Reklama
 
Blog | Jiří Macků

O kriticích a nactiutrhačích

Dlouho slibovaná publikace Skutečný příběh hokejové legendy je zde, a protože se týká zvláště bolestných událostí českého sportu, zaslouží si podrobnou recenzi.

Dojde na ni, dnes však začínám odzadu Ediční poznámkou autorů Lukšů a Palána, a ještě před tím jednou překroucenou skutečností, která jenom vypovídá o stylu jejich práce. „Ještě nedávno se zdálo, že se pravdu nikdy nedozvíme. Vladimír Zábrodský mlčel. Až nyní se jediný svědek, který může předložit víc než pouhé dohady, rozhodl promluvit.“

Už jsem tento lživý nesmysl z hlavy autorů, reklamního textu, a také přebalu jejich publikace vzpomněl minule. Je neuvěřitelné, jak skandálním způsobem mohou nafoukaní ignoranti přehlížet vše to, co se nevylíhlo a neuhnízdilo v jejich hlavách. To, co už dávno řekli či napsali jiní, co už dlouho leží odtajněno v archívech.

Ve skutečnosti se Zábrodský nikdy při žádné ze svých četných návštěv ´zrazené´ vlasti, či u něj ve Švédsku, nevyhýbal jakýmkoli otázkám, jak dokazují novinové články i některé televizní dokumenty. Smůla je ovšem v tom, že vlastnímu životopisu přizpůsobené odpovědi především na choulostivá témata zcela automaticky horlivě zapisovali neznalí novináři, aniž (protože neuměli) některým proneseným informacím oponovali. Stejně neznalí, jako je na tomto poli parta televizních reportérů z veřejnoprávní stáje Oty ´a co na to občan´ Černého. Že jsou mezi nimi lidé chlubící se titulem doktora filozofie, či vyučující na katedře žurnalistiky FSV KU, je o to trapnější.

Jenom v publikaci Kauza Zábrodský jsem zveřejnil celkem 48 (!) autentických citací V. Z., tak jak se objevily v některých médiích: Mladý svět (III/1969), tv dokument Proč odešel šéf (1969), Svobodné slovo (V/1992), Gól (V/1995), Večerní Praha (V/1995), tv medailón V. Z. (1998), Lidové noviny (III/2000), MfDnes (III/2003), Sport (I/2004), MfDnes (2/2004). Od té doby vyšly články další, zatímco dodnes se R. Záruba nepochlubil veřejnosti tím, co mu Zábrodský napovídal v listopadu 2008 během dvoudenního sezení ve střižně ČT. A že to byly někdy pěkné hlouposti.

Nyní tedy pár reakcí na konto Edičních poznámek autorů, posledního pokusu ještě v této publikaci něco zachránit, a někoho stihnout pomluvit.

Tak například autorům „nemohlo uniknout, že hlasy, které tvrdí, že na zatčení svých spoluhráčů měl Zábrodský podíl, vycházejí jen z několika málo úst – a co hlavně: neopírají se o fakta, nýbrž o pouhé spekulace“. K tomu malou odbočku. V dobách, kdy jsme jako kolegové-novináři vzájemně ctili své názory, jsem první svazek své tetralogie s díly Zapřené generace – Obětovaní šampióni přivezl R. Zárubovi osobně na Kavčí hory; slíbil, že knihu ´ukáže´, nakonec však prý nebyl čas. Svazek druhý s díly Kauza Zábrodský – Na oltáři komunismu jsem pro změnu věnoval osobně O. Černému; slíbil, že se o ní zmíní. Nezmínil, on prý má na události jiný názor (a na Kavkách zřejmě rozhoduje ten, kdo drží mikrofon…)

Mezitím pod křídly obou dorostla nová naděje naší sportovní žurnalistiky D. Lukšů. Když jsem mu v rámci našich kontroverzních mailových výměn názorů kolegiálně nabídl, že mu tetralogii (v ceně 658 Kč) věnuji, aby získal alespoň základní objektivní poznatky, prohlásil, že o ni nestojí a že mu stačilo, když si ji vypůjčil a jenom prolistoval. Jenže podle toho také jejich znalosti vypadají: ani jeden z nich není schopný na zveřejněná fakta, prohlášení a citace reagovat, protože o jejich existenci nic netuší. Příkladů je mnoho, tak alespoň jeden charakteristický: ve zmíněném rozhovoru ve střižně se Záruba velice upřímně divil, že Zábrodský nebyl v hospůdce, ačkoli on to kategoricky prohlásil už v rozhovoru pro Gól v květnu 1995, a v knize se to objevilo v roce 2004. Ignorance skutečností, kterou si snad může dovolit mluvka reportér, ale už ne publicista a tvůrce dokumentů.

