Dvojnásobná mistryně světa v krasobruslení 1949 a 1950 Alena Vrzáňová opět zavítala do rodné země, tentokráte u příležitosti uvedení mezi legendy našeho sportu. (Proč na to čekala tak dlouho je už otázka jiná.) Šéfredaktor Otakar Černý, bodrý pantáta naší sportovní novinařiny, si ji pozval do pořadu Na slovíčko zřejmě aby znovu dokázal, jak chabě se orientuje v některých tématech sportovní historie. Tentokrát v událostech souvisejících se znemožněným startem hokejových mistrů světa v Londýně v roce 1950.
Připomeňme si, že 13. března 1950 bylo (doslova ze dne na den po londýnské emigraci staronové světové šampiónky Vrzáňové) na nejvyšších místech rozhodnuto, že hokejisté k obhajobě svého titulu do téhož Londýna nesmějí odletět. A co víc: následovalo zatýkání, sedmiměsíční vyšetřovací vazba, proces u Státního soudu a mnohaleté tresty odnětí svobody. Emigrace jednoho člověka je od té doby dávána do souvislosti s nebezpečím emigrace celého kolektivu, ba dokonce za příčinu všeho.
Následující řádky jsou takřka doslovným přepisem jejich rozhovoru na toto závažné, leč odbyté téma.
Černý: Kolem této události se objevilo mnoho fám, co vy sama o tom soudíte?
Vrzáňová: Věřím, že to nebyla moje vina, i když někteří říkají, že jsem zavinila, že hokejisty nepustili. Já sama však slyšela jinou verzi.
Černý: Já žádnou jinou verzi neznám, a že se o to starám hodně. To vám možná řekl někdo zlý člověk.
Vrzáňová: To leželo někde jinde.
Černý: Samozřejmě.
Vrzáňová: Cítila bych se špatně, kdyby se říkalo, že kvůli tomu, že jsem zůstala v zahraničí, je nepustili.
Černý: Ale tomu nevěří nikdo. Nikdo, kdo jsme to prožili, ani ti, kteří to znají z literatury tomu nevěří.
Takže popořádku… Vrzáňová prý sama slyšela jinou verzi, leč neprozradila ji. Černý naopak žádnou jinou verzi nezná, ačkoli se ´o to stará hodně´. Kdyby se ovšem skutečně staral, věděl by vše. Externím spolupracovníkem televize je již od roku 1969, nezná však dosud publikovaná fakta a nikdy se nepochlubil, že by o události hovořil se samotnými hráči. Přitom například publikace Ztracená léta vyšla již v roce 1990, kdy ještě žili – s výjimkou B. Modrého – všichni účastníci. Černého to však neinspirovalo, jeho autoritou je pouze V. Zábrodský, jenž jediný se z celé tragédie vykroutil. Sám nevěří vzpomínané verzi, i když to prý taky ´prožil´; klobouk dolů – na dítě, které v březnu 1950 ještě ani nechodilo do školy, obdivuhodná paměť a selekce faktů…
Onen ´zlý člověk´ nebyl pojmenován, což je další z Černého oblíbených nakousnutých mystifikací. Zlým je totiž v jeho očích každý, kdo uvádí jiná fakta, než jsou jemu příjemná a pouze kterým věří. Jedním z nich budu bezesporu i já, protože jsem do svých prací snesl fakta v podobě desítek osobních výpovědí a archívních materiálů. Zlí budou i další, a hlavně všichni postižení hráči, kterým byla souvislost s emigrací krasobruslařky a jejich zákazem nad slunce jasnější. Už na letišti v sobotu 11. března to konstatovali: „Sakra, nezkazí nám to ta Ája?“ A P. Hainý to shrnul i za ostatní: „To je všechno v souvislosti s Vrzáňovou. Alena je chytrá, ale měla s tím počkat, až bude naše mužstvo v Anglii, takhle nám to vše zkazila. Až uvidím na Štvanici paní Vrzáňovou, tak tohle jí řeknu!“ Navazuje vzpomínka druhé z krasobruslařských reprezentantek D. Lerchové: „Vybavuji si, že když Vrzáňová v Londýně opustila výpravu, někomu z naší party to došlo: Proboha, a teď mají přijet hokejisté…“ Po letech mi souvislosti potvrdil i dobře informovaný funkcionář prof. V. Hendrych, pozdější místopředseda SÚTVS: „Skutečně poslední kapkou do poháru trpělivosti byla Vrzáňové emigrace. Až potom bylo narychlo a definitivně rozhodnuto o neuskutečnění startu v Londýně.“ (všechny citáty jsou z publikace Na oltáři komunismu, str. 125 a 126)
Navíc zajímavou tečku za šéfredaktorovými výlevy udělal jeho podřízený M. Langer, krasobruslařský expert redakce, jenž na přímo položenou otázku odpověděl: „Ne že by za to mohla, že by to byl její cíl. Způsobila to jenom mimoděk.“ Tedy způsobila – a Černý konečně sklapl.
Vraťme se však ještě k rozhovoru, a uveďme na pravou míru jednu skutečnost. Vrzáňová v minulosti opakovaně tvrdila (ve starším medailónku ČT, ve své biografii, i v rozhovoru se mnou), že původně emigrovat nemínila, že se chtěla hned po absolvování několika pro šampiónku povinných exhibicí vrátit. Že však ve skutečnosti nechtěla, potvrdila nyní: „Odjela jsem do Londýna s lehkým srdcem, že se nemusím vrátit, a s klidem, že rodiče už brzo uvidím.“ I ona byla, po předchozí emigraci třetí z původní krasobruslařské party J. Nekolové, v důvodném podezření, vykoupila se pouze úpisem ďáblu: „Na ministerstvu zahraničí mi dali podepsat prohlášení, že po mistrovství odletím do Moskvy. A pokud se nevrátím, odnesou to rodiče. Po dohodě s nimi jsem to podepsala.“ (Na oltáři komunismu, str. 123) Z rodičů to však tvrdě odnesl pouze otec. Pouhých šestnáct dní po emigraci dcery totiž emigrovala i její matka, přitom koordinovaný útěk tří linkových dakot z Bratislavy, Brna a Ostravy do západoněmeckého Erdingu musel být bezesporu utajovaně připravovaný dlouho předem. Tak se také stalo, že P. Hainý se s paní Vrzáňovou už nikdy nepotkal. O porušení slibu, danému totalitnímu režimu, si můžeme myslet své, každopádně tato ´zrada´ především odpovědného ministra a partajního jestřába V. Kopeckého byla rozhodujícím mementem, aby režim neriskoval další celosvětovou ostudu. Vrzáňová pochopitelně přímo tragédii hokejistů nezavinila. S vysokou pravděpodobností, blížící se však jistotě, lze tvrdit, že rozhodný životní krok jedné krasobruslařské mistryně světa se stal osudným pro několik hokejových mistrů světa. Navzdory tomu, co si o události, i o všech ´zlých´, kteří jsou o těchto souvislostech přesvědčeni, myslí osvědčený cenzor sportovní historie Černý.
A pokud jsme již na teritorii Kavčích hor, u svérázných interpretací historie ze strany sportovní redakce a při zmínce osoby V. Zábrodského, ještě něco na okraj. Můj neustávající boj s pány Černým, Zárubou a Lukšů (o pravdách, které nemohou zpochybnit, přesto to opakovaně dělají) je sice beznadějný, protože to oni vládnou obrazovce, a své oponenty na ni nepustí, přesto ho v duchu Werichovy výzvy dál podstupuji.
Někdy v listopadu 2008 mi šéfkomentátor Záruba hrdě napsal, že sportovní redakce právě udělala obsáhlý rozhovor se Zábrodským, v němž bude konečně odhalena ta pravá pravda, a nic než (Zábrodského) pravda. Uplynulo 14 měsíců, a pořad nikde. V té souvislosti prozrazuji, že redakce publicistiky ČT začala pracovat na hodinovém dokumentu Postavení mimo hru (o osudech uvězněných mistrů světa) letos v srpnu, a ačkoli jsme natáčeli na osmi místech v Praze, a také v Plzni, Jáchymově a na lágrech Bytíz a Vojna, film byl hotov již v listopadu; je připravený k 60. výročí rozmetání týmu mistrů světa v březnu. V České televizi zřejmě nelze házet všechny redakce do jednoho pytle…