Nedovolím si hodnotit ho komplexně, každopádně následující zjištění si neodpustím: stačí jeden nepravdami, deformacemi a zatajováním některých faktů poznačený díl, aby zpochybnil věrohodnost celého jistě chvályhodného projektu.
Onen díl se týkal neuvěřitelného osudu jednoho z mnoha postižených, oběti obou nejdarebnějších režimů, které zplodilo XX. století. Dnes třiaosmdesátiletý František Kraus prožil doslova několik dramatických osudů, na něž by jeden film asi nestačil. Když mu v říjnu 1941 na Židovské náboženské obci (ŽNO) oznámili, že maminka už se nikdy z Ravensbrücku nevrátí, aby se s ostatními příbuznými připravil na transport, rozrušen vběhl v Pařížské přímo pod auto německých okupantů, čímž byl transport odložen až po vyléčení zlomeniny. Relativní poklid Terezína skončil poté, kdy zatajil, že jejich bloku bylo omylem přiděleno o stovku buchet víc, které rozdal ostatním. Okamžitě byl za trest poslán do Osvětimi. Tam zdatný mladík přežil (na rozdíl od šestnácti rodinných příslušníků a příbuzných) i díky tomu, že ho dr.Mengele osobně vybral jako jednoho z tisícovky pro továrnu na benzín ve Schwarzheide, pobočce lágru Sachsenhausen. Tam pro změnu přežil opakující se nálety amerických bombardérů. Koncem války ho nezlomil ani třítýdenní pochod smrti zpět do Terezína. Po osvobození dobrovolně vstoupil do čsl. armády.
OSUDY JAKO PŘES KOPÍRÁK
Nadmíru dramatický, ale o kolika podobných jsme již slyšeli. Přesto jeho osobní vzpomínky ve stručnosti připomenu ze svých poznámek, aby bylo poté co srovnávat s tím, co nabídl veřejnosti autor Adam Drda.
„Po skončení vojenské služby jsem se v roce 1948 stal úředníkem Zbrojovky Brno, ale zanedlouho jsem odjel bojovat v řadách dobrovolnické armády Haganah za nezávislost mladého státu Izrael. Po návratu jsem nastoupil jako strážný v továrně Rudý Letov Letňany, kde se oficiálně vyráběly auta minor, ve skutečnosti však montovaly první migy. Na slavnostním shromáždění byla továrna přejmenovaná na Letecké závody Rudolfa Slánského. To bylo mé první setkání s ním. Dva roky trvalo než zjistili, že v továrně dělá Žid, navíc účastník války v Izraeli. V roce 1952 mě, cestou z noční, zatkli a odvezli do Ruzyňské věznice. Začalo nejhorší období mého života. Dlouhé měsíce samotka, zapáchající cimra s prknem místo lůžka a smrdutou dírou v podlaze. Nevěděl jsem kdy je noc a kdy den. Nemohl jsem spát, protože v cele se neustále svítilo. Zřejmě ráno prkno odnesli a já celý den střídavě stál nebo chodil v nekonečném kolečku. Byl jsem na pokraji sil. Když už jsem nemohl, opřel jsem se o zeď a tiše plakal. Nesměl jsem se posadit, nesměl jsem mluvit. Pak to najednou všechno povolilo: začal jsem hystericky řvát Jsem nikdo! Jsem nikdo! a několikrát jsem se rozběhl hlavou proti radiátoru. Záhy jsem byl celý od krve. Jediné přání bylo zemřít. Bylo to poprvé v mém nelehkém životě, kdy jsem se vzdal. Smrt ale nepřišla. Po třech dnech bezvědomí nařídil lékař konec samotky. Když mě dva bachaři vyváděli z cely, uviděl jsem v jedněch dveřích známou tvář – to bylo mé druhé a poslední setkání se Slánským.“
„Obviňování vyšetřovatelů se opakovalo: ´Jste člen Hagany, tedy sionista a tím i nepřítel demokratického lidu. Na výzvu pracovníka izraelského vyslanectví jste se zapojil do činnosti proti ČSR. Během funkce strážného v Rudém Letovu se vám naskytla příležitost předávat tajné informace a plánky ohledně výroby letadel, automobilů a zbraní pro naši armádu…´ Když jsem odmítl, zkopali mě do bezvědomí. Nacisti nebyli horší. Každý další výslech pak začínal slovy Jsem sionista, člen Hagany a nepřítel našeho demokratického lidu! a končil výzvou Podepište! Když jsem nepodepsal, vyměnili vyšetřovatele. Měnily se i obrazy na vyšetřovně, už tam neviseli Stalin a Gottwald, ale metody zůstávaly. Poručík Valášek, který mě připravoval na soud, sliboval: ´Naučím vás mluvit tak, aby to celé bylo ve váš prospěch.´ Od té doby už jsem se nevzpouzel, podepisoval protokoly a celé pasáže výpovědi se učil nazpaměť: Já, haganista, sionista a nepřítel socialistického zřízení přiznávám…“
„V cele vojenského soudu na Pankráci jsem bláhově čekal na osvobození. Místo toho jsem zděšen vyslechl návrh předběžného rozsudku, v němž na konci výčtu domnělých provinění stálo ´Tím se odsuzuje k trestu smrti!´. A prokurátor poručík Weilich na mě navíc řval ´Špagát je pro vás málo!´ Vyšší vojenský soud v odvolání zamítl vše, co by mluvilo v můj prospěch. Prokurátor trval na trestu smrti, ale právní zástupce se nevzdával, neustále tvrdil, že proti mě neexistují žádné důkazy, a trest dokázal změnit. Dostal jsem jenom dvaadvacet let. Převezli mě na Jáchymovsko do tábora Nikolaj, přezdívaného ´morový lágr hladu´. Už jsem byl zase za ostnatými dráty. Akorát nyní na mě neřvali nacisti Žide!, ale komunisti Hagana…“
Snad to na připomenutí stačí. A také na srovnání. Autor Adam Drda mnohaleté životní drama ve svých materiálech silně okleštil, něco zcela bůhvíproč pominul, snad aby se co nejrychleji mohl dostat k závěru, který ho zřejmě zaujal nejvíc: po několika letech v jáchymovských lágrech a po třetí výzvě, že když nepodepíše spolupráci ven nevyjde, v prosinci 1959 podepsal a byl propuštěn na podmínku. František Kraus pro něj tím pádem není nikým jiným, než k veřejnému zostuzení určeným spolupracovníkem StB…
DEFORMACE VYSLOVENÉ I VYTIŠTĚNÉ
Nyní je to třeba oznámit veřejnosti. A redaktor Drda umí získanou látku dle svého záměru do mrtě vyždímat. Je i netrpělivý: co si lidé časem (v létě 2008) vyslechnou v rozhlasu, dá se ještě předtím ´prodat´ jak v celostátním deníku, tak třeba v okrajové tiskovině. V článku v Lidových novinách (16. listopadu 2007) byl celý dramatický osud let 1939-1986 okleštěn jenom na období, které autora zajímá nejvíc, protože je tak frekventované: spolupráce. Svědčí o tom jak hlavní titul článku (Spolupracoval jsem. Takový byl život) i oba mezititulky (Sionistický nepřítel podepsal a šel na svobodu, Úkoly od StB plnil ochotně). K poslednímu doslovný přepis Drdova textu:
…Na začátku 80. let mu známý nabídl, jestli nechce pracovat na židovské obci a Kraus přijal. Estébáci se brzy ohlásili (po více než dvaceti letech vůbec poprvé! –pozn. J.M.) a Kraus začal stoupat ve funkcích, v roce 1986 se dokonce stal tajemníkem rady ŽNO. Tehdy už měl nad svými podřízenými značnou moc – a úkoly, které od Státní bezpečnosti dostával, plnil ochotně. Vzpomíná například: „Volali mi z StB, že u rabína bude tajná obřízka a že tam nesmí žádný zaměstnanec. Všem jsem řekl, aby tam nikdo nechodil, ale jeden šel. Hned potom volali, že ho mám propustit, takže jsem ho propustil na hodinu. Ještě jednou mi takhle telefonovali, když tam byl dr. Galský. Nějak jim přerostl přes hlavu, už ho nemohli potřebovat, tak mi zavolali, abych ho propustil.“ Státní bezpečnost Františka Krause využívala i v zahraničí – jezdil na různá setkání a na kongresy: „Chtěli vědět, co se tam dělo. Dával jsem jim materiály, co jsem vyfasoval. Taky mi třeba dávali dokumenty, které sami sepsali, abych je pak v zahraničí rozdal.“ Lidé, kteří tehdy na obci pracovali nebo tam docházeli a nebyli s komunistickým aparátem nijak spojeni, vzpomínají na Krausovu éru – mírně řečeno – s nechutí (přitom v oznámce na pořad na webu Rádia Česko na něj lidi pouze „nevzpomínají v dobré“ – pozn. J.M.). On sám na svou spolupráci s tajnou policií nepohlíží s výčitkami: „Pro mě to bylo východisko ze strašný bídy. Člověku se chce domů. Život je krátkej. Nestydím se za to.“
V tiskovině A2 kulturní týdeník (16/2007) si red. Drda navíc potřeboval posílit vlastní přesvědčení parafrází údajného výroku židovského spisovatele Prima Leviho „Představa, že utrpení dělá z lidí vždy světce, je zcela nesmyslná. Některé zlomí a otevře jejich temné stránky.“ Ano, temné stránky Františka Krause, této zlomené oběti především protilidové komunistické totality, pomohl takto red. Drda odhalit až na samé dno.
NAD NOVINÁŘSKOU ZLOVOLNOSTÍ NELZE MLČET
Udělat jsem to, co mívám v podobných případech ve zvyku: obsáhlým osobním dopisem jsem se obrátil na autora, abych se dozvěděl motivy jeho ´tvůrčí činnosti´ a položil mu několik doplňujících otázek. Zkráceně toto:
Pane redaktore,
včera jsem náhodou zachytil závěr Vašeho pořadu Příběhy XX. století a nutno říci, že mně to pěkně zvedlo adrenalin. Pana Krause dobře znám, bydlíme totiž v jednom sídlištním bloku, často spolu diskutujeme, jeho příběh umím nazpamět. Abych se však neunáhlil v hodnocení, pustil jsem si hned celý pořad z rozhlasového archívu.
Nutno říci, že profesionálně je udělaný podle osvědčeného mustru. Pan Kraus v něm jistě dostal tolik prostoru, kolik potřeboval, a snad sdělil vše, co chtěl. I když zdaleka ne úplně vše se posluchači z neznámých důvodů dozvěděli – například o udělení Čs. válečného kříže in memoriam jeho matce, zatčení strážného Rudého Letova tajnou policií jako izraelského špióna, měsíce výslechů v Ruzyni, pokus o sebevraždu opakovaným vrážením hlavou do radiátoru s následnými třemi dny bezvědomí, provaz v návrhu rozsudku atd. Fakta zřejmě v celém kontextu nezajímavá. Přitom Vaše doprovodné komentáře (ono svévolné ´doplňování´ a ´dovysvětlování´) ho nejen kazí, ale navíc dělají z p.Krause, z této oběti dvou systémů, který několikrát utekl hrobníkovi z lopaty, pouze aktivního spolupracovníka StB.
V té souvislosti Vám pokládám několik dotazů.
Není Vám nic divného na ochotě p. Krause přiznat se ke všemu, co ´spáchal´, když stovky jiných, které éterem ani tiskem vláčet nemáte odvahu, nejsou schopní přiznat ani to málo dnešním pohledem pochopitelné a jistě odpustitelné?
Kdy se vám přiznal k nějakému udávání domácích, když mezi námi dvěma o něčem podobném řeč nikdy nebyla? Nevymýšlíte si? A co vlastně přiznal, když jste se o tom nezmínil, ačkoli by to ve Vašem komentáři byla perla?
Co je to za prohřešek, že z ciziny, z konferencí židovských organizací, přivážel nějaké propagační materiály? I já jsem vozil, například katalogy Neckermann, které nám někdy důležití celníci zabavili. To měl bojovat proti zřízení tím, že by obdarované materiály ´kapitalisticko-sionistického původu´ hned naházel do Seiny, Mohanu či kontejnerů?
Co je to za prohřešek, že vyvážel propagační materiály o životě a akcích ŽNO do zahraničí? Kdekdo si přece v takových případech dělá v zahraničí reklamu. A že snad tyto materiály byly tendenčně upravené? A které v těch časech nebyly?
A co ta Vaše tajemná neznámá informátorka z ŽNO, která se zřejmě stydí za své jméno? V pořadu padla řada konkrétních jmen, ale tuto dámu jste dokonale utajil. Pokud si p. Krause z té doby pamatovala, musela být ´u nich´ také. Co na tohoto ´kontroverzního´ člověka věděla, že to zamlčela? (A kdo vůbec z nás lidí není z podstaty i svými činy kontroverzní?) Kdo z ŽNO dnes pohlíží na Krausovu činnost ´s nechutí´? Buď si opět jenom vymýšlíte, nebo někoho kryjete.
A ta dvě propuštění pro nedodržení disciplíny? Vždyť to bylo v jeho kompetenci tajemníka, a důvod tady byl, i když si o něm můžeme myslet své. (Kdo platil činnost ŽNO? Stát prostřednictvím ministerstva kultury.) Dnes to snad vypadá s vyhazováním z práce na přímluvu či příkaz kdekoho, natož zaměstnavatele, jinak?
Pořad Příběhy XX. století je jistě neobyčejně potřebný, ovšem cenný jenom ve chvílích, kdy je také objektivní a pravdivý. Vy jste ale svým závěrečným kádrováním z tohoto nevšedního člověka, jenž prošel neuvěřitelnými situacemi pekla na zemi, udělal pouhého padoucha, jednoho z těch – jak jste nezapomněl nehorázně zdůraznit – kteří se ´sami dali na stranu utlačovatelů´. Aniž jste přitom přinesl jediný závažný důkaz.
Vaší novinářskou prací je shánět informace a na jejich základě psát, ne z vlastní vůle lidi hodnotit. Zvláště když znáte ony časy jenom z vyprávění či dokumentů. Takto jste se od seriózní novinařiny jedním skokem dostal k bulváru.
ŠPINAVOST JAKO ŠLEHAČKA NA DORTU POMLUV
Je tu ještě jedna špinavost, kterou red. Drda minimálně pomohl zprostředkovat. Lidovým novinám se svým ´zredukovaným´ článkem předal i faksimile potvrzení, zapůjčené F. Krausem, že byl vězněn v Osvětimi – a přitom u jeho jména nebyla začerněna dobře čitelná adresa! To, nač má v seznamech spolupracovníků právo kdejaký udavačský darebák. Není to snad taky forma udávání!?
Co dodat k mé reakci? Dopis jsem red. Drdovi poslal již 29. června, odpověď jsem nedostal dodnes. I to má svou vypovídající hodnotu. Asi nemá čas, pídí se po další oběti, jejíž osud by poslal rádiovými vlnami do světa.
Redaktor Adam Drda se narodil v roce 1971, patří tedy do éry ´Husákových dětí´, které si dnes tak často rády hrají na neználky a bezhlavé kritiky jednání svých rodičů a prarodičů ve složitých letech Husákova totalitního režimu. Do téže éry jako mladí historici, kteří naopak udržují paměť národa v bdělém stavu svým ´hnidopišským´ a komunisty nenáviděným pátráním v nejrůznějších archívech. Ti vědí, soudí a veřejně vystupují na základě nejrůzněji ověřovaných odborných pramenů, zatímco on se autorsky předvádí jenom svévolným ´přepracováním a převysvětlením´ jednoho upřímně sděleného vyprávění. Povšimněte si klíčového faktu: red. Drda se ochotně rozepisuje o významu druhého vynuceného podpisu, jenž přivedl F. Krause na svobodu a do spárů StB, ale již ne o vymláceném podpisu prvním, kterým ho StB do komunistického lágru dostala.
Zveřejňování podobných informací veřejnost stále vzrušuje. Co si tedy lidé myslí o působení F. Krause? Rád bych to zvěděl, ale nezjistil jsem nic. Koncem loňského roku jsem se zúčastnil shromáždění členů ŽNO, kde se dlouho diskutovalo o lecčems, padly nejrůznější otázky, jenom na p. Krause o onom jeho ´kontroverzním totalitním´ chování nic. V internetové diskusi k článku v Lidových novinách dodnes ´nevisí´ jediný ohlas, natož nepříznivý. Na jeho pražskou adresu, ´taktně´ zveřejněnou LN, nepřišel ani jeden dopis, natož anonymní…
A závěrem už jenom jedna poznámka: pan Adam Drda zřejmě patří do horních pater české žurnalistiky a je – jak je to dnes běžné nejen ve fotbalu – jejím pilným polistopadovým ´krajánkem´: Revue Střední Evropa, Český deník, Lidové noviny, česká redakce BBC, nyní tedy externí redaktor Rádia Česko, navíc spolupracovník Respektu, Hospodářských novin a Revolver Revue. Letos v únoru obdržel za svou činnost novinářskou cenu Ferdinanda Peroutky za rok 2007. Tedy za rok, v němž publikoval i ony zmíněné značně zdeformované a pravdu zastírající materiály. Zdůvodnění pořadatelů ceremoniálu: „Bytostné zaujetí a angažovanost proti totalitě obecně a komunistické zvláště jsou v nejhlubším základu jeho publicistické činnosti.“ Spíše je to zaujetí hledat hříšníky až patologické: kdo neměl odvahu vzepřít se je automaticky darebák a vlastizrádce. A jak takového ´z druhé strany barikády´ veřejnosti představit, o tom rozhodujeme především my s perem a mikrofonem.
Jaroslav Seifert (a potom po něm i Josef Škvorecký) otevřeně řekli, že spisovatel, který zastírá pravdu, lže. Pro novináře to platí dvojnásob. Ferdinand Peroutka se možná nad oceněním svého ´následovníka´ v hrobě obrátil…
Je ptactvem bohatě osídlený ten náš český mediální rybník. V jednom koutku odvážně pípají novinářské křepelky, bohatě ovšem přehlušované kejháním bezhlavého hejna novinářských kachen…