Reklama
 
Blog | Jiří Macků

Co jsem si právě přečetl (3)

Příznivé klimatické okolnosti umožnily, že jsem se tentokrát mohl dosytosti námětově vybrouzdat ve sněhu. Ne v tom sídlištním, který se nám drží při životě silou vůle už druhý den (tak vidíte, přece jenom se nám ta planeta neotepluje!), a který výjimečně spadl shůry, a nebyl nám sem navezen zpřízněnými sponzory. A taky to bude dnes o královnách a prezidentkách.

Jejich Veličenstva z bílé stopy

Už jsme měli královnu, a byli na ni náležitě hrdí. Kateřina Neumannová v ní ještě před rokem řádila tak, že před ní konkurence ze zemí alpských i skandinávských smekala. S koncem loňské sezóny však dobrovolně dokralovala; ví, že s tímto mezinárodně uznávaným titulem nemá smysl objíždět domácí parlamentní či senátorské kluby, aby jí ve vedoucím postavení ještě pár roků podržely, byť ona sama si může myslet, že to dělá dobře, a že ji naši lidé mají rádi. Bílou stopu opustila s noblesou, a dle vlastního uvážení v pravý čas. Není fotbalistkou, aby s přibývajícím věkem a klesající formou přestupovala od jednoho týmu k druhému, až by nakonec jezdila každý víkend reprezentovat za pár euro třeba regionální výběr Dolního Rakouska.
Z královny se stala občankou, a protože jí ambice nechybějí, pustila se do činnosti veřejně prospěšné. ´Naše zlatá Katka´ odložila hermelín a změnila se na paní Neumannovou, obyčejnou Češku, byť se teď honosí titulem prezidentky organizačního výboru lyžařského mistrovství světa. Neměla to dělat: před očima zřejmě nemá – dle názoru jiných – jeho úspěch, ale jenom to, jak sobě a lidem blízkým (z našich daní, pochopitelně) z finančně náročné přípravy něco nahrabat. Že do její současné práce nevidíme a tedy nevíme, co vlastně obnáší? Že neznáme audity bývalého hospodaření? Že jsme dosud nebyli odpovědnými funkcionáři a odborníky z médií seznámeni se zásadními výhradami jedněch organizátorů mistrovství světa vůči druhým a naopak, podloženými relevantními ekonomickými rozbory? Ale to přece nevadí, odsudky vynášet můžeme, nic to nestojí, my prostí fanouškové tím nic neriskujeme, a navíc to umíme, vždyť to máme historicky zakódované. Snad jenom petice už nebudeme masově podepisovat. Taky proč, stínání královen už nějak vyšlo z módy.
Ačkoli by se nám o tom ještě před rokem ani nesnilo, královnu vystřídal král. Lukáš Bauer vládl lyžařské obdobě Tour de France ze svého trůnu se suverenitou i noblesou, kterou bychom přáli leckterému skutečnému králi, o našich politicích ani nemluvě. Dá-li Bůh, kvalitní příprava, klimatické i sněhové podmínky, snad si tu formu ´náš zlatý Lukáš´ udrží pár sezón. Máme tedy ještě čas. Až bude končit a přemýšlet o nějakém smysluplném pokračování své existence, až se třeba pustí do podobné a možná také riskantní práce jako Kateřina Neumannová, až se mu třeba hned napoprvé nepovede tak, jak si představujeme my, jeho všehoznalí rodáci, klidně potom do té bílé stopy zadupeme i jeho…

Takhle to Šárko daleko nedotáhnete!

Nebyl to dobrý nápad. Kdyby Šárka Záhrobská, další z našich královen bílé stopy, někdy křtila loď věděla by, že něco jiného je mrsknout flaškou o záď mnoho metrů vzdáleného ocelového obra, než třísknout kladivem do flašky výbušného silvestrovského šampusu zavěšené metr od obličeje. Možná milimetry rozhodly, že zcela předčasně neskončila další slibná sněhová kariéra. Bez jednoho oka totiž můžete dělat mnohé, leč bez schopnosti prostorově vnímat nelze sportovat, zvláště řítit se dolů svahem a současně v tom fofru registrovat všechny brankové tyče.
A teď si vezměme alternativu skutečně tu nejhorší: nečekaný tragický konec kariéry. Královna Šárka Záhrobská musí opustit sport, a při hledání smysluplného pokračování se rozhodne pro kariéru profesionálního politika. Je tak všeobecně známá a oblíbená, že se strany poperou o to, aby ji na své kandidátce dostaly do parlamentu. Má však tato dívenka předpoklady stát se politikem (teď myslím českým, ne dobrým…)? Odpověď: nemá! Dokázala to v minulých dnech několika nedomyšlenými vyjádřeními v médiích. Tak například:
„Ještě nemůžu úplně otevřít oko. Závod ve Špindlu ale chci jet. A s největší pravděpodobností ho pojedu!“ (Špatně: mlžit, okolí napínat a vše kolem znejisťovat je z taktických důvodů třeba až do poslední chvíle!)
„Sešité víčko trochu táhne. Ale není to tak hrozné.“ (Špatně: kdykoli to jen trochu jde, je třeba případnému neúspěchu předejít výmluvou, a to na cokoli!)
„Nadávám sama sobě, šlo o mou blbost.“ (Špatně: politik nesmí dát najevo pochybnosti o své neomylnosti, a už vůbec ne v souvislosti s vlastní osobou mluvit o blbosti!)
„Ten, co rozbíjení láhve vymyslel, by zasloužil za uši. Ale já jsem svéprávný člověk, mohla jsem odpovědět, že je to nesmysl.“ (Špatně: pokud to jenom trochu jde, vždy je nutné i svou evidentní chybu hodit na někoho jiného!)
„Chci jet!“ tvrdí Š.Z. den před závody, ačkoli stehy na víčku dráždí oční bulvu a navíc lékař musí vyměnit ochrannou čočku. (Špatně: cokoliv i sebemalichernějšího musí být vždy důvodem něčeho důležitého se nezúčastnit, třeba hlasování!)
Na základě těchto poznatků nedoporučuji Šárce Záhrobské, aby v nejbližší době přemýšlela o politické kariéře, antož pro ni nemá zatím ani ty nejzákladnější morální předpoklady.
I když… Třeba se pravidelným sledováním parlamentních estrád časem něčemu přiučí…

