Reklama
 
Blog | Jiří Macků

Když historie dostane na frak

Sportovních publikací literatury faktu z let již dávno minulých je tak málo, že by se snadno daly spočítat. Každou další je proto třeba uvítat.

K posledním patří i vzpomínky legendárního hokejisty Stanislava Konopáska (mj. v politickém procesu odsouzeného dvojnásobného mistra světa 1947 a 1949), nazvané Hráč který přežil. Na diktafon je zachytili členové sportovní redakce České televize D. Lukšů a A. Palán. Vzpomínky již osmdesátiletého pána, logicky tu děravé, tu nepřesné, někdy i mýty místo faktů. Napravovat je, či dokonce odstraňovat, byl pochopitelně prostor a úkol pro autory. V tom však selhali, dramatickou historii zaznamenali metodou socialistického realismu: Piš, jak slyšíš. Vzpomínky z údajně patnácti pásků pouze přenesli na papír, aniž sdělená fakta ověřovali, konfrontovali, upřesňovali; přitom pouze stačilo nalistovat potřebné heslo v Malé encyklopedii ledního hokeje, nebo se seznámit s titulem Kronika českého hokeje. Místo toho totální ignorance dosud vyšlé autobiografické či odborné literatury. V nakladatelství České televize této publicistické povrchnosti sekundovali i editorka J. Saturková a odpovědný redaktor J. Šmatlák. Co editovali, a za co odpovídali, ví jen bůh.

Nutno podotknout, že jakékoli podobné vzpomínky jsou vždy cenné, navíc v podání špičkového sportovce na dobu mezi dvěma válkami a záhy po té druhé ojedinělé. (Oceňme i otevřené zcela nesentimentální Konopáskovy vzpomínky na V. Zábrodského…) Škoda, že je znehodnocuje tolik nepřesností, chyb i fatálních omylů, jak je naservírovali oba autoři, představitelé mladé generace naší žurnalistiky. Kniha Hráč který přežil (už ta chybějící čárka za slovem Hráč na titulu…) se čte, jako každé vzpomínky, dobře. Pokud se však mají brát věrohodně, je zapotřebí je současně konfrontovat s výčtem chyb, s historickou skutečností. Zde jsou, postupně po stranách:

(51 a jiné) slavný klub I. ČLTK Praha není ani jednou zmiňován správně – jednou je v textu s arabskou jedničkou, jindy zcela bez číslovky;
(55) „Rodina Zábrodských bydlela v ulici Nad Štolou, dnes v těch místech stojí budovy MV.“ (Ulice se správně jmenuje Nad štolou, a v místě budovy MV nikdy žádné obytné domy nestály);
(64) „Věděli jsme, že Němci jsou nemilosrdní, jako po nich byli komunisti.“ (Neptejme se, jak to mohl už za války vzpomínající vědět, divme se, proč tam autoři takovou vizionářskou hloupost nechali);
(76) „Němečtí hokejisté měli za války vlastní mančaft DEHG, se kterým cestovali hlavně po Říši.“ (Veškeré sportovní kluby na území Protektorátu se ve skutečnosti jmenovaly NSTG, Nacionálně socialistické tělocvičné společenství; hokejový NSTG Prag cestoval po Říši především proto, že byl účastníkem říšskoněmecké ligy);
(84) „Po válce byl LTC zařazen k n. p. Zdar.“ (Ve skutečnosti ještě tři sezóny hrál jako LTC, čtvrtou jako Sokol Pražský-LTC, a až od sezóny 1949-50 jako Zdar LTC Praha);
(93) „Stará (předválečná) garda LTC vyhrála Spengler Cup dvakrát.“ (Ve skutečnosti třikrát: 1930, 1932 a 1937, viz Encyklopedie aj.);
(96) „Let do Moskvy byl Dakotou, která neměla sedadla, jen pryčny podél trupu.“ (Omyl, byly tam lavice, nikoli pryčny coby lůžka sbitá z prken, většinou vězeňská, viz Slovník cizích slov);
(116) „Na OH´48 (reprezentovaly) krasobruslařsky Vrzáňová, Nedbalová a Lerchová.“ (Za vymyšlenou Nedbalovou si ve skutečnosti dosaďte Jiřinu Nekolovou, toho roku třetí na MS a čtvrtou na olympiádě);
(125) „Tenis v Moskvě předváděli Drobný, Černík a Síbal.“ (Posledně jmenovaný ve skutečnosti Josef Síba, reprezentant v DC a po válce první čs. státní trenér tenisu, zasloužilý trenér, viz Malá encyklopedie tenisu);
(126) „Vodička… ve 20. a 30. letech hrával za Slavii.“ (Nový náčelník LTC nebyl pouhým řadovým hráčem Slavie, ale 18násobným reprezentantem a účastníkem MS´34 v Itálii);
(131) „O Vánocích 1948 jsme po třetí za sebou vyhráli Spenglerův pohár.“ (Finále se ve skutečnosti hrálo až na Silvestra);
(132) „Když bude většina pro to v zahraničí zůstat, druzí se podřídí a emigrují taky.“ (Ve skutečnosti bylo rozhodnuto, že pro emigraci by museli hlasovat všichni);
(133) „Sláma se moc nezapojoval do party s kluky z ČLTK, kde hrál.“ (Ve skutečnosti byl dr. Sláma tou dobou hráčem a právníkem VŽKG);
(134) „Ministr informací Kopecký měl na starosti i sport.“ (Kopecký, jako ministr informací a osvěty, byl i předsedou Státního úřadu pro tělovýchovu a sport);
(135) „U Zábrodských měli politické barvy pěkně rozdělené, každý byl zaregistrovaný v jiné straně. Starý Zábrodský byl komunista, Olda patřil k národním socialistům a Vladimír ke straně lidové. Když bylo potřeba, šli tam, kde se to zrovna hodilo.“ (Ve skutečnosti se V. Z. stal po únoru 1948 kandidátem KSČ);
(137) „Vova měl zřejmě na ÚV KSČ dobré kontakty: prý si tam také vymohl, aby ho zaměstnali jako cizojazyčného korespondenta.“ (Autory uváděný lidovec ve vrcholném aparátu komunistů!?);
(145) „Kopecký zařídil alespoň čtyři poukazy na auta.“ (Bylo jich ve skutečnosti pět: Modrému, Konopáskovi, Roziňákovi a Bubníkovi po zatčení škodovky zabavili, zatímco Zábrodský v ní v roce 1965 emigroval);
(150) „Oznámili nám, že porucha (letadla) je větší, a start se odkládá na příští den. Po té zprávě jsme se rozešli… Ráno jsme znovu odjeli na Ruzyň…“ (Všechno špatně: v sobotu 11. března 1950 se neodletělo kvůli poruše letadla, ale proto, že rozhlasoví reportéři ještě údajně neobdrželi víza; odlet nebyl odložen na příští den, ale až na pondělí, přitom na letiště se výprava už nevrátila);
(150) „Nájemcem (hospůdky) byl Mirek Ujčík.“ (Ve skutečnosti Mojmír);
(150) „Pražáci byli v hospůdce všichni až na Vladimíra Zábrodského.“ (Nebyl tam však ani Kobranov a Modrý);
(151) „Bubník se (před tajnými) ukryl v popelnici.“ (Ve skutečnosti v kufru auta);
(162) „Na Borech nás přivítal bachař Kramr.“ (Ve skutečnosti Kraml);
(163) „Asi po čtyřech měsících na Borech nás vzali na Pankrác k odvolacímu soudu…“ (Autoři nedokázali spočítat, že mezi vynesením rozsudku 7. října a jeho schválením odvolacím soudem 22. prosince uplynulo pouze 2,5 měsíce);
(166) „Čistili jsme stříbro zabavené fabrikantům a jiným živlům.“ (Autoři zřejmě zastávají názor, že mezi živly je třeba započítat i církev, kláštery, zámky a jiné okradené majitele);
(173) „Já jsem šel do tábora ve Vitmanově.“ (Ve skutečnosti ve Vykmanově);
(185) „V první lize se mělo hrát utkání Sparta – ZJŠ Brno.“ (Nemohlo být ligové, protože soutěž už skončila, a navíc oba týmy bojovaly o body v jiné skupině);
(217) „Na následky věznění zemřel B. Modrý.“ (Modrého předčasná smrt neměla v pobytem v lágrech žádnou přímou souvislost, jeho nevyléčitelná nemoc byla výhradně genetického původu).

Jako by autorům nestačila záplava chyb a nepřesností, ještě se klidně podepíší i pod vyslovený výmysl. Například když na str. 71 vzpomíná Konopásek na svého přítele Štantejského: „Měl po válce nějaké řízení ve Vídni. Jel tam s jedním kamarádem, v Táboře je navíc chytl nějaký študák, že potřebuje do Rakouska za příbuznými. Před Vídní je stopli ruští vojáci, a protože si chtěli vzít jejich auto, všechny tři bez milosti postříleli.“ A teď hádejme, kdo z účastníků tuto tragickou příhodu později Konopáskovi vyprávěl. Snad ti tři postřílení? Nebo jejich vrazi?

Jako by se autoři chtěli vykroutit z veškeré odpovědnosti, spáchali (str. 218) tuto doušku: Text byl na mnoha místech doplněn, upřesněn a strukturován. Závěrečné znění knihy Stanislav Konopásek autorizoval. Neocenitelnou pomoc poskytl autorům historik Miloslav Jenšík. Díky jeho mimořádnému přehledu se při faktografické revizi textu podařilo precizovat řadu sportovních i společenských reálií.

O uskutečněné autorizaci si myslím své, stačí jediný příklad: hokejisté, kteří se na štvanickém ledě denně setkávali, a také velice družili, s krasobruslařkami, by si rozhodně ani po letech nespletli Nekolovou s nějakou Nedbalovou.

Co se týká odborné pomoci M. Jenšíka nevěřím už vůbec: že by tak zkušený novinář a sportovní historik při odborné korektuře nechal v textu tolik chyb a hloupostí? Znám jeho preciznost a důslednost už čtvrtstoletí, poznal jsem ji i na vlastní kůži při společném psaní Kroniky českého fotbalu, a tak vím, že by to nedopustil. Pochopitelně jsem se ho na to zeptal: text nakvap do tiskárny odevzdávaného rukopisu (jenž se ovšem předtím několik let povaloval autorům v šuplíku…) dostal do ruky jen na chvíli, a rozhodně ne prý celý.

Věřím mu, stačí tato konfrontace jako malý důkaz již jednou připomenuté události:
V první lize se mělo hrát utkání Sparta – ZJŠ. (Lukšů, Palán: Hráč který přežil)
V čase příprav na světový šampionát ohlásí noviny přáteláček Sparty se Zbrojovkou. Nejde o body, ani o prestiž… (Jenšík: Kronika českého hokeje)

A úplně na závěr: se svými výtkami a připomínkami jsem red. Lukšů soukromě mailem seznámil již na jaře. Odpověděl nabubřele, jak to umí: pokud udělal nějaké chyby, tak nejsou důležité, a rozhodně jich není tolik, jako v publikacích mých… Inu i některé doktory filozofie má společnost takové, jaké si zaslouží…

Jiří Macků

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama