Nekončící souboj s pamětí – vlastní i účastníků a pamětníků dějů let minulých – je náplní memoárů Skutečný příběh hokejové legendy, který sepsali, mj. po několikatýdenním pobytu ve Stockholmu, televizní novináři D. Lukšů a J. Palán. Ke zpracování zvolili svou osvědčenou metodu socialistického realismu ´Piš jak slyšíš´, tedy bez konfrontací s druhými účastníky, pamětníky či prameny, bez ověřování faktů. Tímto neprofesionální přístupem ovšem poskytli Zábrodskému medvědí službu, neboť mu jím nakydali na hlavu ještě více másla.
Pochopitelně ani V. Z. sám v tom není nevinně. Naopak: vedle případů, na které si možná už ne tak dobře pamatuje (ale které jsou přesto zveřejněním vydávány za historická fakta), jiné zcela záměrně překrucuje, nebo v nich i vědomě zalhává. Zájemci o podrobnosti si mohou v knihovnách vypůjčit vyprodané publikace Obětovaní šampióni a Kauza Zábrodský, a veškeré uvedené skutečnosti porovnat.
Z obou zmíněných publikací jsou i použité citace. V. Z. je dodnes nedokázal zpochybnit, stejně jako nenašel odvahu veřejně komentovat ty prameny, které mu protiřečí. Žije si ve světě své ´pravdy´ a navíc ji dál šíří, také díky dvěma neználkům z novinářských kruhů, kteří našli odvahu perem i obrazovkou mystifikovat a dokonce obelhávat veřejnost. Ale každý má takový morální vzor, jaký si zaslouží. Soudný čtenář srovnáváním jistě pravdu vytuší sám… Nutno ještě dodat, že všechno lidsky falešné, co se kdy přičiněním V. Z. událo mimo led, nesnižuje jeho mimořádnost jako jednoho z nejlepších hráčů hokejové historie.
K události, která se nakonec stala tragicky klíčovou pro osud úřadujících mistrů světa, a která byly příčinou pozdějšího politického procesu, došlo v hodinách kolem Silvestra 1948 v Davosu během Spenglerova poháru, kdy ´mozkový trust´ týmu LTC (ing. Bohumil Modrý, JUDr. Miroslav Sláma, student práv Oldřich Zábrodský a kapitán mužstva Vladimír Zábrodský) vedl několikadenní intenzivní jednání s představiteli emigrace, bývalým prezidentem LTC Cittou a bývalým slavným hráčem Malečkem. Každý z této čtveřice měl k tzv. opuštění republiky své důvody: Modrý zklamání ze zamítnutí příslibu stáže v Kanadě, Sláma rozhodnutí rozvíjet profesi ve svobodném světě, O. Zábrodský hrozící zákaz studia a naléhání StB ke spolupráci a V. Zábrodský, jako obvykle, především peníze. On sám se však v memoárech vrací ke všemu nejen stručně, ale především nepravdivě.
„Bylo to celé úplně směšně zorganizované. Bavili jsme se s nimi (s emigranty – pozn.) jenom tak napůl, nemělo to žádný systém. Každý mluvil s každým, byl to naprostý chaos. Možná i proto se o této schůzce objevuje tolik dohadů.“ (str. 171)
Ve skutečnosti žádný chaos, ale promyšlené jednání. Žádné dohady, jak dokazují nejen zveřejněné vzpomínky účastníků, ale i protokoly z jejich vyšetřování. Jiří Hainý (vedle Augustina Bubníka dnes poslední z doma žijících účastníků zájezdu): „Jeden večer si kapitán Zábrodský sezval všechny hráče: Pánové, dostali jsme úžasnou nabídku – když jako celé mužstvo zůstaneme v emigraci, čeká nás budoucnost, budeme jezdit po Evropě a mít se dobře. Na naše názory se neptal, hned potom setkání rozpustil s tím, abychom o tom popřemýšleli, on že mezitím dojedná podmínky.“
Sám tedy převzal iniciativu, jak připomíná i publikace Kronika českého hokeje (2001): …navrhne na Spenglerově poháru ostatním, aby zůstali venku, bude agitovat na společné schůzce i jednotlivě na pokojích, jednat o finančních odměnách, slibovat exkluzivní zaměstnání.
Ostatní, vystaveni kolektivně i individuálně nátlaku zmíněné čtyřky a stále přítomných emigrantů, měli zatím přemýšlet… J. Hainý: „Bratr Přemysl zatáhl bažanty, tedy mě, Gustu Bubníka a Mílu Charouzda, k sobě na pokoj a spustil na nás Vy smradi, ne abyste o něčem takovém přemýšleli! Vovkovi nevěřte, vy nevíte co je zač, co umí, ten vás při nejbližší příležitosti okrade! Nějaké myšlenky na emigraci vám zakazuji!“
V. Zábrodský: „Když jsem začal nad návrhem emigrace přemýšlet, ptal jsem se pochopitelně na peníze a zajímal se, jakým způsobem by se všechno praktikovalo. Nedostal jsem žádnou odpověď.“ (171)
V televizním dlouho trezorovém dokumentu Proč odešel šéf? (1969) ovšem tvrdil něco jiného: „Návrhy emigrantů byly neseriózní, nedali záruky. Chtěl jsem asi 5000 švýcarských franků pro každého, celkem šedesát.“
Poté se v průběhu několika dnů jednalo jak společně, tak separátně, třeba i po dvojicích. Václav Roziňák: „Naším mluvčím byl Vovka. To pouze on sjednával částky, za které bychom byli eventuálně ochotni v zahraničí zůstat. Hovořilo se tehdy o šedesáti až osmdesáti tisících švýcarských franků. Vím však, že polovinu z toho chtěl pro sebe. Nejen tedy kvůli hlasování tenkrát k dohodě nedošlo. Taky pro jeho velké požadavky…“ A. Bubník: „Když emigranti stupňovali naléhání konečně připustil, že je ochotný zůstat, obdrží-li ovšem větší částku. Sláma ho veřejně napadl, že je vyžírka. Totéž mu vytkl i Olda a oba bratři se pohádali.“ Stanislav Konopásek: „Byl jsem při tom, když slíbil, že tam zůstaneme. Jenže když mu nesplnili přání na odstupné, řekl, že jedeme domů.“
J. Hainý vzpomíná: „Když si nás sezval znovu, s úsměvem oznámil: Pánové, tak to zase pusťte z hlavy. Neslíbili nám tolik, kolik jsem požadoval. Oni nejsou schopni naše požadavky splnit. Vracíme se domů, konečně my se ven vždycky dostaneme.“
Kniha o čs. hokeji (1969) tuto skutečnost shrnula lapidárně: Vladimír Zábrodský obrátil, když nedosáhl svých požadavků.
Rozhodující bylo nakonec hlasování. V. Z. zdůrazňuje: „V každém případě jsem to byl já, kdo nakonec svolal poradu, na které jsme všechno probírali… Nakonec se rozhodlo, že se bude hlasovat… Mělo to být anonymní. Částečně se sice dalo odhadnout, jak kdo hlasoval, ale stoprocentní to být nemohlo. Většina hlasů byla pro návrat, to je jisté… Celkově lze říci, že pro emigraci plápolali ti nejmladší.“ (172)
Mýlí se, jak kdo hlasoval je známo stoprocentně, viz vzpomínky účastníků či archivní výpovědi. Navzdory ´Skutečnému příběhu hokejové legendy´ bylo skutečně všechno jinak. Není vůbec jisté, že většina hráčů byla pro návrat, protože jistý je pravý opak: osm pro, šest proti. Není pravda, že pro emigraci ´plápolali´ ti nejmladší, jelikož pravdou je pravý opak: Modrý (33 let), Sláma (32), Trousílek (31), Roziňák (27), Němec (27), Konopásek (26), O. Zábrodský (23) a Jirka (23) byli pro, proti (vedle V. Z. a Bouzka, jemuž právě zemřel otec) P. Hainý (24) a benjamínci J. Hainý (22), A. Bubník (21) a M. Charouzd (21).
Ze vzpomínek (včetně těch V. Z.) vyplývá, že to byl právě on, kdo – jako respektovaný šéf týmu – při jednání o případné emigraci a finančních náhradách převzal iniciativu. Tyto okolnosti se ve stovkách stránek protokolů opakovaných výslechů ostatních objevují několikrát, on sám však na tuto svou iniciativu nikdy vyšetřovateli dotazován nebyl. Nejen proto, že jeho důvod emigrace by určitě nebyl označen jako politický, ale ´pouze´ finanční. Uvažoval o ní opakovaně.
„Ještě před olympiádou ve Sv. Mořici… jsem v Anglii dostal nabídku angažmá. Nabízeli mi dvě stě liber měsíčně, což bylo tenkrát dost peněz… Na olympijských hrách zase přišly nabídky z několika evropských klubů… O rok dříve jsem dostal zajímavější návrh – rozhodčí Brown mě na šampionátu v Praze lanařil do týmu Boston Bruins… Taky ve Stockholmu v devětačtyřicátém se mnou mluvil jeden kanadský skaut… (136)
Jako rozhodující argument návratu však přitom dnes udává něco jiného: „Mít v cizině odpovědnost za lidi, kteří ani neumějí řeč, by nebylo nic jednoduchého. Kdybych zůstal, padla by taková odpovědnost na mě. (169)
Odpovědnost za ostatní? Nikdy si ji nepřipouštěl. A v emigraci o nějaký společný exilový tým ani nestál, stejně by se ´udělal´ pro sebe. Antonín Vodička, trenér LTC i reprezentace na MS´49, svého svěřence dobře znal, proto mu byla jasná i jeho skutečná motivace. V televizním dokumentu Proč odešel šéf? o něm řekl: „Jako každý velký hráč byl koumák. Spočítal si, co by mu to mohlo vynést. A asi zjistil, že ta dřina, kterou by musel odvádět jako profesionál, by se mu nerentovala. Doma to měl snazší.“ Pochopitelně pouze za účasti ostatních – zvláště Roziňáka a Konopáska – kteří jeho slávu spoluvytvářeli.
Měl to nakonec ze všech úplně nejsnazší. Ačkoli bez jeho klíčového podílu by k žádnému jednání o emigraci nedošlo, on jediný se malérům vyhnul. Obavy z emigrace, tak jako se o ní dokonce vážně hlasovalo (a jak o tom bezesporu kandidát KSČ V. Z. informoval svého otce, člena KSČ a vedoucího zájezdu), vedlo po patnácti měsících k dramatickému rozmetání týmu mistrů světa. Jistě, Vladimír Zábrodský nebyl udavač, tak jak se tomuto titulu neustále brání. Byl ´jenom´ informátor…
Závěrem ještě jedna zcela čerstvá a příznačná zkušenost J. Hainého z nedávné prezentace Zábrodského memoárů: „Když jsem autora pana Lukšů upozorňoval, že v knize je mnoho chyb, tvářil se poněkud přihlouple a sliboval, že v příštím vydání všechno opraví…“