Koho je třeba nakopnout

Český lyžař Lukáš Bauer si v minulých dnech udělal z celé světové konkurence trhací kalendář, a Tour de Ski vyhrál způsobem, jaký si sám určil. Podobný kousek by stačil k pyšnému nafouknutí i Norům, Švédům, Němcům či Italům, natož nám nevelmoci. Na obrazovku možná nadšeně zírali i ti, kteří v životě na lyžích nestáli. Zírali, a nevěřili svým očím. Poslouchali, a nevěřili svým uším. Také Petr Čermák, editor sportu MfDnes, a tedy člověk zasvěcený. Tyto střípky z nezapomenutelného zážitku v podání komentátora České televize potom nabídl čtenářům svého listu: „Ospale monotónní komentář Pavla Čapka… Největší úspěch českého lyžování v sezóně korunoval kolosální banalitou… Díky milá televize za to, jak dokážeš otrávit tak úžasný sportovní zážitek…“
Nu, nic nového pod sluncem. Pavel Čapek, tento elegantně prošedivělý klaun české sportovní reportáže ji už dávno povýšil do oblasti žurnalistické komedie. Pochopitelně zatím nejucelenější výkony podává na zeleném trávníku (však mu také ještě bude, na tomto blogu, věnována patřičná pozornost před rozjezdem fotbalové sezóny), ale svým kreativním přístupem při vymýšlení nových českých slov (ano, to jsou ta vaše falešná slůvka, pane prezidente!), vytvářením nesmyslných obratů, opakovaným nasazováním frází a klišé, nevhodným používáním slov cizích a jejich nesmyslných překladů už dokázal zesměšnit i svou druhou odbornost, lyžařství.
Ale abych se při kritice nechlubil cizím peřím přidám své odposlechnuté. Při sledování sprintu na Pražském hradě jsem se z Čapkova slovního rezervoáru dozvěděl mj., že „z kvalifikace postoupilo třicet lyžařek, a stejná porce mužů“. Kdo ví, že ´porce´ je (dle Slovníku spisovné češtiny) pouze ´pravidelné množství jídla´, hned dostal před obědem lepší chuť. A co konstatování, že jistou lyžařku „snad nakopne to, že se provdala“ (sic!)? To se už při komentování takové pitomosti absolutně nedostává slov.
A tak občas (či ještě lépe definitivně) nakopnout by bylo třeba spíš tohoto brusiče-devastátora české sportovní reportáže. Těžko však podobný krok očekávat, když nad jeho spisovnou češtinou bdí jako šéf bývalý pedagog, jenž své zkušenosti rád humorně prezentuje jako učitel fyziky vietnamských učňů.

Já jsem Čech, a kdo je míň!

Poslední poznámka už má víc společného s češtinou než se sněhem (ale i toho bude troška, byť jenom vytvářená ocelovou čepelí bruslí na ledě…) Paní Katherine Terrel Švejnarová, manželka kandidáta na český trůn prezidentský, neumí česky! Je to sice u Američanky (a rodilé Kubánky) divné, ale stává se to. „Naučit se česky je teď můj hlavní úkol,“ sympaticky říká. (A ne nemožný, viz královna Chantal, která také původně neuměla čééésky, a přesto jsme si ji oblíbili.) Vzpomněl jsem si při této příležitosti na opačný případ, jistého rodilého Čecha Bobbyho (Roberta) Holíka, dnes již amerického občana i reprezentanta, syna a synovce dvou hokejistů, kteří by za slávu své čs. vlasti padli, bratrů otce Jaroslava a strýce Jiřího. S potomkem jsme se rodnou řečí málem nedomluvili už pár let po jeho přesídlení za velkou louži. „Česky nemluvím, stydím se,“ říká americká občanka paní Švejnarová. „Česky nemluvím, a je mi to fuk,“ jako by vzkazovala americká hokejová hvězda původem z Českomoravské vysočiny.

P.S. Koukám právě z okna, týden po Silvestru venku prší. Tak vidíte, přece jenom se nám ta planeta otepluje…

Reklama