Reklama
 
Blog | Jiří Macků

Co jsem se naposledy dočetl (8)

Navzdory nezadržitelnému pokroku techniky a záplavě informací v elektronické podobě i nadále podléhám nostalgii, a šálek kávy si raději vypiji s novinami, než u monitoru.

Denně tak u Mladé fronty Dnes (MfD), a v pátek a sobotu ochotou souseda u Lidových novin (LN), vstřebávám informace, někdy se divím, jindy tápu a často se i zlobím. Zvláště zjištěním, jaký kousek je dnes od seriózní informace k bulvární manipulaci s fakty. A přitom k tomu uklouznutí stačí maličkost, zná to každý novinář. Dopíše materiál, většinou na poslední chvíli, a navíc notně vyšťavený, takže už nemá čas ani náladu ještě vymýšlet titulek. Konečně od toho bývají v redakcích jiní. Jenže když jedna ruka neví, co dělá druhá, když povrchnost převládne nad profesionální odpovědností…

ĎULA NA PEPŘI S OBLOHOU. Tak například reportér Klíma se v rozhovoru pro magazín MfD zmínil o současné záplavě atraktivních námětů, takže… „Kdyby někdo přišel a řekl, mám natočený, jak Havel s Dášou zabili svého psa a žerou ho syrovýho, tak se jenom ušklíbnu: Hmm. A co dál?“ Neboli co zvláštního se v tom přetlaku mordů a zpronevěr děje? Obyčejnej pes… Proč by to však kreativního novináře nemohlo inspirovat k vtipnému mezititulku? A hned byl – jistěže bez valného přemýšlení – na světě, a pro jistotu výrazně červeně: ´Havlovi snědli psa´. Že k ničemu takovému nedošlo přece není vůbec důležité, hlavně že se čtenář chytne tiskoviny jako lejno košile. A navíc musí za domácí úkol domýšlet celou situaci za nemyslícího povrchního novináře: snědli ho zmínění sami sobě, nebo ho někdo snědl jenom jemu?

NEZNALOST, NEBO ZÁMĚRNÁ LEŽ? Hlavní titul na titulní straně MfD ´Tři roky za ránu botou´ přinutil vrátit se v myšlenkách k videu s křuskou metenou po americkém prezidentu: cožpak irácký kolega českého manipulátora s fakty trefil? Jistěže ne, vždyť to potvrdí již první řádky: „Ty boty sice minuly cíl, v přeneseném smyslu se však trefily do černého…“ Trefit by se však měl také někdo do toho českého, a sice nepřeneseně… I LN zaperlily na titulní straně: ´Agent Minařík dostal 4,5 roku vězení´. Nu, další lež. Nepříjemného nesympatického Minaříka sice nikdo nemá rád, snad ani na ÚV KSČM, ale on přece nebyl potrestán za mnichovský atentát na svého zaměstnavatele Svobodnou Evropu a za ohrožení životů svých spolupracovníků, jelikož podobné prasárny bývají po čase promlčeny, a v tomto případě to polistopadovým soudům trvalo šestnáct let. Ex-agent Stb totiž dostal pálku jako podnikatel za pojistný podvod, kterým se chtěl obohatit o více než čtyřicet miliónů. Takže trefil nebo netrefil, agent nebo podvodník, co na tom sejde. Hodinky nebo holinky, oboje se natahuje…. A nějaká odpovědnost ke čtenáři? Nenechte se vysmát!

KDO JE KDO? KOHO TO JEŠTĚ ZAJÍMÁ… Hokejistům, mistrům světa 1949, byla v pražské Pštrossově ulici odhalena pamětní deska, neboť právě tam, v tehdejší hospůdce U Herclíků, je státní bezpečnost rok po triumfu začala zatýkat. MfD na tu slávu poslala hned tříčlenné ´komando´ zvěstovatelů informací, z čehož vznikla jedna fotografie a z pera zřejmě dvou elévů (soudím podle šifer) pár řádků textu, rozsahem význam události spíše bagatelizující (připomeňme v tomto listu seriál velkých celostránkových reportáží o jiných postižených 50.let). Na fotografii jsou zachyceny tři osoby, pojmenovány však pouze dvě, aniž by se laskavý čtenář dozvěděl, kdo z obou posledních dvou v Česku žijících hráčů je Bubník a kdo Španninger. Třetí muž je pak zamlčen zcela, ačkoli právě starosta Prahy 1 Hejma má rozhodující zásluhu na tom, že vznikla tato připomínka, na což se – za rovných čtyřicet let od občanské i sportovní rehabilitace nespravedlivě odsouzených – ani náhodou nezmohla generalita hokejového svazu. Další příklad profesního lajdáctví. Jen tak dál, mladí adepti novinařiny, co se v mládí naučíte…

NIC NEOBVYKLÉHO, prohlásil v LN mluvčí vězeňské služby na okraj vyšetřování podivného úmrtí klíčového svědka v kauze tzv. Berdychova gangu. A dodal: „Nesmí se nic zanedbat.“ Tak tedy žádná vražda, jenom sebe… Muž, jenž několikrát projevil obavy o svůj život, se o něj nakonec připravil sám. Ne rafinovaně, jako třeba po válce Konrád Henlein, když si v americkém zajateckém táboře přeřezal žíly sklíčkem z rozbitých brýlí. Obžalovaný Zelený si jednoduše vytáhl z kalhot řemen, a vlastnoručně se na něm oběsil. Rozumí tomu někdo? V každém filmu z vězeňského prostředí vidíme, jak odsouzeným z podobných důvodů berou i tkaničky z bot, a tady je najednou k dispozici pásek… Inu, jak to řekl mluvčí: „Nesmí se nic zanedbat.“ Škoda, že redaktor zanedbal možnost zeptat se na tento detail mluvčího.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama