Reklama
 
Blog | Jiří Macků

Novinářský zájem a nezájem, servilita a statečnost

Zapomínat, zvláště na to nepříjemné, je v této společnosti oblíbená disciplína. Drtivé většině takto postižených, tedy občanům a běžným konzumentům výronů z nejrůznějších médií, to ovšem nezazlívám – jsou vlastně obětí. Zůstávají ve vleku hlavních viníků toho všeho, především nejrůznějších funkcionářů a všemožných mnohdy rádoby novinářů, kteří si dělají patent na rozum a nároky na šíření informací dle svého vlastního výběru.

Potvrdil jsem si to i ve středu 12. března na pohřbu jedné z posledních velkých legend smutného období komunistické totality. Obřadní síň strašnického krematoria se zaplnila těmi, kteří se přišli rozloučit s hokejovým velikánem S.Konopáskem, dvojnásobným mistrem světa a také jednou z obětí režimu. (Podrobněji na tomto blogu v příspěvku Stanislav Konopásek se vyhnul smutné připomínce.)

Byli to ti, kteří si datum rozloučení sami zjistili; denní tisk informaci o pohřbu nepřinesl (bodejť, nešlo o žádnou médii oblíbenou VIP), neinformoval o něm ani předem, ani poté. Jak také mohl, když nikdo z novinářů, počínaje televizními, nepřišel. Pro ty, kteří jinak v zástupu i hodiny čekají na přílet některého z našich hráčů NHL, kteří do mrtě rozebírají domácí ligovou soutěž, byla zřejmě půlhodinka zavzpomínání ztrátou času. Ale co, vždyť nepřišel ani prezident hokejového svazu Kulhánek; možná právě někde prodával nějakou ojetinu. Maně to na stejném místě připomnělo událost starou 45 let, pohřeb Konopáskova slavného spoluhráče a spoluvězně brankáře B.Modrého; poslední rozloučení s ním oficiální vedení hokeje (stejně jako tisk) bojkotovalo, a celému hnutí navíc účast dopisem ´nedoporučilo´.

PEČLIVĚ ZATAJOVANÁ FAKTA

Jak je to s informováním sportovní veřejnosti v některých ´choulostivějších´ případech chabé naznačily připomínky blogerů na již zmíněný článek o S.Konopáskovi. Rád na ně dodatečně obšírněji reaguji.

Autor -Pierre- mj. píše: „Detailně neznám a netroufám si soudit předlistopadové aktivity autorů zmíněných publikací, ale je bez diskuzí, že každá taková kniha musela být schvalována hordou cenzorů. Domníváte se, že by byť jeden z těchto kulturtrégrů takové informace pustil do tisku?“ Nebylo to, alespoň ve sportovní publicistice, tak horké. Především monopolním vydavatelem této literatury bylo nakladatelství Olympia jako podnik ČÚV ČSTV. Představa, že v této oblasti řádila nějaká horda censorů či kulturtrégrů je silně přehnaná. I když při realizaci podobných publikací literatury faktu, jakými byla mj. Zlatá kniha hokeje (1978) či Malá encyklopedie led. hokeje (1986) jistá censura v oněch dobách na několika úrovních pochopitelně existovala. V první řadě a hlavně to byla autocensura: autor si musel sám uvědomit, až jak daleko může se zveřejněním některých faktů zajít, nakolik se případně bude chtít s vydavatelem (odpovědným redaktorem publikace) dohadovat o závažnosti některých informací, nakolik riskovat případný střet s tělovýchovným orgánem, jehož vždy zastupoval nějaký přední funkcionář v roli lektora. O tom, co se dozvědí čtenáři, ale vždy nejvíc rozhodovala autorova osobní zaangažovanost, jistěže podepřená jistou dávkou vlastní statečnosti. K.Vaněk, v Olympii odpovědný redaktor Malé encyklopedie, musel dokonce s až servilní autosensurou autorů bojovat: „Nejhorší domluva byla s Pacinou. Mé námitky a připomínky nerespektoval, jenom autoritativně rozhodoval, co v knize bude a co ne.“

Zmínil jsem se o tom již v publikaci Na oltáři komunismu (IV. díl tetralogie Utajené stránky hokejové historie) například v kapitole Zlatá kniha: mlčeti zlato (str. 281). V této publikaci nebyla, plných devět let po oficiální občanské a sportovní rehabilitaci odsouzených hokejistů, ani zmínka o zatčení, věznění, výsleších, odsouzení a nakonec i pětileté ztrátě svobody nejslavnějších z této party mistrů světa! Zatajit státní mocí posvěcený osvobozující soudní verdikt bylo pouze osobním servilním vrtochem autorů Vlka a Guta, stejně jako za dalších osm let tandem Gut-Pacina.

„Takže co měl takový autor jakékoliv historické práce dělat? Raději nepsat nic?“, navazuje -Pierre-. Odpovím zveřejněným citátem J.Hanzla, Gutova spoluhráče ve Spartě a reprezentaci, k vydání Zlaté knihy: „Než takový pochybný obraz historie, tak bylo lepší nevydávat nic.“

