kým se tam setkáš…“ Věděl, bylo to v novinách: jistý Tikal, křestním jménem Zdeněk, hraje za Austrálii. Konečně si s ním mohl, po dlouhých dvanácti letech, všechno vyříkat. Ke druhé konfrontaci došlo na ledě, Zdeněk tváří v tvář bráchovi, vyhlášenému lamželezovi. Rozhlasový reportér právě hlásil domů výslovností záměrně zašifrovanou informaci „Tajkl prudce najíždí na Tikala“, když vzápětí poněkud naivní australskou kličku skosil na všech kluzištích obávaný český bodyček, jenž nikdy neznal bratra, v tomto případě ani rodného.
Sázející sportovci socialismu do vínku
Byl to tenkrát velký rok nejen olympijských bojů a domácích společenských událostí, ale taky jednoho velkého skandálu. Provalilo se, že naši přední sportovci si z dramatických bojů o body udělali kšeft, že s úspěchem sázejí na vlastní předem domluvené výsledky, v nichž neúspěchy favoritů hrály rozhodující roli. Mocenská elita, jež se právě chystala slavnostně vyhlásit dobudování socialismu v zemi, šokována přikázala strčit případ do šuplíku. Justice již dávno složitý případ uzavřela, s odhalením však bylo nařízeno počkat. Nejprve přece musejí zdárně proběhnout volby. Potom zasedání ÚV KSČ a všelidové manifestační přijetí nové ústavy. Do třetice světem obdivovaná celostátní spartakiáda. A ke všemu ta olympiáda…
Čtyři největší viníci a organizátoři to dostali u Hlavního soudu natvrdo, zbývající byli potrestaní v rámci tělovýchovné organizace. Z týmu Sparty plný tucet hráčů, František Tikal nechyběl. „Ani nevím jak jsem k tomu přišel. Jednou, bylo to po utkání s Kladnem, mně Zábrodský, jenž měl na starosti peníze, a kapitán Gut oznámili, že i mně odebírají dvě stovky prémií. Nevěděl jsem proč, ale byl jsem bažant a nikdo mi nic nemínil vysvětlovat. Až později mi došlo, že peníze odepřené všem byly zřejmě použity na sázení a uplácení. “
Tzv. čestné soudy ÚV ČSTV nešetřily třemi druhy trestů: zákazem činnosti, vyřazením z reprezentace a odebráním čestných titulů. Postihlo to i Tikala, přišel o půl sezóny a ´mistra sportu´. Na polehčující okolnosti nebyl brán zřetel, i když jednu – aniž si to uvědomil – měl: „V sezóně 1958-59 jsem, nic netuše, asi výrazně zasáhl do výsledkových počtů. Hráli jsme ve Vítkovicích, a pravděpodobně bylo oboustranně vsazeno na remízu. Abych snad nepřekážel domácím střelcům, uklidil mě hrající trenér Zábrodský překvapivě na křídlo druhého útoku.“
Jak byl zvyklý bojoval i na nezvyklém místě, dokonce vstřelil dva góly. To ovšem neměl dělat, potom už ho ´šéf´, sotva bez souhlasu kapitána Guta, na led nepustil. Přesto Sparta vyhrála 5:3, Sazka přišla o jednu z plánovaných a finančně zajištěných tutovek a všichni zasvěcení sázející o výhru. O tom, že se veze s ostatními, se pak dozvěděl na podzim 1959 během zájezdu po Moravě. „Přišli za mnou opět ti dva, Zábrodský s Gutem, a jednoduše mi oznámili, že nás čeká průser. Nás všechny…“
Lesk a bída jedné legendární dvojice
Všechno co uměl musel nadřít v tréninku. Padesátkrát, stokrát si na opuštěném kluzišti nastřeloval kotouč na mantinel, rozjel se mu vstříc, ztlumil na čepeli, a pak se prudkou kličkou zvrátil do protisměru, aby setřásl imaginárního soupeře. Dvěstěkrát, pětsetkrát, až stárnoucí kosti opakovaně namáhaného kotníku povolily. A právě před vrcholnou metou každého sportovce, před olympiádou, toho roku 1968 v Grenoblu. Příliš pozdě bylo na vyléčení, a tak raději všechno přiznal.
Z reprezentace byl vyřazen okamžitě, doslova přes noc o něj ztratila zájem i Sparta. „Aby mě neměli na očích, bez řečí mě uvolnili do zahraničí. Naštěstí. Po srpnu 1968 už by z toho asi nic nebylo. Ve Štýrském Hradci jsem byl hrajícím trenérem, a ještě k angažmá přibral i rakouskou reprezentaci.“ Není to tak běžné, aby i výtečný hráč bez zaváhání a úspěšně přešel k trenérské práci, dokonce u cizí reprezentace. Na velkou kariéru bylo zaděláno, ale její vidina se záhy rozplynula jako mlha nad ledem.
Český sport má několik krví či duší spřízněných dvojic, které pomáhaly šířit jeho slávu. Dlouhá léta byla na hokejových kolbištích pojmem i dvojice Gut-Tikal. Prožili během nich hodně společné slávy, ale i mnohé, co na lesk jejich spolupráce vrhá stíny. Poprvé byl František Tikal do národního týmu nominován až v sezóně 1955-56, ovšem pouze pro utkání na domácím ledě. Trenér Bouzek ho přesto chtěl vzít na olympiádu do Cortiny, ale jeho nominaci neprosadil. „Když moje zařazení Bouzek obhajoval, dva respektovaní mluvčí týmu a mí sparťanští spoluhráči Zábrodský s Gutem pro mě ruku nezvedli. Proč, to mi nikdy neprozradili.“
Po výbuchu v Cortině však ani nemusel litovat. Navíc selhání stárnoucí generace kolem Zábrodského umožnilo příchod mladším. Nyní se sešel s Gutem i v národním týmu, spolehlivou dvojici vytvořili na čtyřech světových turnajích. Olympiáda ve Squaw Valley byla poslední; aniž to v té době ještě někdo tušil, na americké půdě zazněla reprezentační labutí píseň jeho partnera. Karel Gut, jeden z nejzasvěcenějších aktérů v aféře Sazka, musel po procesu vrátit titul zasloužilého mistra sportu a hlavně reprezentační dres i s kapitánskou páskou. Už mu ho pak nikdo znovu nenabídl, a smrákalo se také nad jeho ligovou kariérou. Odejít se mu však nechtělo.
Vzpomíná bývalý hráč Sparty a reprezentant Jiří Pokorný: „Obranná dvojice Gut-Tikal vešla do historie, ale málokdo tušil, kolik je v tomto svazku vypočítavosti. Na sklonku svého působení ve Spartě, zvláště poslední dva roky po pětatřicítce, si Gut držel Frantu jako zachránce, ten za něj musel na ledě všechno oblítat. Gut mu dlouho sliboval, že oni dva se zase sejdou, že spolu budou trénovat reprezentaci. U toho jsem byl, to jsem slyšel na vlastní uši. Že se to nikdy nestalo ví každý.“
Ale také dvojnásobným ´mistrem světa´
Tvrdý bojovník i jeden z nejtechničtějších obránců. Vždy fair, na ledě i mimo něj. Přijímal mnohé pocty a jednou i trest. Rozdával bodyčeky i dobrou náladu. Pomáhal, jak se dalo. „Leckdy mě kamarádi využívali k nejrůznějším službám. Zvláště Zábrodský, ale pomohl jsem i mnoha jiným. Zvláště když se shánělo nějaké podpultové zboží. Dělal jsem to pro ostatní rád… V obranné dvojici si musejí hráči pomáhat. Mě nejprve, když jsem začínal, pomáhal Kristian Cee, pak jsme to zase spolu táhli s Karlem Gutem. Fakt ovšem je, že poslední dvě sezóny jsem se za něj opravdu hodně nadřel… Ale neměla to být půjčka za oplátku. Je pravda, že mi sliboval trenérskou spolupráci, často jsme o tom spolu hovořili, probírali to horem dolem, plánovali. Ale pak už si najednou na nic nevzpomněl. S místem mi pomohl, jako ústřední trenér svazu, jenom jednou: když mě doporučil odejít trénovat do Sosnowce.“
Opačným směrem, než Gut šest sezón jezdil za markami do Landshutu. Mezitím jeho legendární spoluhráč sešel z očí a tak mnohým definitivně i z mysli. Když se Tikal po dvou sezónách z Polska vrátil, žádné místo pro něj, a to už vůbec nikdy, nebylo. V té době se navíc musel loučit i s druhým velkým snem: z obou synů vychovat zdárné nástupce na ledě i v životě. Jenže ač se snažil jak mohl, synové zdární nebyli a promarnili nejen svůj talent. Došlo to až tak daleko, že byl Tikal soudním rozhodnutím ustanoven zákonným pěstounem obou vnuček.
A na to vše sám, ovdovělý a co nevidět důchodce s jediným platem. Kristian Cee, jenž ho jako kapitán Sparty přivedl z dorostu do ligového týmu již jako šestnáctiletého, podal pomocnou ruku i po půlstoletí. „Franta pracoval jako vedoucí provozu výroby v obchodě. Měl rozhodně schopnosti zastávat nějaké lépe placené místo, a tak jsem mu chtěl pomoci. Oslovil jsem známého, jenž právě odcházel z místa ředitele Centrální banky dělat finančního poradce ke Chvalovskému do masokombinátu, se žádostí o nějaké slušné místo. Po několika dnech se však telefonicky omlouval, že z toho nic nebude. Pan prezident fotbalového svazu a podnikatel se informoval u pana prezidenta hokejového svazu a podnikatele, a bývalý Frantův spoluhráč ze Sparty i reprezentace Gut to Chvalovskému rozmluvil. Tikal prý není pracovně spolehlivý, má sklon k alkoholu – to bylo jeho doporučení…“
Ke všem nepříjemným vzpomínkám se pokaždé vracel jen velmi neochotně. Odmítl se bavit i o tom, jak se mohl dostat na seznam spolupracovníků StB. Naštěstí byla řada mnohem příjemnějších témat, jak je přinesla zvláště reprezentační kariéra: 146 utkání, 30 gólů a devět světových šampionátů včetně dvou olympijských turnajů. Na stupínky vítězů se svými kapitány v duchu vystoupil celkem šestkrát, na nejvyšší však nikdy. I když… V roce 1964 a 1965 byl vyhlášen nejlepším obráncem turnaje, tedy vlastně mistrem světa mezi přítomnými obránci. V Innsbrucku znovu po šestnácti letech pomohl pro Československo vybojovat olympijské medaile, a za rok v Tampere přispěl k tomu, že jsme oba slavné zámořské týmy smetli z ledu celkovým skórem 20:0!
(Tato aktuální vzpomínka je částečně krácený materiál psaný v roce 2002 na objednávku týdeníku Reflex. Nikdy nevyšel. Když na mě odpovědný redaktor naléhal, že některé pasáže musím změnit, a naopak se rozepsat o tom, jakým byl František Tikal neodpovědným otcem, který zanedbal výchovu svých synů, odmítl jsem to a rukopis si zase odnesl…)
Jiří Macků