Po šedesáti letech si ve své biografii Skutečný příběh hokejové legendy (z níž jsou všechny jeho citace) přesně vzpomíná nejen na průběh jednotlivých hokejových bojů, ale i na to, s kým ve kterém utkání nastoupil, kdy jak komu nahrál na gól, jakou fintou on sám vyzrál na soupeřova brankáře. (Humorná je zvláště pasáž z televizního záznamu, kdy si na dotaz R. Záruby obdivuhodně vzpomíná, kdo tehdy v národním týmu žvýkal, a kdo ne.)
Jindy však paměť silně selhává. Zvláštní na tom ovšem je, že právě v případech pro historii hokeje či osudy jednotlivců tak důležitých. Důležitějších než sestavy, výsledky a góly. A zcela vedle bývá zvláště tehdy, kdy se to nějak bytostně týká právě jeho: kdy co kde udělal, kde komu co řekl, jak se zachoval. Potom se pravdy, tak jak si ji pamatují druzí, tedy pravdy počtem výpovědí jistě objektivnější, scvrknou na subjektivní a poté navíc dodatečně censurované dojmy vlastní. Z nevinných se tak v prořídlé paměti snadno stávají viníci – a naopak.
Záměrem příštích řádků však nebude dokazovat, kdo byl kým. Bude to jenom srovnávání známých skutečností a názorů, tvrzení proti tvrzení, i když jenom jednoho proti mnohým. Obrázek si soudný čtenář jistě udělá sám. Všechna fakta, oponující Zábrodskému, byla již před časem zveřejněna v tetralogii Utajené stránky hokejové historie, aniž na ně on sám kdy nějak reagoval. Aniž to autoři jeho biografie vzali v potaz, natož aby to jakýmkoli způsobem zpochybnili…
PŘÍPAD BUCKNA „Na konci roku 1946 se do Čech vrátil Mike Buckna. S vedením LTC si vyjednal, že bude znovu trénovat první mužstvo. A taky se pak logicky vrátil k reprezentaci. Bucknovi museli jistě slušně zaplatit. Nevím, kolik od klubu inkasoval, a nikdy jsem mu to nezáviděl,“ vzpomíná Zábrodský. Sám Buckna na to vzpomíná jinak: „Moje problémy vznikly záhy po návratu. Reprezentaci trénoval Tožička, a klan Zábrodských se připravoval, že ho potichu vystrnadí a všechno jako šéf převezme Vovka.“ Že by kapitán a šéf mužstva, syn vedoucího LTC a blízký náčelníka LTC Vodičky neměl tušení, kolik Buckna bere? Zábrodský: „Nevím, proč přesně odešel z LTC. Myslím, že vedení klubu mu dál nechtělo vyplácet takové peníze.“ Milan Matouš, reprezentant v hokeji i tenisu: „Buckna byl slušný člověk, který rozuměl hokeji. Ne ovšem politice a čachrům Zábrodských.“ Vypuzení legendárního Buckny nebylo výsledkem bezgólové remízy s Kanadou na olympiádě ve Sv. Mořici. Tahanice kolem taktiky či promarněné zlaté šance byla jenom zástěrka, za vším byly především peníze. Všeobecně se vědělo, že je to za dva trenérské a jeden hráčský úvazek až čtvrt miliónu ročně. Oldřich Němec, mistr světa 1949: „Za vyprovokovaným odchodem Buckny po olympiádě nebyly ani tak spory o herní taktiku, jako o peníze.“ A Zábrodského paměť kontruje: „Jestli se někde objevil názor, že jsem proti Bucknovi brojil kvůli penězům, tak to je úplný nesmysl.“ Skutečně? Tuto vypovídající vzpomínku mi v dopise sdělil Karel Gut: „Jednou jsem se Zábrodského zeptal, proč po Svatém Mořici tak nehezky zlikvidovali Matěje Bucknu. Odpověděl mi bez rozpaků: Řekl jsem si, proč by měl brát tak velké peníze on, když je mohu brát já…“
Prostě peníze a V. Z. bylo všeobecně obehrané téma. Toto například uvedli ve svých zaarchivovaných výpovědích jeho nejbližší spoluhráči: Velice rád má peníze, za kterými jde až do důsledku. (Václav Roziňák) – Strašně rád má peníze a stále se snaží jakýmkoli způsobem je nabýt. (Stanislav Konopásek) A pro důkaz, o co mu vždy šlo až v první řadě, ještě písemná zpráva z archívu ministerstva vnitra: Vladimír Zábrodský jako profesionál obdržel v letech 1947-49 od LTC celkem 196 000 Kč.
PŘÍPAD MÜLLER K averzi vůči Bucknovi zneužil V. Z. dokonce tragédii spoluhráče Vladislava Müllera. V březnu 1947 si vyjel LTC na turné do Bavor, a protože bylo exhibiční, v utkání s americkými vojáky posílilo domácí několik Pražáků, mj. Müller. Rychlý leč nepříliš disciplinovaný hráč, jehož Buckna ten rok vyřadil z reprezentace, se chtěl předvést v nejlepším světle, a tak se i párkrát dostal do kontaktu s pozičně a tvrdě hrajícím Bucknou. Zábrodský: „V novinách se psalo, že si to udělal o mantinel. Ale na to hrazení ho narazil Buckna. Trefil ho dvakrát, a pak ho srazil bodyčekem ještě jednou.“ Ostatní na to vzpomínají jinak: Müller, létající po ledě jako ďábel, jednou v plné rychlosti škrtl o beton brankáře Jirky, ztratil rovnováhu, a po nárazu na hrazení utrpěl tak vážná vnitřní zranění, že jim za několik dní podlehl. Účastníkem utkání byl i Josef Kus: „Zábrodský poté nechutně využil Müllerovy tragédie, aby vymyšlenou vinu hodil na svého protivníka Bucknu.“
PŘÍPAD AUTOHAVÁRIE Jednoho pozdně letního dne roku 1949 se vracel hokejový tým LTC z fotbalového utkání v Mělníku. Veselá nálada, přetavená do rychlé jízdy a vzájemného předjíždění Bubníka se Zábrodským v nedávno zakoupených tudorech, skončila v Kobylisích havárií a tragédií, usmrcením místního obyvatele. Zábrodský: „Já jel první, a najednou vidím, že mě chce Bubník předjet. Nezpomalil jsem, ale on ještě přidal, a tím pravděpodobně ztratil kontrolu.“ Bubník: „Zábrodský mě předjížděl, a když mě při nájezdu do zatáčky takzvaně zavřel, musel jsem dupnout na brzdu a vůz dostal smyk…“ Oba provinilci stanuli před soudem… Zábrodský: „Ze zavinění havárky byl obviněn Bubník, já tam byl jako svědek, žádnou podmínku ani pokutu jsem nedostal. Ani nevím, jak soud dopadl, ale nějaký podmíněný trest Bubník dostal. Obhajoval se, že u jeho auta nefungovaly brzdy; bylo docela šikovné, že mu to potvrdili.“
Pokud uvěříme verzi Zábrodského ptejme se proč – jako předjížděný – nezpomalil, když to byla jeho povinnost. Už v tuto chvíli se stal spoluviníkem. Havarovaný Bubníkův vůz byl podrobený technické prohlídce, která pro soudní jednání konstatovala, že součástí brzdového oběhu tudorů byly slabé gumičky; ta při prudkém sešlápnutí pedálu praskla, a vůz se stal neovladatelný. Ptejme se dál: proč tuto oficiální zprávu bagatelizuje Zábrodský jako nějakou Bubníkovu (či dokonce soudcovu?) ´šikovnost´? Bubník: „To, že auto bylo neovladatelné, mě zachránilo, přímé viny mě tak zprostili, a u soudu jsme to za rychlou jízdu schytali stejnou měrou: dva týdny podmíněně na rok. Jenže on se odvolal. Nové řízení probíhalo až po roce, v době, kdy jsem byl již odsouzen Státním soudem. Mě přivedli k jednání v poutech, on přišel jako svobodný člověk, ale to mu bylo málo. Když mně do basy doručili nový rozsudek, nestačil jsem se divit: jeho viny zprostili, zatímco mě podmíněný trest změnili na nepodmíněný.“ Zábrodský znovu lže: kdyby nebyl potrestán, neměl důvod se odvolávat. („Na další soudní jednání v té věci si nepamatuju,“ tvrdí dnes.) Že však odvolání s novými verdikty proběhlo, potvrdil i dopis Bubníkovy sestry do vězení: „Tuto středu 13. listopadu se u soudu projednával ten případ s autem, byli jsme tam s mamkou. Vova už má zase všechno v pořádku…“
Kdyby se neodvolal, k žádnému dalšímu projednávání už nemohlo dojít ani v Bubníkově případu. K dokreslení Zábrodského charakteru snad už jenom věta z výpovědi Stanislava Konopáska: „Jest velice chytrý až mazaný, a velice si dává pozor, aby se nedostal do úzkých, a raději nastrčí druhou osobu.“
(Pokračování příště)