NEJSPOLEHLIVĚJŠÍM CENSOREM JE SÁM AUTOR

A jak to bylo s censurováním? Ne všude až tak dramatické, jak se rádo traduje. Například v roce 1978, tedy právě v době vydání Zlaté knihy hokeje, vyšla ve Státním pedagogickém nakladatelství (SPN) knížka Přehled vývoje tělesné výchovy na území ČSSR. V této logicky značně všeobecně pojaté publikaci je mj. tato stručná zmínka: „K nejvýznamnějším hokejistům té doby patřili i K.Hromádka nebo Z.Jirotka.“ Oba vzpomínaní byli význačnými hráči meziválečného období, kteří ovšem po únoru 1948 ve své vlasti odmítli žít. Ani o jednom (jakož i o řadě dalších) se autoři Vlk a Gut (Zlatá kniha hokeje) či Gut a Pacina (Malá encyklopedie led. hokeje) ani slůvkem nezmínili. Bodejť, byli to ´zrádní´ emigranti. K vygumování nejen těchto dvou vzpomínaných z historie (navzdory jejich celkem 78 reprezentačním zápasům a 20 gólům) připojuji názor J.Kuse, mistra světa 1947 a později Gutova spoluhráče i trenéra: „Jemu byli tihle lidé ukradení. Za svým cílem šel vždy bez ohledů.“ Ano, zbabělci jsou vždy sami sobě tím nejlepším censorem…

„Ale to bychom celých čtyřicet let neměli jedinou encyklopedii, učebnici dějepisu a vůbec čehokoliv.“ pokračuje -Pierre-. Není to pravda, navzdory tomu máme leckteré, třeba i tu zmíněnou ze SPN. Ale pochopitelně nám knihovny sviní i jiné, plné překrucování faktů či dokonce lží. Třeba právě Zlatá kniha, neznalým redaktorem ČT Dusíkem – během diskuse s Gutem – servilně vydávaná málem za hokejovou bibli.

„Mimochodem, kolik pravdivých a objektivních děl jste se před rokem 1989 pokusil vydat Vy?“ vyzývá mně závěrem k přiznání -Pierre-. Odpovím známým výrokem spisovatele J. Škvoreckého: „Autor, který nemluví pravdu, lže.“ Neboli o něčem se skutečně psát nedalo, a tak se raději záměrně nepsalo, než aby se skutečnost deformovala. Raději se o Nedomanském, Fardovi, Kochtovi a jiných ani nezmínit, než o nich psát jako o ´zrádných emigrantech, kteří se prodali za mrzký dolar imperialistům´. Jako kuriozitu ale připojím vzpomínku se léto 1988, kdy jsme v týdeníku Gól zveřejnili seznam všech našich hokejistů působících v NHL – minimálně ze čtyř pětin přitom šlo o emigranty, o nichž od jejich ´svévolného opuštění republiky´ nepadlo ani slovo. Já jako autor jsem do toho pokusu o informaci vložil malinko osobní statečnosti (případný konflikt se šéfredaktorem), a šéfredaktor, po schválení textu, zase odhodlání čelit možnému nepříjemnému konfliktu s vydavatelem (politrukem ČÚV ČSTV). Nic se ale nestalo, nikdo se nebouřil, nikdo neprotestoval, žádný ´kulturtrégr´ postihy nehrozil. Pominu-li ovšem závistivou reakcí logicky ´nestatečných kolegů´ ve spolupracovníky StB prošpikované redakci Čs. sportu, že jim tuto ´odvahu´ někdo vyfoukl…

POSLEDNÍ ZVONĚNÍ PODVODNÍKA ZÁBRODSKÉHO

Bloger -jos- je jiným příkladem špatné informovanosti běžného čtenáře právě vinou podobně zmanipulovaných informací. Že se o něčem podobném nemohl objektivně dočíst ve Zlaté knize ze zasvěceného pera K.Guta, jednoho ze spolupachatelů, je ovšem nabíledni.

„Pokud vím, do podvodného sázení byli namočeni Gut a Tikal. Dostali oba 6 měsíců distance. Největší trest (doživotní zákaz) dostal brankář fotbalové Slavie Dolejší. Ale Zábrodský?“

Tak tedy ještě krátce k této kolosální ostudě socialistické tělovýchovy z konce 50.let, v níž hrál jednu z klíčových rolí právě V.Zábrodský. Jak to tenkrát bylo? Aby si vylepšili ´sportovní příjmy´ (v hokeji se za vítězství bralo 200 Kč hrubého) začali někteří sjednávat s protivníkem výsledky vzájemných zápasů zařazených do Sazky, a na ledě se poté o domluvené postarali. Před soudy (civilní i tzv. čestný ČSTV) se na podzim 1960 postavilo 75(!) jednotlivců z řady sportovních odvětví, především hokeje, fotbalu, ale i košíkové, stolního tenisu, boxu a dokonce zápasu. Ve slavném roce vyhlášení ČSSR, celostátní spartakiády a olympiády skončilo soudní jednání neslavně vynesením přísných trestů. U civilního soudu dostali F.Plamínek, ekonom ČKD a mozek všeho, a několik dalších funkcionářů nepodmíněně až šest let, ze sportovců V.Zábrodský a fotbalový brankář B.Dolejší dva roky podmíněně na čtyři a pět let. Zábrodského nečekaně nízký trest (spojený navíc se zaplacením 30 000 Kč jako náhrady způsobené škody) byl označen jako výsledek zdařilé obhajoby dr.Čeřovského a hlavně dobré známosti s A.Kapkem, gen. ředitelem ČKD, členem ÚV KSČ a patronem Sparty.

Čestný sportovní soud následně mj. odebral Zábrodskému titul Zasloužilý mistr sportu (ZMS) a doživotně ho vyloučil z řad ČSTV. (Později titul v tichosti dostal zpět, stejně jako reprezentační dres.) O tituly přišli i další hokejisté, mj. Gut (ZMS, kapitán reprezentace!), Tikal (MS), Bacílek (MS), Jiřík a další, navíc je postihl zákaz působení v lize a do konce sezóny i v národním týmu (Gut se do něj již nikdy nevrátil).

Závěrem ještě konstatování, že všechny tyto a další informace o tzv. Aféře Sazka vyšly knižně (Utajené stránky hokejové historie, IV. díl, str.228-239) již v roce 2004, aniž se dodnes vůči nim někdo ze jmenovaných ohradil.

Reklama