Reklama
 
Blog | Jiří Macků

Hysterický autor dr. Lukšů

opět exceluje, jak se můžeme dočíst v jeho reakci na můj předcházející příspěvek Když historie dostane na frak.

A zcela v duchu přísloví „Potrefená husa se vždy ozve“. Ačkoli už prý odpřísáhl (komu?), že nebude reagovat na moje ´výpady´. Nu, nějak se bránit musí, tentokrát pro změnu v duchu nejen v politice osvědčené praxe „Když ti dojdou argumenty, ještě vždy můžeš začít urážet.“

Chápu, že podobná diskuse na toto hodně specifické téma mnoho čtenářů tohoto blogu nemusí vůbec zajímat, že ji snad dokonce považují jenom za nějaké vyřizování účtů (tak jako čtenář I. M.). Přitom my dva jsme se nikdy nepotkali, byť jsem opakovaně šéfreportéru Zárubovi nabízel zorganizování televizního ´kulatého stolu´ za účasti všech zainteresovaných; nejprve to přislíbil, nyní to však již roky odmítá, zatímco zainteresovaní pochopitelně odcházejí… Ne, není to žádný osobní konflikt mezi dvěma autory, ale jenom střet pravdy (ne snad nějaké mé soukromé, ale pravdy pouze mnou zveřejněných osobních výpovědí pamětníků, historických citací a archivních dokumentů) s jednostrannou a neobjektivní tvorbou. Já jsem si jenom dal za úkol bránit ty, kteří už se sami nemohou (nežijící oběti politického procesu Modrý, Roziňák, Konopásek, Jirka a další, či v cizině žijící Kobranov) před urážejícími názory žijícího patologického lháře a morálně pokleslého člověka Vladimíra Zábrodského, prokazatelného původce jejich osobní i sportovní tragédie, který své interpretace pravidelně přiváží do Prahy a již roky se snaží zbaběle hodit svou vinu na druhé, v čemž mu pracovníci České televize ochotně vycházejí vstříc. V tom je celé jádro pudla.

Kdyby nešlo o tak zásadní věci, asi by byl každý řádek mařením času. Jenže… Pár poznámek ke zveřejněným lžím, nesmyslným vývodům a trapně vyznívajícím obhajobám si prostě nemohu odpustit.

Autor Lukšů na sebe úvodem prozrazuje, že ač doktor filozofie, nezná zřejmě pravý význam některých slov: mou fakty podloženou recenzi (odborný posudek, zhodnocení) své práce považuje za pouhý ´výpad´, ´hanopis´ až ´filipiku´ (veřejnou útočnou řeč). A přidává různé originální a mírně dehonestující tituly: ´tento pán´ (jako já) je ´urputný´ (to ano, v hájení pravdy, jak už to učil Jan Hus), a také ´osobitý historik´, ačkoli já se za historika nikdy nevydával.

J. Jiříka jsem ze žádné spolupráce s StB neočernil, jenom jsem ve své publikaci zmínil, že se vyskytuje na seznamech (stejně jako někteří další hráči RH Brno, klubu ministerstva vnitra, či pracovníci hokejového hnutí počínaje státním trenérem). Dodnes na toto ´očernění´ nikdo, ani on sám, nereagoval.

Kniha prý vznikla lopotně, pokud lze ovšem automatický přepis z pásku považovat za lopotnou práci. Na špatnou popisku (tedy patřící ke zcela jiné fotografii) jsem autora upozornil jenom v osobním dopise, nepovažoval jsem za nutné zveřejňovat to, co se může stát v tiskárně každému autorovi, a co s pravdivostí textu nemá nic společného. Ovšem kdyby dělali odpovědně korektury, museli na ten kiks přijít…

Pokud si autor „troufá tvrdit“, že jejich ´nedůslednostmi´ nebyla zasažena pravdivost knihy, je na zásadním omylu.

Dr. Lukšů jsem už na jaře upozornil, že recenzi jeho knihy – v zájmu věci a pravdy – zveřejním na svém blogu. Nechápu, jak se dá posudkem na nějaké dílo někomu ´vyhrožovat´. (Apropó: on sám mi před časem oznámil, že až na to bude mít čas, tak mou tetralogii Utajené stránky hokejové historie, co se týká chyb, „rozebere na prvočinitele“; publikace má přes 600 stránek, a dodnes na nich nenašel chybu jedinou…)

Ulice Nad štolou se píše správně skutečně takto, stačilo se podívat např. do plánu Prahy či na internet (původně se jmenovala Nad štolou Rudolfovou). Naopak s velkým písmenem se píší názvy klubů Sparta, Slavia aj. a ne jak se nám snaží vnutit tento vysokoškolsky vzdělaný sportovní novinář.

Autor záměrně motá pojmy, výsledek s konečným pořadím. Finále Spanglerova poháru 1932 skončilo sice 0:0, což – jak nás poučuje – pochopitelně ´není plnohodnotné vítězství´, jenže každopádně LTC byl oficiálně vyhlášen vítězem turnaje spolu s Oxfordem. Posuzovat, co je z tohoto historického hlediska plnohodnotné a co ne, není věcí autora. Jako třeba v případě dvou udělených olympijských zlatých medailí za shodný výkon.

Tvrzení, že Silvestr je součástí Vánoc, neuvěří ani malé dítě.

Jak probíhalo hlasování o emigraci se – na rozdíl od autora – naopak ví zcela přesně, vypovídá o tom řada účastníků ve svědectví ať již čerstvém (v protokolech záhy po zatčení), tak po letech. Kdo je zpochybňuje jenom dokazuje svou zanedbatelnou informovanost a schopnost opatřit si fakta.

Nikdo nenapsal tak totální nesmysl, jako že by V. Z. byl členem ÚV KSČ (jak předhazuje autor), pouze jsem přesně citoval z autorovy knihy: „Vova měl zřejmě na ÚV dobré kontakty: prý si tam také vymohl, aby ho zaměstnali jako cizojazyčného korespondenta.“ O jaké ´osobitosti´ je tedy řeč? Přitom autor zapomněl vysvětlit pitomost, jak mohl údajný člen jiné strany působit v aparátu ÚV KSČ.

Co se týká přítomnosti Kobranova v hospůdce pro mě není důležitý v jiných případech citovaný pramen z roku 1990, ale osobní setkání s K., jak na němu došlo v době jeho návštěvy Prahy před několika lety. – Modrý nebyl ve dnech předpokládaného odletu na dovolené, jak tvrdí autor, ale v Praze a navíc se přišel v den předpokládaného odletu rozloučit se spoluhráči na letiště; kolegu brankáře Jirku při té příležitosti požádal o předání jednoho vzkazu v Londýně.

Že by si Bubník jako místo úkrytu vybral těsnou a jistě ne prázdnou hospodskou popelnici místo prostornějšího kufru auta? Prozradí nám autor alespoň od koho to má, když všichni účastníci těchto události byli v tu chvíli buď zatčení, nebo uprchlí?

Nadsázku jako ´živly´ si autor může dovolit v beletrii, a ne s ní nevhodně až urážlivě manipulovat v literatuře faktu.

Případ Štantejský, další nedůvěryhodná informace. Zamyslel se vůbec autor, jak se o této vraždě mohl Konopásek dozvědět, když nikdo z aktérů už neexistoval? „Zřejmě mu to musel…“ atd. Tak se ověřují fakta, tak se kdeco zbaští.

Autoři prý neměli na knihu dost času… Přitom paměti nabrali v letech 2001-2, a kniha vyšla až v roce 2008. Jak mezitím s rukopisem pracovali, když nedokázali odstranit ani ty nejbanálnější prohřešky?

Nemám důvod na dlouholetého přítele a spolupracovníka Miloslava Jenšíka útočit (p. Lukšů ve své obraně dochází až k těmto fantasmagorickým závěrům), já se ho naopak zastávám. Protože autoři jeho renomé využili, aby zaštítili své kiksy.

Ještě ke čtenářům: pište p. Lukšů, jak vás vyzývá, ale opatrně, kritiku on přijímá podrážděně. A bude-li to vůbec co platné. Protože pamětníci oněch událostí už téměř neexistují (těm, kteří ještě jsou, jako A. Bubník nebo O. Zábrodský, se obloukem vyhýbá), a k zaznamenání historie mu stačí ´vytěžit´ pouze svévolné překroucené až prolhané interpretace Vladimíra Zábrodského. U onoho navrhovaného ´kulatého stolu´ by byly všechny snadno k vyvrácení. Na tom ovšem ani on sám, ani jeho televizní příznivci, nemají veřejnoprávní zájem.

A závěrem důležité: všechny v mé recenzi vytknuté chyby pochopitelně nepadají na vrub vzpomínek starého pana Konopáska, ale těch, kteří je – bez ověření a konfrontace – zveřejnili.

Jiří Macků

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama