Reklama
 
Blog | Jiří Macků

Podraz starý šedesát let

V březnu 1950 došlo v poúnorovém Československu k události, která dodnes nemá v celém světě obdoby: mstivý komunistický režim ve vykonstruovaném politickém procesu odsoudil a do uranových lágrů poslal své hokejisty, nejlepší na světě.

Události v těchto dnech připomíná Český rozhlas Radiožurnál malým seriálem, který zaznamenal klíčové události jednotlivých dnů mezi plánovaným odletem a zatčením mužstva. Pořad s bývalým mistrem světa a muklem komunistických lágrů Augustinem Bubníkem natočil redaktor Pavel Petr, a od dneška se vysílá až do neděle ve 14,40 hod., a znovu večer v rámci souhrnného sportovního zpravodajství od středy do pátku mezi 19,10 a 20,00 hod., v sobotu a neděli mezi 18,30 a 20,00 hod. Zájemcům o sportovní historii nabízím přepis vzpomínek.

HOKEJISTÉ DO LONDÝNA, VRZÁŇOVÁ Z LONDÝNA

PETR: Konec zimy, to je už plné století pravidelně čas vrcholných hokejových bojů. V letech po druhé světové válce navíc spojovaný především se jmény Čechoslováků. Sportovní pamětníci je ještě dnes vyslovují s úctou: Modrý, Kobranov, Bubník, Roziňák, Konopásek, Jirka… Hokejoví mistři světa a držitelé stříbrných olympijských medailí, na konci 40. let 20. století snad nejlepší reprezentační kolektiv. Potvrdit to mají už za pár dní obhajobou titulu. Píše se pátek 10. března roku tisíc devět set padesát…

MACKŮ: Očekávání veřejnosti bylo vysoké, ale zasvěcení se netajili obavami. Hokejový odbor Československé obce sokolské jako by o úspěšnou obhajobu neměl zájem. Letní příprava by úplně odpadla, kdyby si ji sami hráči důrazně nevynutili. Reprezentační kontakty byly zoufale chudé, pouhé dva mezistátní zápasy na rozdíl od sedmnácti v sezóně předcházející. Poprvé byl zrušen start na Spenglerově poháru. Opora brankář Modrý, bez něhož si nikdo neuměl národní tým představit, byl zcela z formy, a na poslední chvíli se navíc reprezentace vzdal.

BUBNÍK: Přesto jsme si věřili a těšili se, že světu předvedeme herní novinku, která předběhla dobu o několik roků. Já a Vovka Kobranov, dvě křídla druhého Bouzkova útoku, jsme vytvořili jednu obrannou dvojici. Spolu se Zábrodského trojkou tak vířilo na ledě šest útočníků. Naší hru hned veřejnost překřtila na karusel, kolotoč.

MACKŮ: Fanoušci se těšili, zato na politických místech převládala skepse, obavy, dokonce i strach. Opory týmu v čele s kapitánem Zábrodským se už delší dobu netajily přáním působit v zahraničí, dokonce se o této možnosti hlasovalo. Emigrace špičkových sportovců se v měsících po násilném sjednocení tělovýchovy množily, kdyby se však do vlasti, budující socialismus, nevrátilo najednou celé mužstvo mistrů světa, byla by to pro režim celosvětová blamáž.

BUBNÍK: Poslední příprava proti švédskému klubu všechny naplnila nadějemi. Deník Lidová demokracie například napsal: „To, co předvedla první pětka, byl hokej skutečně hodný mistrů. Zařazení Bubníka a Kobranova do obrany ukázalo se býti skvělým tahem. Spolu se Zábrodského útokem předváděli hokej, jaký Praha ještě neviděla, před soupeřovou brankou roztočili kolotoč fint, klamavých přihrávek a střel…“ Skutečně, hráli jsme nejmodernější hokej té doby. Bylo vlastně jedno, kdo na jakém postu nastoupil. Všichni jsme byli mladí, o světový titul jsme mohli bojovat ještě několik let.

PETR: Večer 10. března ještě hokejisté absolvovali družební besedu s pražskými úderníky, spojenou se vzájemnými výměnami závazků, a v Tyršově domě vzrušením dlouho nemohli usnout. Zítra před polednem odlétají do Londýna…

ODLOŽENÝ START

PETR: Je 11. března 1950, sobota. Do odletu na světový šampionát zbývá posledních pár hodin, londýnský led už na ně čeká. Z ranního rozbruslení na Štvanici se však vracejí do Tyršova domu rozpačití: od přítomného fotoreportéra se dozvěděli senzační zprávu ze zahraničního rozhlasu, že staronová mistryně světa, krasobruslařka Alena Vrzáňová, se ze svého londýnského šampionátu nevrátí. To, o čem oni už dlouho jenom jednali, udělala v dokonalém utajení. Další sportovní velikán, který se obrátil k režimu zády. O odletu hokejistů se bude muset rozhodnout až na nejvyšších místech, zatím se odkládá…

BUBNÍK: Hráči byli rozčileni, ovšem o emigraci Vrzáňové pochopitelně oficiálně nepadlo ani slovo. Hlavním důvodem odkladu byla skutečnost, že rozhlasoví reportéři dosud nedostali anglická víza. Vedení výpravy a funkcionáři hokejového odboru Sokola se nás snažili přesvědčit, že jsme kolektiv, jedna parta, a proto musíme odletět spolu. Oponovali jsme, že jejich víza není náš problém, my potřebujeme trénovat, oni mohou přiletět dodatečně, tak jako kdykoli předtím. V krajním případě si jejich přítomnost v Londýně vynutíme třeba pohrůžkou bojkotu turnaje. Když dohadování jako na perském trhu nikam nevedlo, začal vedoucí výpravy Matějka naléhat na kapitána Zábrodského, aby jménem všech prohlásil, že bez reportérů se nepoletí. Vykličkoval z toho: z politických důvodů sice argumenty vedení chápe, ale pokud se v termínu neodletí, nebere odpovědnost za výkon týmu v pondělním utkání. Potom dali kolovat připravené prohlášení, že bez reportérů neodletíme, ale papír se Matějkovi vrátil čistý, bez jediného podpisu. Teprve když nás vyzvali veřejně hlasovat, nikdo neměl odvahu být proti. A tak konečný verdikt zněl: dnes se nestartuje!

MACKŮ: Odpovědní je při rozchodu sice ubezpečovali, že v pondělí se určitě odletí, ale ne všichni o tom byli přesvědčeni. Památná jsou slova obránce Přemysla Hainého, který si spojil Londýn, místo emigrace Vrzáňové, s místem konání hokejového šampionátu: „To je všechno v souvislosti s Alenou. Je chytrá, ale měla s tím počkat, až bude naše mužstvo v Anglii, takhle nám to všechno zkazila…“ Byla to doslova prorocká slova.

PETR: Všichni se vrátili do Tyršova domu, kde jim oznámili příští program: Pražáci mají až do pondělního rána rozchod, zatímco mimopražští zůstanou v soustředění. Místo prvního tréninku v Londýně je doma čekalo bloumání po hlavním městě…

VERDIKT JIŽ BYL VYNESEN

PETR: Do 12. března se probouzeli s rozpačitými pocity, a někteří i s těžkou hlavou. Jedna parta, v čele se Zábrodským, totiž strávila na pozvání Vladimíra Kobranova předchozí večer v jeho rodných Černošicích, a domů se vraceli až po půlnoci, ostatní se bavili na maškarním bále na Štvanici. A v neděli žádný trénink, ani obyčejné rozbruslení. Věru divná příprava den před zahájením bojů…

BUBNÍK: A přitom jsme museli do omrzení vysvětlovat, proč jsme neodletěli. Zvláště mezi sportovci na tribuně ATK, kde jsme navštívili ligový fotbal s Trnavou, dotazy nebraly konce. Ale já už v té době měl takový neblahý pocit, že naše šance je předem zmařená. Proč by jinak, při pouhém odkladu letu na pondělí, ze speciálu zase všechna naše zavazadla i vaky s výstrojí vyložili?

MACKŮ: Všechno nasvědčuje tomu, že skutečně už v těchto hodinách bylo na nejvyšších místech rozhodnuto. Režim, který si zakládal na vizitce ´nejšlechetnějšího´, se už dlouho potýkal s pasivním odporem svých občanů, jak ho představovaly tisíce nelegálních odchodů do zahraničí. Rozhodlo se k němu i mnoho světově známých sportovců, jako hokejisté Maleček, Oldřich Zábrodský a Sláma, tenisoví reprezentanti Matouš, Straubeová, Černík a především Drobný, čtrnáct dní před emigrací Vrzáňové i krasobruslařka Nekolová. To bylo pro režim zvláště nepříjemné zjištění, doslova zrada pracujících… Hokejisté se plány hrát v zahraničí bohužel netajili, jednali o tom mezi sebou i s představiteli emigrace, během Spenglerova poháru v prosinci 1948 o tom dokonce hlasovali. Ještě než se vrátili, už o tom věděla všechna zainteresovaná místa včetně ministra informací a osvěty Kopeckého, pověřeného vedením tělovýchovy. Kdyby venku zůstal celý tým obhájců světového prvenství, byla by to pro režim totální světová ostuda, které bylo nutné zabránit za každou cenu. Žádný podraz v tomto snažení nebyl malý. Jedním z nich byl bezesporu i dodatečně vykonstruovaný problém s vízy. Původně nominovaná dvojice rozhlasových reportérů Mašlonka – Laufer byla totiž na poslední chvíli změněna, Slováka Mašlonku měl nahradit Čech Procházka. Muselo být jasné, že tak narychlo, do sobotního odletu, nedokáže anglický konzulát z formálních důvodů víza vyřídit. A bez reportérů rozhodně nesmí odletět ani hráči. Neodbytně se vnucuje domněnka, zda to nebylo součástí předem připravené režie…

PETR: Tyto souvislosti však hráči neznali, a tak 10. března všichni uléhali s nadějnými představami, že u obhajoby světového prvenství nebudou na druhý den chybět. Už v podvečer je čekal zápas s Nory…

SNY SKONČILY NA ÚV KSČ

PETR: Do pondělí 13. března vstávali s nadějí, že tentokráte se už, na poslední chvíli, přece jenom odletí. Že jim bude umožněno obhajovat světové prvenství. Na letiště však zatím neodjeli, na očekávaný souhlas čekali svorně v Tyršově domě. Řešení prý měla v kompetenci mezinárodní komise Československé obce sokolské, hodiny jejího jednání však stále k ničemu nevedly.

MACKŮ: Důvod byl pochopitelný: tato komise neměla kompetence cokoli rozhodnout, v ní zasedali malí páni, respektive malí soudruzi. Osud odletu se řešil jinde, v sekretariátu ÚV KSČ i za přítomnosti ministra Kopeckého, pověřeného vedením tělovýchovy. Dokonce v době, kdy již bylo známé, že reportéři Laufer a Procházka víza obdrželi. Všichni byli přesvědčeni, že nyní odletu nic nebrání. Zapomněli ovšem na strach prominentů komunistického režimu, že sice hokejisté mohou odletět, ale zpátky už se, tak jako krasobruslařka Vrzáňová, nemusejí vrátit. A něco takového nemínili riskovat…

BUBNÍK: Mimořádné vzrušení způsobila zpráva, že reportér Laufer odmítl jít na konzulát pro vízum, protože ví, že se stejně nikam neletí. A nejhorší obavy se naplnily nedlouho poté: telefonát z nejvyšších stranických míst od Gustava Bareše, tajemníka ÚV KSČ pro ideologii, oznámil definitivní zákaz startu. Sezóna skončila, reprezentace byla rozpuštěna.

MACKŮ: Že nejen pro tuto sezónu, ale pro ně vlastně jednou pro vždy, pochopili již za několik málo dnů. Znemožněný odlet k obhajobě titulu šampióna z důvodů vyloženě lživých byl poslední kapkou do poháru trpělivosti. První reakcí bylo spláchnout zklamání a rozhořčení v oblíbené hospůdce U Herclíků…

BUBNÍK: Bez Moraváků, kteří již odcestovali domů, se v ní sešli hráči z Českých Budějovic i všichni Pražáci. Tedy až na kapitána Vladimíra Zábrodského, jenž možná tušil, k jakému maléru může dojít. No, splachovali jsme udatně, a taky se podle toho chovali, urážky strany a vlády jsme vykřikovali po celém okolí. Netrvalo dlouho, do lokálu vstoupili dva chlapíci v civilu, a když začali cloumat s Vaškem Roziňákem a se mnou, vložil se Zlatko Červený do sporu přesným direktem. V tu ránu se v ruce jednoho estébáka objevila pistole, zatímco druhý vyběhl pro posilu. Zelený anton s desítkou příslušníků dorazil do Pštrossovy ulice během chvilky.

PETR: Ten večer, navzdory tradovanému, byli ovšem zatčeni pouze Roziňák, Červený a Bubník. Někteří stihli včas z hospůdky utéci přes sousední dvůr, Stanislav Konopásek se ještě předtím odebral domů, zatímco Vladimír Kobranov se právě Bubníkovým autem vracel z Černošic, a policejního zákroku se tak stal jenom nezúčastněným pozorovatelem. Tři zatčení skončili v celách v Bartolomějské, ale ani ostatní už toho na armádních palandách či ve svých civilních postelích moc nenaspali. Pondělí 13. března 1950 udělalo definitivní tečku za krátkou kariérou nezapomenutelného týmu mistrů světa…

MÍSTO OBHJAJOBY TITULU ZTRÁTA SVOBODY

PETR: Sotva se na celách v Bartolomějské vyspali, byla na ně časně nad ránem 14. března uvalena vazba. Ve spárech Státní bezpečnosti sice zatím uvízly jenom tři velké ryby, ale i nad ostatními už se zatahovala síť. Jenom kolem jednoho z nich chodily režimní orgány jako kolem horké kaše: kapitán týmu a jeho uznávaný lídr Vladimír Zábrodský se všem nepříjemnostem vyhnul. Měl na nejvyšších místech příliš mnoho dobrých známých…

BUBNÍK: Protože jsem byl voják, hráč ATK, hned ráno si pro mě do Bartolomějské přijela vojenská kontrarozvědka. Vychrtlý muž v klobouku, štábní kapitán Pergl přezdívaný Suchá lípa, velitel armádního vězení. V neblaze proslulém Domečku na Hradčanech mně potom připravil vůbec nejhorší chvíle věznění. Fyzickým mučením, hladem, nocemi prochozenými v cele, temnicí s mokrým slamníkem, nás obyčejné vojáky, stejně jako slavné generály, chtěli přinutit, abychom před vyšetřovateli 5. oddělení Generálního štábu vypovídali podle jejich potřeb. Hlavně proč jsme se dopustili velezrady špionáží pro západní kapitalisty. Dva měsíce trvalo, než vyšetřování uzavřeli, a přitom nás nutili podepsat i to, co jsme neřekli.

MACKŮ: Nad týmem mistrů světa se definitivně zavřela voda, podraz světových parametrů byl dokonán. Od této chvíle se o osudu hráčů neobjevila v novinách už ani řádka. Jenom pár propagandistických článků se snažilo svalit vinu za neuskutečněný odlet na všechno ostatní, jak dokazují titulky Československým hockeyistům znemožněna účast v Londýně či Odmítnutí jedné provokace. Argumenty lživé a ubohé, jak potvrzuje úryvek z obrázkového týdeníku Ruch: „Kapitalističtí imperialisté se snaží všemi prostředky brzdit náš pochod k socialismu. Je proto samozřejmé, že ke svým nekalým výmyslům a plánům zneužijí i sportu. Naskytly se jim k tomu dvě události světového významu: mistrovství v krasobruslení a ledním hokeji. V obou případech byli držiteli těchto titulů příslušníci lidově demokratického Československa, a protože obě soutěže se konaly v Londýně, jenž se stal mluvčím a střediskem evropských imperialistů, učinili na Západě vše, aby nám toto prvenství vyrvali každým prostředkem…“ Rudé právo zase znalo odpověď, proč k tomu došlo: „Protože účast našeho mužstva, reprezentanta lidově demokratického státu, se jim nehodí do krámu. Skvělé vystupování a sportovní úspěchy představitelů lidově demokratického Československa musí dnešní vládci Anglie a Ameriky stejně úzkostlivě tajit před svým lidem, jako tají naše veliké úspěchy budovatelské, rostoucí blahobyt našeho lidu. Každá lež, každá nízkost je jim dobrá, aby dosáhli svého cíle.“

PETR: Lživá a nízká manipulace s fakty však byla ve skutečnosti metodou komunistů, kteří se do aféry snažili zatáhnout i občany. Rudé právo hrdě oznámilo „Náš lid prohlédl tuto provokaci a odmítl ji. Odpovídá na ni zvýšenými pracovními úspěchy a dalším rozšířením tělovýchovy a sportu“. A zatímco pracující v příštích sedmi měsících plnili závazky první pětiletky, vyšetřující orgány dávaly dohromady zmanipulovaná obvinění milovaných šampiónů. Československý hokej se z této rány těžko vzpamatovával, další světový titul vybojoval až za třiadvacet let…

Reklama