Co se týká „několika málo úst“ autoři je neidentifikují, vracejí se opakovaně jenom ke jménu Augustina Bubníka v souvislosti se Zábrodského domněnkou, že nese vinu na zatčení brankáře Modrého. Přitom Bubník se středem jejich spisovatelského zájmu nestal, nenatočili s ním na dramatické téma ani televizní dokument, nestál jim za jedinou otázku, neznají jeho vzpomínky či názory. Prostě nezajímá. Zato jako vítané argumenty berou ´vzpomínky´ dcery Blanky Modré. V roce 1950 jí byly čtyři roky, jistěže důvěryhodný a zasvěcený svědek.

Pokud mezi zmíněná ´ústa´ počítají i mne, rád bych připomněl, že jsem v publikaci Kauza Zábrodský jako vůbec první nejen zpochybnil, ale přímo jako nesmysl odmítl myšlenku, že to on nese hlavní vinu na zatčení spoluhráčů, tak jak se to někdy dává do souvislostí s výtržnostmi v hospůdce. Že však byl nepřímo spoluviníkem jejich tragédie tím, že je vmanévroval do diskusí o emigraci, které vyvrcholily hlasováním o tom, zda všichni zůstanou ve Švýcarsku, z něho nikdo nesejme. Protože přijetím zákona č. 232 na podzim 1948 se stala i pouhé plánování nedovoleného opuštění republiky jedním z vážných přečinů hned ve stínu velezrady a špionáže, a tím zásadním podkladem pro vypracování obvinění.

Co se týká věty „Zábrodského kritici jsou ale hlasitější, vyšlo o něm dokonce několik hanopisů až na hraně nactiutrhání“, vyzývám autory, aby nám nezasvěceným odtajnili jejich názvy, zdroje i ´pachatele´, abychom se s těmi lháři jednou pro vždy vypořádali. Kritika (= odborný posudek, zpochybnění) významné osoby byla „nactiutrháním“ naposledy za komunistické totality.

Své dílo vydávají Lukšů s Palánem ´skromně´ za „komplexní svědectví v nezředěné podobě“, ale zdaleka není komplexní (tedy celkové, souborné, všestranné), a navíc v klíčových pasážích řídké jako stolice po litru kefíru. Ale o tom příště. Autoři uvádějí, že ke své pravdě došli po „prostudování dostupných materiálů“, ani jeden však neuvádějí, ačkoli publikace tohoto druhu si soupis pramenů přímo vyžadují. Sami sebe tak obviňují z manipulace s fakty.

Hlavně jim prý chybějí „dva základní atributy: jakýkoli důkaz a sebemenší motiv“. Motiv Zábrodský měl, ne že ne, protože klíčovým motivem veškerého jeho celoživotního jednání, jak ho poznali ostatní, byly peníze vydělané jakkoli, podváděním v kartách, falešným sázením, prodáváním hráčů, vyžadováním značné sumy za trénování reprezentace, ačkoli trenérem nebyl aj. Kdyby tenkrát dostal za emigraci požadovaných 50 000 šv. franků, zůstal by – sám to přiznává. A důkazy, že jednání o finanční náhradě vedl se zástupci emigrace především on, jsou ve vzpomínkách a výpovědích těch, kteří se hlasování zúčastnili. Ale třeba to někdo za důkaz nepovažuje.

Na konci Ediční poznámky se ještě jednou vrací připomínka jakýchsi „spekulací o aktivním podílu na zatčení spoluhráčů“. Prozradí nám autoři, odkud ty spekulace mají, kdo je vyslovil, kdo je zveřejnil, kdo je hlásá? Zřejmě pouze umanutý triumvirát Zábrodský-Lukšů-Palán.

Závěrem ještě úsměvný dodatek. Hned po čtvrtečním uvedení dokumentu Postavení mimo hru na ČT2 nasadila televize – snad ve snaze neutralizovat Bubníkovy vzpomínky, nebo kvůli požadované ´vyváženosti´- reklamu na zmíněnou knížku. Poněkud bezmyšlenkovitě: diváci byli při té příležitosti zvaní na autogramiádu, která ovšem proběhla již předchozí den…

(První část recenze biografie Skutečný příběh hokejové legendy v nejbližších dnech.)

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama